pursulus

Kultovní snímek.¬         Můj kultovní snímek jsem viděl včera znova po nějakých třiceti letech. A jak to někdy bývá s přibývajícím věkem, změnily se za tu doby mé názory a pohledy, pochopení mnohých věcí přešlo do mého vědomí a tak jsem prožíval příběh Joea a Krysy jinak než tehdy.¬                 Načrtnu základní kostru děje pro ty, co snímek neviděli. Joe, statný mladík kovbojského vzhledu a odívání, původem ze Západu USA z malého městečka, působí tam jako myč nádobí. Nebaví ho to, a tak jednoho dne dá výpověď, sebere výplatu a jede na Východ do New Yorku — města, v němž ženy touží po kovbojském milování. A Joe ví, že to zatraceně dobře umí. Seznámí se tam s Krysou, mrzákem bez domova a valných vyhlídek. Odtud příběh pokračuje, až končí.¬                 Přede vším mne zarazilo Joeovo chování ve chvíli, kdy se v novém prostředí dostal do srabu. Zachoval se babsky. Ponížil se, místo aby vzal na čas jakoukoli práci, co se dá dělati se zdravýma rukama a zdravou hlavou. Jsou rozhodnutí, která z muže dělají sraba, a nebo muže. Uvědomil jsem si, že tento příběh mohla zploditi pouze šedesátá léta našeho krásného a strašného století, léta hippíků a krásných a nesmyslných vzdorů těch, jimž obsah slova muž či žena odezněl do ztracena v představách upředených z marihuany a absolutní volnosti. Když však jsem zavřel oči, viděl jsem Půlnočního kovboje zase svýma mladýma očima.¬                 Jestliže otevřete oči, uvidíte, že ten snímek je dobrý, i více než dobrý, ale má vady na kráse. Já jsem své oči zase otevřel...¬                 Případné, možná až příliš odsuzující, leč kritické opoznámkování: uživ. maq.

Příběh osamělého zabijáka.¬         Tenhle příběh není hloupý. Jde vlastně o snímek s akčními prvky a psychologizujícím pozadím. Nenudí, obrazy na sebe navazují samozřejmě a logicky; pravda, nic překvapivého asi neobjevíme, proto také dodávám, že nejde o žádný trhák, nad nímž by zaplesalo srdce příznivce filmového kumštu, ale pouze o dobře udělaný a dobře koukatelný snímek, jenž je ale tak dobrý, že na něj nezapomenete a možná se k němu i vrátíte. Co víc si přát, že?! Budeme si snad donekonečna pouštět kultovní snímky, omleté jako oblázky v říčním nánosu? Tenhle snímek doporučuju (samozřejmě těm, co se nechtí dívati zrovna na komedii nebo romantiku...).¬                 Snímek navíc doprovází velice zvláštní hudba pana Jerryho Fieldinga, zdá se mi s atonálními vložkami; působí opravdu zvláštně ač vhodně a je výborně vladěna do záběrů.

Ošidná tvář umění.¬         Muž s kamerou je dobovým umělecko-experimentálním snímkem, a proto hodnotiti jej ve smyslu pro širokou veřejnost je ošidné. V Sovětském svazu bylo ve 20. letech dost prostoru pro tvořivé umělce nadšené revolucí a otevírající nové možnosti tvorby v nové společnosti, bořící starý svět. "Umění lidu", "umění pro život" byla jedna z hesel tohoto pozoruhodného období, jež tak brzy zklamalo většinu z jeho tvořivých účastníků. Prolínání filmu a života ukazuje se v Muži s kamerou chrlením bleskurychlých střihů a zrychlováním záběrů za hranici možnosti.¬                 Domnívám se, že byl tehdy natočen pozoruhodný dokument, dnes už pouze s historickou cenou. Filosoficko-umělecké vývody po jeho shlédnutí je možno jistě pronášeti i nadále; jenomže živost diskuse se nebude už točiti kolem tohoto experimentu tak mnoho jako spíše kolem jiných, současnějších věcí, poznatků, náhledů.¬                 Pro běžného diváka je shlédnutí Muže s kamerou velice pravděpodobně ztrátou času. Bude státi za shlédnutí tomu, kdo se zabývá historií filmu či historií porevolučního Ruska a obory souvisícími. Takový člověk má však předběžné znalosti a bude tento snímek hodnotiti zcela jinak než běžný divák.¬                 Zajímavé a poučné (škoda, že v jednom velice dlouhém odstavci psané) opoznámkování: uživ. Tsunami_X.

