pursulus

Zásady platí i pro ukřižování.¬         Snímek podává v celku dobře a i dobrým způsobem historii jednoho z druhů popravy, ukřižování. Vyprávění odborníků je prokládáno jejich lékařskými pokusy na živých i umělých tělech a hranými záběry přibližujícími historické době. (Věrnost reálií posuzuji — jako vždy — pouze coby poučený laik.)¬                 Snímek však trpí nešvary špatných dokumentů — umělé natahování neúnavným opakováním těchže záběrů, omílání téhož jinými slovy. Ponechme na tomto místě stranou, proč se tak děje a zda je nutné, aby se tak dělo. Ale je to tak: takové věci jsou štonc pokaziti i jinak velmi dobrý dokument. Místo abych jednu hodinu napjatě sledoval obrazem mi podávané poučení, je po dvě hodiny zkoušena má trpělivost.¬                 Každá věc, každá tvorba má své zásady. A to platí beze zbytku i pro Ukřižování.

Galerie ksichtů.¬         Poslyšte, tenhle snímek je naprostý propadák, myslím tím, pane, samozřejmě jeho úroveň, ale ono to je propadákem i u diváctva, a to už mi zavání kuriosností. Poslyšte, tenhle snímek, to je něco tak neuvěřitelně splácaného, že se plácám přes ruku, abych tomu nedal přívěsku "komediální". Poslyšte, já teď sedím na židli, a jsem prostě neschopen pohybu; snad bych v mlhách paměti pohledal ještě jeden horor, který tohle dokázal; chci promluviti, a vyjde koktání. Poslyšte, podejte mi ruku a zvedněte mi konečně z té židle; ano, podati ruku tomu panu domácímu z toho strašného domu, tomu... Chrisu Wrightovi... ale ne, už nemusíte, jeho masitý úsměv mě jako magnet zvednul a já nyní k němu kráčím, aniž bych potřeboval nohy, zatímco si pohrává kordem vytaženým z hole. Za ním stojí jeho strašliví pomocníci, kretin chlastající benzin z kanystru a pan Klobouk Šilhavý s takovou bradou, že ani nepotřebuje tu dvouhlavňovou brokovnici.¬                 Páni. Já žiju! Já žiju!! Bod za tu galerii ksichtů, bod za výtečný nápad, ze kterého by mohlo být veledílo a třebas i na pokračování, bod za to přežití. Takže to máme rovnej jeden bod. Teda jestli sem se nesplet'.

No.

Dvakrát minus nerovná se plus.¬         Tento — z pohledu počtů chybný — předpoklad však platí pro Brendana Foleyho a jeho monstra v irských bažinách. Škoda, že mi jedno odporučení vlákalo do pasti, z níž musil jsem odrážeti — kromě útoků oživlé mumie — i všechny pokusy režiséra a scénáristy v jednom dostati mne svým snímkem na kolena. Protože snaha byla vidět, zvlášť do poločasu.¬                 (–) Minus za scénář s dialogy na úrovni pomocné školy.¬                 (–) Minus za upocené herecké výkony, z nichž ten nejobtížnější, oživlá mumie, byl zároveň tím nejhorším hned po představitelce pomocnice archeologa (Saiorse Reillyová), která by však musila býti zázračnou vodou života, aby vyšla se ctí z těch idiotských milostných vložek, které jí navařil ctihodný Foley.¬                 (–) Minus za to, jak byly všechny ženské postavy otravné, hádavé a nepříjemné; pane bože, možná jsou ale Irčanky takové všechny!??; pane bože, zlatý Čechy...!¬                 (–) Minus za všudypřítomné dudy, věrtošně vyhrávající z puštěného rozhlasu ať se to hodilo nebo nehodilo; ostatní hudební podbarvení bylo více méně taky tak příjemné.¬                 (+) Plus za prokázanou snahu v první půli, oživené postavou hubaté podnikatelky Val (Shelly Goldsteinová).¬                 S panem Foleyem věru nemám chuť se potkat; i když... u toho dobrého černého hořkého irského piva bych možná jeho hovory, co a jak se zase chystá navařiti, unesl bez trvalé úhony.

