pursulus

Pohádka pro děti i dospělé.¬         Můžete "science-fiction"? A máte rádi kreslený film? Potom, jste-li aspoň trochu filosoficky zaměřeni (to znamená, že můžete čísti třeba Stanislava Lema), si tenhle snímek zkuste sehnat; poděliti se oň můžete s celou rodinou. Opět se ukázalo, že dílo vyšlé z ateliérů 'Studio Jiřího Trnky' a 'Krátký film Praha' je kvalita. Propracovanost postav a prostředí, práce s detailem — a jistě i příběh sám — mne oslovily tak mocně, že i dnes, po desítiročích, mám ty kresby a ten příběh téměř cele v živé paměti. Že jsem tenkrát viděl hodně filmů; pouze málo se mi jich však uchovalo v paměti tak živě, že bych si troufl hodnotiti je dnes bez nového shlédnutí. (Poznámka: Nové shlédnutí se po několika desítiročích dostavilo a potvrdilo můj názor o nadprůměrné kvalitě provedení, a konec konců i samotného příběhu; avšak viděl jsem za tu dobu i jiná díla podobného provedení, takže mé prvotní veliké nadšení se uklidnilo v tom smyslu, že už nenahlížím na "Divokou planetu" jako na cosi výjimečného.)¬                 Komu nedoporučuji: Tomu, kdo se chodí do kina (nebo svého domácího křesla) "vypnout" čučením na různé pošahané náměty o robotech z vesmíru, o slimácích lezoucích do krku a podobně a komu při tom vůbec nevadí, jak packalsky je to všecko vyvedeno. V takovém rozpoložení nemůže si tento snímek řádně vychutnati a asi by byl pro něho i nudným.

Trable s českým muzikálem.¬         Některé chyby českých muzikálů jako by se stále opakovaly. Souvisí to s tím, že jich řadu často vytváří titíž lidé zapojení do tohoto umění jako do "byznysu" a nepustící mezi sebe jiného. Trpí tím jevištní zpracování, trpí tím herecké výkony, pouze divák a producent jako by byli spokojeni, divák s podívanou, producent s tržbou. S tržbou ale ne z mé kapsy. Já mám na muzikálovou podívanou přísnější měřítka a průměrná podívaná mne neuspokojí jako průměrného diváka, jehož vkus je v Čechách dosti ubohý. Proto také českým muzikálům neholduji a nechávám je jaksi na okraji mého zájmu.¬                 Nemohu zde uvésti podrobný rozbor, neboť nejsem odborníkem jevištním ani filmovým. Mohu poukázati pouze na to, že volba umělkyně Lucie Bílé do postavy Johanky, selské dívky zcela jiného zrna než její představitelka, nebyla opodstatněna ani výborným pěveckým projevem oné. Zase zachrochtali čuníci... Bára Basiková, hrající Johanku v jiném představení, se do této úlohy pásne určitě podstatně líp a i kdyby snad nezpívala s tak široce otevřenými ústy jako Bílá, celkový dojem musí býti podle mě výrazně lepší.¬                 Měl-li bych rozdrobiti celkový dojem a zhodnotiti zvlášť jednotlivé složky díla, potom by byl scénář 3, písně 5, režie 2, dramaturgie 2, výtvarnictví 2, choreografie 2, hudba 3, kamera + střih 2, kostýmy 2, herci 2, zpěv 5. Vypočtený průměr 3 bodů odpovídá lepšímu průměru při použití řady nula až pět.¬                 Jak patrno, hlavní sílu tohoto muzikálu vidím v muzikálových vlastnostech -- zpěvu a slovech písní, hudbě. Ostatní složky jsou vesměs průměr či mírný podprůměr. Řekl bych, že tomu, kdo si hodně potrpí na jevištní kvalitu, tomu mohou jevištní prvky i pokaziti celou podívanou a narušiti sílu zpívaného slova. Tolik moje doporučení.