Znovu a lépe, Hopewelle!¬         V první polovině až rozvleklý hororový snímek má za to ve druhé polovině tolik rychle po sobě jdoucích zvratů, že to jde až za hranice pravděpodobnosti. Nejde při tom hlavně o různá rozuzlující překvapení (to je tam pouze jedno), ale vesměs o "ten má flintu", zatímco vzápětí "tamten má flintu" a tak dokola. Jádro námětu, okolo nehož by umělec mohl jistě vytvořiti silné myšlenky a silný příběh, bylo packalsky zpustošeno scénáristou a režisérem v jedné osobě Stewartem Hopewellem po vzoru školního videoklubu, tedy amatérsky. Snaže se zjevně vytvořiti počátek nové kultovní řady po vzoru Pily, neprojevil ve svém věku a ve své prvotině (podle údajů na Csfd) víc než pouhý ždibec nápaditosti jejího tvůrce. Škoda. Působivé pocity hnusu z některých míst nepostačí nikomu — krom čistě úchylných jedinců — k dobrému hororovému zážitku, který by byl něčím víc než pouhou ztrátou času. Znovu a lépe, Hopewelle — máš-li ovšem na to!

Příběh, který říká víc.¬         Jsem ještě plný dojmů ze shlédnutí Jeremiaha Jonhsona. "Indiánky", "westerny" uchvacují evropského diváka jaksi samočinně. Je v nich cosi, co jeho život už neobsahuje, a nebo v míře tak malé, že se to ztrácí v přemíře jiných životních prvků, jež tvoří jeho život, život civilizovaného, "technického" a "rozumového" člověka. Ryzost prožitku a citu; jednoduchost měřítek a spjatost se základem stvořeného světa, jak nám byl dán: to vše a mnohé další by stále chtělo býti a vejíti v život; ale je to surově zatlačeno do říše malomocenství mechanismy, jež svou obludnou silou předčí kterékoli výjevy vržené kdy na filmové plátno. Odtud tedy to dojetí, ta přesvědčivost těchto příběhů.¬                 Příběh nám předložený nám ale říká o hodně víc než to, co v nás vzbuzuje ono dojetí a zdání přesvědčivosti. Za jeho prostotou se skrývají odpovědi odkrývající povahu základních konstrukcí světa a spolu člověka. Po té, co Jeremiah založí rodinné hnízdo, přichází o ně. Na místo počínající lásky a sil, které by jej posléze uvedly do stavu vyrovnanosti, porozumění světu potažmo sobě a vlastní moudrosti přichází odplata, nenávist a boj. Neví ničeho o slepé spravedlnosti; teprve docela obyčejný rozhovor se starým medvědobijcem předurčí posunek, jímž snímek Jeremiah Johnson končí...¬                 Nemyslím, že by šlo o nějak mimořádně vynikající nebo zvláštní snímek hodnoceno jeho filmovými kvalitami. Jeho síla pramení v jiné oblasti, pro náš svět a jeho osud však nad míru důležité.

Byl to horor.¬         Z tak trochu křečovitě, halabala podaného příběhu odnesl jsem si jediné plus: dvě nebo tři překrásně hororové scény nočních zřícenin, trvající z celé metráže ovšem asi dvě minuty. Herec Hopkins se mohl uhopsinkovat, nebylo to ale nic platné. Místy podmanivě působící tóny doprovodné hudby nemohu ke kladům snímku započísti: byly vykradeny z vlkodlačího snímku natočeného už dříve — z Van Helsinga. Nedělali to snad školáci, hrající si z dlouhé chvíle na filmaře? Ne, nedělali. A tak to je ostuda.¬                 Ne všechno se povede; dávejme však všemu, co toho jest, a nazývejme to pravým jménem, neboť diváci si nezaslouží zklamání a ztrátu času způsobenou nesoudností tvůrců, distribuce a reklamy, a na druhé straně tvůrci takové nepovedené věci si nezaslouží tak mnoho toho chleba. Prostě, milý diváku, oblibujivší hororové snímky: je to škvár.¬                 Ano, byl to horor, shlédnouti tento snímek až do naprostého konce, znamenajícího: Těš se, diváku, na další pokračování! Děkuji, ne, přecházím na komedie.