Miloušek.¬         Hádal jsem, že tenhle snímek musela točit žena. A prohádal. Byl to jakýsi pan Krasinski, muž se zakulaceným nosem a miloušek časopisu People.¬                 Představuji si pana Krasinského, jak stojí před dveřmi své snoubenky a doprošuje se vstupu do bytu, jehož vstupní dveře uražená budoucí paní zamkla — přesně jako je to ukázáno na jednom místě snímku; přesvědčuje, podává argumenty, podoben v té šusťákové bundě olysalému psíkovi, jehož svěšený ocásek kmitáním zametá prach domovní chodby.¬                 Mám za to, že muž má míti koule ne v hlavě, ale mezi nohama; a že v uvedeném výše případě se mu má zježiti srst, má vykopnouti dveře a té své snoubence ukázati, kdo je pánem. Nemusí jí dáti hned zrovna po hubě; mnohdy stačí pouze zavrčet. Tak tomu v přírodě je, do takového duálního světa jsme byli zrozeni a soudobá společnost se svýma křivýma nohama nedošmajdá k žádné další pravdě, modely, které vytváří, pouze mrzačí přirozené jevy.¬                 Všechny ty výpovědi mužů (z nich se snímek skládá) před naší opuštěnou tím svým doktorandkou ukazují muže jako kreténa. Natočí-li něco takového muž, potom hledejme ze solidarity se svým pohlavím nějakou polehčující okolnost, jež by zbavovala částečně odpovědnosti onoho. Kdo hledá, může naleznouti. Ovšem, jde o ten kulatý nos.¬                 A že je miloušek.

Na dvě strany.¬         Červená nit milostných vztahů nikterak nesvědčí černé niti historie, o níž jde přede vším. Hlavně proto vzniklo dílo pouze průměrné, protože bez patřičného důrazu na hlavní stránku příběhu. Až rušivě zde působí záběry s milostnými rozhovory a nezbytným osaháváním.¬                 O to nejdůležitější, totiž o historickou pravdu, je ovšem divák ochuzen zcela: ukázati barbarství Britů coby vetřelců na území Číny bylo evidentně nad síly tvůrců tohoto snímku. To sráží jeho úroveň někam pod průměr, a neumožní to ani doporučiti jej jako sice v celku kýčovitý, nicméně přeci jen tak nějak dobrý příběh.¬                 Nahlédnutí z těchto stran mi velí odrazovati případné zájemce; domnívám se, že jim shlédnutí Tchaj Pana víc vezme nežli dá. Myslím si, že by měli raději věnovati čas přečtení stejnojmenného románu Jamese Clavella, podle nějž byl snímek natočený, byť ani v něm se historická mravnost nijak zvlášť neřeší. Též lze doporučiti, jako plnocennou náhradu, návštěvu některých erotických e-stránek s hezkými dívkami, kterýchžto stránek pravidelně se opakující vlastností je to, že než tam jeden najde opravdový akt k podívání, docela se zabaví tou spoustou klikání a pojídáním buráků.

Hry Divadla Járy Cimrmana.¬         Hry Divadla Járy Cimrmana zařadil bych někam mezi řádné divadelní hry a kabaretní vystoupení. Že jsou schopny překonati řadu těch i oněch přesvědčil jsem se právě na Poslu z Liptákova; žel, mnohé další znám pouze z gramofonových nahrávek. Kumšt obou stran se tu spojil do významného, vysoce pravděpodobného svědectví, vrcholícího geniální — jak jinak! — divadelní hrou zesnulého velikána, Visionářem. Budou-li vás poněkud nuditi výklady o oškrabávání staré omítky v liptákovském hostinci, dejte si šálek... a počkejte si na Visionáře.