Svět Temüdžina.¬         Životopisný snímek o Temüdžinovi, známému později jako Čingischán, není zaměřený na to, aby ukázal určité historické období, ale na to, aby poodhalil svět člověka, pod jehož vedením se podařilo sjednoceným mongolským kmenům dobýti valnou část obydlené Asie. Neříkám záměrně duši člověka, aby nemohlo dojíti k pojmové záměně s moderně pojímanou psychologickou zkumnou; před tisícem let byl vztah mezi jednotlivcem a společností, mezi svobodou a závislostí cítěn jinak než dnes v našem řádu a byl právně daleko čistší a přirozenější.¬                 Pro toto zaměření není možno vytýkati, že snímek končí sjednocením Mongolů. A pro jiné chápání světa a duše není možné ani vytknouti, že Temüdžin není vykreslen coby krutý, nelítostný samovládce. Temüdžin je nám představen jako houževnatý, chytrý a bohabojný, a takovým pravděpodobně také byl. Jsme-li schopni dívati se na příběh jakoby očima staré doby, tedy mimo jiné přestaneme-li ji vnímati jako krutou a nelítostnou, vyloupne se nám pravdivé jádro této postavy, jíž snímek vykresluje jak to jen je možné věrně. Protože však je obtížné až téměř k nemožnosti odíti jinou kůži, bude naše dnešní vnímání zřejmě nepřekonatelnou překážkou pravému porozumění. Novozákonní, leč bezhraničně platné, "pochop, kdo můžeš" je jedním z můstků spojujících oba světy...¬                 Dějově je to snímek zajímavý, přes svět našeho hrdiny jsme svědky podívané do života Mongolů, na velké bitvy, na přátelství, zradu a lásku v pojetí oněch časů... O světě Temüdžinově dozvíme se právě tolik, kolik budeme mocni... A to je zároveň moje jediná výhrada (jakožto neznalého mongolských zvyků, oděvů, obydlí apod., takže nemohu poukazovati): tím, že snímek o tak divákovi vzdáleném světě je natočen jako živý příběh a ne jako dokument, nechává ho jaksi na holičkách — vtaženého do prostředí a doby, k níž musí se, nemá-li zvláštní vědomosti, zachovati jako pan Brouček k době husitské...

Hrátky.¬         Podstatný obsah snímku Odstřelovač: Příběh vlastenecky cítícího vojáka, špičkového odstřelovače nasazovaného tajnou službou do zvlášť ožehavých vojenských podniků, zneužitého mocenskými zájmy jeho vlasti, za nimiž však stojí zcela určití lidé, u kterých pojmy svoboda, demokracie, právo jsou zbaveny obsahu a kteří tím páchají s povýšeným úsměvem bohatých, vlivných a mocných jedinců skutky nejvýš hanebné, odporné a bezectné; příběh jeho boje proti těm, kdo jej zneužili a kdo zradili a pošlapali hodnoty, které hlásají jako základy státu.¬                 Proč bychom snímek měli vidět: Pro řadu pitomých a průměrně udělaných záběrů vhodných do agenta 007, udělaných pro účinek, jako třeba ty, kdy náš hrdina v dešti střel vzdoruje úspěšně samým základům statistiky, aniž by šel do sebe a nazval to zázrakem jako Jules Winnfield v Pulp Fiction, nebo ten, kdy za ním vybuchne nálož v domě, jíž položil a ze kterého má utíkati jako zajíc, ale z něhož odchází s klidem dokonalého gentlemana vlivem zpomaleného záběru kamery. Pro přednášku o základech odstřelovačského umění. Pro zvláštní půvab Kate Maraové v úloze Sarah. Pro boží pohled na Michaele Peňu v úloze toho ňoumy Nicka Memphise. Pro poznatek, že svoboda a demokracie a právo, hlásané západními režimy, jsou spláchnuty do jímky kdykoli to je nutné k udržení moci a peněz v rukou vlivných a nebo třeba pro zachování stávajícího pořádku, a že se s tím nedá nic dělat. A konečně proto, abychom se přesvědčili, nakolik se s tak nadsazeným scénářem (skutečné možnosti msty a prosazení spravedlnosti jsou řádově horší i pro výjimečné odstřelovače) vypořádala režie, kamera i sami herci (myslím, že to pro všechny byla opravdová fuška, při níž, zdá se, ztratil někdy režisér trpělivost, když docházely peníze a čas, a nebo možná šilhá víc, než se jeví na jeho představovacím snímku na stránkách Fdb).¬                 Malý závěrečný dodatek: Možná někdo neví, jaký je rozdíl mezi srandou a humorem. Sranda je, když něco je k popukání, a má popudové kořeny. Humor je sranda s nadhledem a má kořeny intelektuální. Do našeho života patří obé — sranda, abychom nebyli nudnými suchary, humor zase kromě jiného pomáhá vyrovnati se s neštěstím a nepřízní. Dobrý humor je takový, který, i když se dotýká vážné věci, ji nezlehčí. Přeneseno, dobrý akční snímek je takový, který pro svou akčnost nevyužije vážného námětu tak, aby z něj jaksi vycucal šťávu jako pavouk mouchu a takto vyschlý a nepotřebný jej ponechal jeho osudu. Těmito dravčími manýry, typickými pro podřadné snímky, trpí i snímek Odstřelovač. Pohraje si, odhodí. Nebudeme-li bráti život vážně, může se státi, že nám jednou zůstane jenom ten humor beze srandy. A oči pro pláč.

Americké brýle.¬         Nasadil jsem si dvaapadesátihvězdičkové americké brýle a hned jsem vše viděl jinýma očima. Když Foxová kroutila zadkem v těch kraťoučkejch džínách, zvedlo mě to ze židle a řval jsem ejchuchú. Když se vobjevil ten první robot v poušti, dostal sem tucha, že to bude vono, že ten Bay zase nezklame. A nezklamal! Vobjevovaly se další roboti, skvěle voháknutý do megašrotu a mydlili se a transformovali tak skvěle, že mi v křesle ujížděla prdel. Voight jako ministr byl trochu nudnej a na prezidentovy červený ponožky sem zvědavej nebyl, ale to hnedky spravil ten vobrovskej gigašrotovej žluťák a robot z mobilu v tý přísně střežený díře, co v ní schovávali tu kostku z vesmíru nebo možná ze severního pólu, už si nevzpomenu. Ale to nevadí! Jelo to jak harlej a jak se proměnil ve stihačku a podusil ty vostatní stihačky a spousta dalších triků to mě vzalo to mě vodvázalo že sem si dal ještě jednu topinku. Skončilo to tím krásným poselstvím, jak žluťák drží nad lidstvem ochrannou ruku, tak to sem bral. Chtěl sem dát dvaapadesát hvězdiček a byl sem trochu nasranej, že jich můžu dát jenom deset. Bay je prostě bezva a ten mladej Witvicky to s tou Foxovou zaválel. Nevim jak vy ale já když du do kina tak se chci vypnout a to mi tenhle film vyplnil na 100 procent. Moje škeble mě pak doma napojí na transformátor a zase zapne, a tak je všecko O.K.

Blitky a zvratky k jídlu: Dobrou chuť.¬         I vymyšlenosti a vysnivosti (tak řečená fantazie) mají své hmatatelné základy kdesi tam dole, u kořenů světa... Mythy o nich hovoří mýthickým jazykem, blázni blábolem bláznivých... U starců vyprávějících dávné zkazky se shromažďovali lidé a naslouchali s úctou a s bázní vyprávěním starým jako svět o neznámých pevninách a příšerách dlících v těch neurčitých oblastech... Nu, a kdo by poslouchal blázna, snad také pouze blázen... a nebo moudrý...¬                 Dobrý příběh není vycucaný z prstu; má svůj podklad; u hrůz se z podvědomí vynořují do stínů či světla zahalené fenomeny, aby byly transformovány vypravěčem nebo okem kamery do příběhu, který hovoří...¬                 Když se někdo zpije pod obraz a chce někomu něco vykládat, může se státi, že se pozvrací... třeba rovnou do talíře svého souseda, jenž, dojde-li k náhodné souhře přiopilosti s exotikou podávané kuchyně, spapá ty blitky jako miminko...¬                 Ten, kdo si vymýšlí blbosti, má ještě možnost uplatniti je v bláznivých komediích; ale ten, kdo si vymýšlí píčoviny a zvrací jiným do talíře... drsnější povaha dá ránu pěstí, mírnější se odvrátí...¬                 Nemá-li příběh základy ani v mythu, ani ve snové soustředěnosti, ani ve vytržení, má-li je v ožralosti, zkárovanosti, blábolivosti a sotvachodivosti okořeněné porcí zvratků, je urážkou pro celé okolí.¬                 To je, proč snímky jako Vřískot nebo Mumie lze nazvati slušnými nebo dobrými, a proč snímek Slimák jsou pouhé blitky a zvratky k jídlu: Dobrou chuť.