Komu zvoní zvony.¬         Smích tenounký jako vlásek linoucí se z pukliny v zemi, plné žlutého světla. Tak se mstí země duchu: klíčovými dírkami, u každé malý červený ďáblík se štětkou na konci ocasu, žádný Satanáš, jen ubohé malé zlo, malá vzteklá nenávist udolající každý cit, jenž by chtěl prýštiti odjinud než z děr plných hlenů dymnivek, rozpuků a bolehlavů, odněkud ze světla, po němž nepálí oči, světlého jako nebe...¬                 Čistota Rilkeho básní záleží v hnisu, z nějž vyrůstá plod jasný jako zdravé zelené jablko na nízké křivé jabloni stojící na mezi bez zahradníka v ostrém, chladném podzimním dnu. Obrácená k severovýchodu, k nízké hrázi vypuštěného venkovského rybníka: je po výlovu, kachny odlétly, ty a jablko. Natáhni ruku po bolesti, jež uzrála, aniž zcukernatěla, po jejíž oblosti se sveze každý vztek země donucené zploditi takovou krásu. Už žádný ďábel nesrazí to gesto, mimovolné a hluboce vědoucí; už žádné peklo nemá moc odstrčiti tu vztahující se ruku; průzračné, a přes to jasné tóny světle fialových zvonců, které byly useknuty kosou nebo rozmačkány strojem do bláta, se ničím nepodobají hrubým zvonům zvonícím v tomto kraji míru a války a lásky a zvrhlosti. Ale což to může pochopiti někdo, kdo neprošel tou cestou plnou hanby, nevykřiknutých výkřiků, bezmoci vúsťující do vytržení? Jak jsi mi ublížil, pane, šlápl jsi na mne botou a ani jsi z ní neotřel lejno... Což to může pochopiti někdo, kdo natahuje ruku, aby česal, aby bral, aby šlápl?¬                 Stmívá se... Bože, zastav čas, a nechej mne vrůsti do křišťálu v kobce zapomnění, odkud, až uplyne tisíc let a vše zaroste planou růží, mne, králi, vysvobodíš.

Zvony distributora.¬         Nabyl jsem dojmu a získávám jistotu, že čím je oficiální text distributora oslavnější, tím je samotný snímek slabší a scénář sám či jeho provedení ubožejší. Ještě několik takových kapek, jakou je OTD k tomuto snímku, a budu o tom přesvědčen.¬                 Neznám knihu "slavného" spisovatele A. MacLeana (bože, kolik spisovatelů je takhle "slavných" — sto tisíc?); jísté je, že scénář, který napsal týž, mezi "slavné" zařaditi nikterak nelze. Smíšením anglického humoru (druhé třídy) a "bondovsky" (podle OTD) akčních scén vznikl pak z toho všeho nápoj, který bych přirovnal ke směsi burčáku a dobrého vína. V jednom se snad mohu mýlit: snímek byl natolik demotivující, že mi možná ušlo záření mající (podle OTD) vycházeti z filmových hvězd (Hopkins, Delonová). V tom případě musím oceniti práci kameramana, jenž (zřejmě použitím speciálních skel) zamezil přeexpozici.¬                 Usnouti dá se i u dobrého snímku; když jsme unaveni, tělo si řekne o své. Ale napadají-li mne u sledování úvahy druhu "snad abych šel přeci jenom umýt to nádobí, aspoň to budu mít odbyté", cítím jaksi "tíhu ducha" místo "tíhy matky země". Příjemná to změna.

Duše umění.¬         Z tohoto snímku jsem byl tak bezradný, že jsem se neudržel a podíval se, co o tom jinde, což jinak nedělám. Říkal jsem si, že jsem třeba unavený, a proto nepozorný a neschopný dobře porozuměti. Každý máme někdy slabou chvilku, ale že by ji mělo tolik lidí najednou, je téměř vyloučené: o snímku se píše téměř bez výjimky jako o slabém a nebo pseudouměleckém. A vzpomněl jsem si na jiný snímek o duši, na Animu, kterýžto snímek nepatří zrovna mezi snadno přístupné, pochopitelné, ale který mne dovedl osloviti už tím, jakým způsobem byla věc podána, filmově zpracována, byť jsem mu tenkrát nebyl schopen do důsledků porozuměti. A v tom právě spočívá tajemství umění: promlouvá a vpíše se nesmazatelně do duše, aniž by předpokládalo porozumění coby nutnou podmínku oslovení. Mnohdy trvá léta, v nichž vstřebáváš zkušenosti a nabýváš znalostí, než pochopíš; ale po všechna ta léta pravé umění tě věrně provází coby nesmazatelný obraz, okouzlení, výzva, moc... Takovou sílu měla Anima, o duši Paula Giamattiho mohu říci už s určitostí tolik, že tu sílu nemá; jde o pseudoumělecký snímek se slabým scénářem, a byť by herecké výkony byly jakkoli dobré, duši nenahradí... Zralost, nutná k v pravdě uměleckému ztvárnění tohoto námětu, možná Sophii Barthesovou ještě čeká.