Poezie umění.¬         Vyprávění o muži, který tichou, skromnou plodnou a neúnavnou činností proměnil vyprahlé, téměř liduprosté podhůří široko daleko v bohatý a kvetoucí kraj plný lesů a vláhy, je docela prostým příběhem, jehož prostotu ještě umocňuje jeho provedení způsobem kresebné animace. Vypráví vlastně Jean Giono, který se měl s mužem sázejícím stromy vídati v průběhu dlouhých let a podle jehož novely "Muž, který sázel stromy" byl příběh natočen.¬                 Citlivou povahu to chytí za srdce, přes hroší kůži se ale poezie snímku nedostane. Také jsou lidé, jimž za hroší kůži slouží tak zvaný životní realismus a kteří mávnou nad podobnou věcí rukou. Avšak čtenář poezie je dojat; cítí, jak ve srovnání s jeho životem je život muže, který sázel stromy, bohatý, opravdový, nezištný, čistý, a tím také krásný, že. Tu a tam ukápne i slza nad tím krásným lopocením, nad neúnavností, která je tak přirozená! Touha, po níž následuje povzdech, po němž následuje uložení do krabičky v srdci, která se u zvlášť citlivých jen tak neotvírá...¬                 Možná by citlivým a milcům poezie prospělo, kdyby se dozvěděli, že muž, který sázel stromy, Elzéard Bouffier, je vymyšlená postava a že se nikdy nenarodil ani jako literární předloha. Že je vysněným prázdnem a jeho lesy též. Že to prázdno bych měl naplňovati já jakožto člověk, jehož ten příběh vyburcoval, to dochází zřejmě nemnohým (přesvědčil jsem se o tom z ozvů na snímek na různých webových stránkách).¬                 A přece záměr byl ten. Gionno k tomu později sám napsal (úředníkovi z města Digne): "Musím Vás zklamat, ale Elzéard Bouffier je fiktivní postava. Cílem bylo zatraktivnit stromy, nebo ještě lépe, zatraktivnit sázení stromů." [Zdroj: Česká Wikipedie].¬                 Ano, je to krásný, a poučný příběh. Neschovejme jej však do krabičky jako mrtvé umění.

Západ je Západ.¬         Tento dosti obsáhlý dokument o diktátoru Stalinovi, uchopivším moc v Sovětském svazu po smrti Leninově, ukazuje řadu podrobností jak z politického, tak i osobního života Džugašviliho (jeho původní gruzínské příjmení). Tomu, kdo nečetl třeba knihu Stalin od ruského spisovatele Medvěděva a chce se poučiti o dějinách vzniku a rozvoje Sovětského svazu i Stalinovi samém, může tento snímek mnohé říci. Říkám však budoucímu diváku, aby bral ne snad jednotlivosti, ale celkový dojem, dopad na něho, kriticky a s odstupem a aby se raději pro dokreslení poučil i z jiných pramenů, které Stalina ne snad přímo omlouvají, ale vidí jej a jeho dobu očima Veliké Matky Rusi. Teprve potom bude moci býti, skutečně obohacen, nestranným a vidoucím. Takových pramenů je mnoho, velká část jich pochází přímo od Rusů, dějinných účastníků, to jsou ty nejlepší, ovšem na pochopení nejnáročnější (jako příklad uvedu rozsáhlé dílo Ruská revoluce od Lva Trockého, porevolučního ministra vnitra — navíc obsahuje množství dobových fotografií). Dalším klíčem k souhrnnému pochopení je soudobá literatura (před- i porevoluční — Gorkij, Ilf, Zozulja, Bulgakov, ...) a poezie (Majakovskij, Blok, ...) a jako doplněk tohoto základu lze k dokreslení čísti i vybrané Leninovy a Stalinovy spisy. Příručky druhu našich středoškolských učebnic nebo tohoto snímku vám ve skutečnosti skutečnost zamlží. Proč? Protože popisují jevy prozápadníma očima, jakoby z jedné strany barikády. Nebudete-li se dále vzdělávati, budete ve skutečnosti dále nevzdělanými, a co hůř, zmanipulovanými jedním stranným pohledem. Říkám vám na rovinu: Je lépe nevěděti nic a nemíti názor (to žádná ostuda není, věřte mi), než přijmouti názor poplatný.¬                 Tolik tedy k tomuto poučnému a obsáhlému snímku, jenž se tváří nestranně, ale ve skutečnosti není dalek (aniž by si toho tvůrci byli vědomi, myslím) propagandy. Nelze jej proto hodnotiti vysoko — tak lze hodnotiti věc, jež rameny svých úhlů pohledu podepírá celek jako nosná konstrukce.

Mistr tesař.¬         Příběh dobra a zla ve světě, příběh špinavého pozadí politiky, skutečných vládců, těch superbohatých, příběh spiknutí obyčejných lidí, našeho obyčejného světa, proti tomuto zlu vyslavšího svého pomstitele. Námět tak bohatý na obsah a tak silný, a přes to je příběh sám slabý, mdlý. Oblouk komorního podání a citlivé práce s detailem na jedné straně a námětu a povahy příběhu na straně druhé je disfunkční a nepřesvědčivý; topornost hlavní postavy, jejího ne lidsky pravděpodobného chování je nakonec silnější než příběh sám. Chápu, proč se náš hrdina chová právě tak; nesmí si zadat, má-li splniti tak neuvěřitelně obtížný úkol, jako zbaviti Hydru její hlavy; ale jeho procházení skutečným světem, skutečnými místy a styk se skutečnými lidmi připomíná loutku. Utnul se náš mistr tesař?¬                 Odhlédne-li se od příběhu samého, je tento film lahůdkou pro podívání — tak silná míra "filmovosti" je patrná u velmi málo snímků. O půvabu městských kulis, kaváren a spikleneckých rozhovorů našeho hrdiny se zmiňuje ve svém poznamenání uživatel weitinger na FDb, takže to zde nebudu opakovati. Dodávám pouze, že má tento snímek blíž k experimentální tvorbě než k příběhu, takže milovníci dobrých příběhů potažmo běžní diváci ostrouhají, zatímco milovníci filmových exerimentálních počinů si asi ve většině přijdou na své; to platí ale o více filmech našeho mistra tesaře (Mrtvý muž je další vhodnou ukázkou).¬                 Pro spravedlivé zhodnocení je nejprve třeba zodpověděti otázku: Jak vlastně se má hodnotiti experimentální tvorba či tvorba na tomto pomezí — z pohledu běžného diváka? Ten, kdo si teď řekl: Hochu, křížíš hrušky s jabkama, — má ouplnou pravdu.

První sjednotitel.¬         Hraný dokument, jehož hlavní slabinou je krátkost metráže. Připomíná (tomu, kdo má aspoň jakési tušení o rozsáhlosti námětu) cedník na knedlíky. Přes to se ale leccos dozvíme o období sjednocení Číny někdy před dvaadvaceti stoletími i o jejím sjednotiteli, Čchi, a to přijatelně podaným způsobem, který by byl zkreslující o to méně, oč by metráž snímku byla delší... Protože odlišnost základní stavby kultury naší a Východní, zde čínské, je značná, je toto zkreslení způsobované málem údajů tím, co bere jaksi snímku právo na obdiv. Doporučuji ke shlédnutí tomu, kdo nemá možnost sáhnout po věrohodnějším, ne tak stručném prameni v jakékoli podobě (kniha apod.) Trpně přihlížejícímu snímek přinese ve skutečnosti tak málo, že takovým doporučuji raději některou z televizních soutěží.¬                 Přísně vzato měl se velký Čchi nazvati Prvním sjednotitelem Číny, vždyť takto jako by ukrajoval ze slávy prvních mýtických císařů... Ale to pouze na okraj.