Poslední strana kostky.¬         V každém hodnocení zůstane vždycky cosi subjektivního, a tedy nepřínosného pro celou řadu ostatních a přínosného pouze pro některé. Nemůžeš uviděti naráz všechny strany kostky, nejvýše pět, šestá už může býti pouze obrazem v zrcadle.¬                 Vzíti si za podklad skutečné události a osoby a na tom vytvořiti stavbu přesahující, to samo o sobě je výjimečné. Příkladem může býti William Shakespeare a jeho historická dramata, ale to je skála strmící do příliš veliké výše, na niž vesměs každý tvůrce hledí se zakloněnou hlavou. Přes to, není třeba hlavu zaklánět, je možné dívati se prostě vpřed a udělati svou práci. Mezi takové patří i režisér a spoluscénárista snímku István Szabó. A protože pracoval i s tak vynikajícím hercem, jakým je Klaus Maria Brandaurer (v úloze Hanussena), podařilo se, že bylo vytvořeno dílo, jež lze označiti za dokonalé, s tím drobným upřesněním, že každá pozemská dokonalost má své vady a trhliny čili že není prosta kazu. Je-li však jádro, podstata věci dokonalá, potom kaz je cosi, co se nevnímá rušivě, ledaže bychom hnidopišsky zkoumali jev pod drobnohledem na místo svýma lidskýma očima.¬                 Snímek Hanussen jako celek je mimořádně působivý; nepostrádá jiskru (kokrhání nacisty), dějinný pohled (rozmach nacistického hnutí v Německu), citlivý smysl pro detail (Hanussenův osamělý úděl), dějovou spádnost a napětí jdoucí až do nepříjemných tísnivých pocitů. Přes všechny klady nemohu ale hodnotiti nejvýše: prostě proto, že Szabó není z rodu Shakespearů. Ač čtu Shakespeara, mně to ale nevadí.

Prvotřídní lidový seriál.¬         A jaký jiný by měl býti seriál, nežli lidový, slyším se ptáti. Ano, jaký jiný. To, že mě po shlédnutí a okouzlení několika díly trklo, jaká to je vlastně policajstská nalejvárna, (což mi potom ztrpčovalo dívání se na další díly), mi nezabránilo shlédnouti všechny díly s neutuchajícím zájmem a vytrvalým pobavením, při němž jsem nenuzoval nedostatkem napětí a zvědavosti na bohužel neodvratný konec jednoho každého příběhu.¬                 Lidově pojatý, výborný scénář, dobrá práce kamery, vtahující dialogy a děj, režie, která vykřesala z herců přesně to, co každá z postav potřebovala: to jsou Četnické humoresky. Nevynášel bych výkony některých herců. Tomáš Töpfer měl možnost prosaditi se v úloze, jíž obdržel a jež byla prostě více v popředí a povahově výraznější než jiné. Ivan Trojan coby Jarý působil trochu suše, nevýrazně, ale takový přesně měl býti ve skutečnosti, povahově méně výrazný, (ač uvnitř žádný měkouš), hrál tu úlohu skvěle. A tak dál. Tenhle seriál doporučuju devíti lidem z deseti; ten desátý je ten, jež nepřenese přes srdce tu policajtskou nalejvárnu.¬                 Poznámka: Prvních třináct dílů bych hodnotil na výbornou, druhou třináctku pochvalně, třetí bych dal za průměr. Celek je tedy za čtyři.

Přelud Avatar.¬         My lidé jsme křehcí; je snadné zapůsobiti na nás, na naši duši, o tělesných podnětech ani nehovořím. My lidé jsme od přírody pocitoví jako kterýkoliv jiný živočich; rozum máme dán jako nadstavbu, jíž, na rozdíl od všech jiných tvorů, můžeme tuto pocitovost usměrňovati uvědomováním si a vůlí. Ale jaký to je život, když se mám stále hlídat, usměrňovat se a volit? Obtížný, řekl bych, že to je obtěžující, obtěžující právě proto, že my lidé jsme od přírody pocitoví jako kterýkoliv jiný tvor. Lidské štěstí netkví ve velikosti, ale v malosti, což se dá stejně dobře obrátiti. Moudrost Východu ví o této skutečnosti už tisíce let a některé z jejích starých spisů hovoří o této zkušenosti už stovky roků. My Evropané máme v tomto ohledu ještě hodný kus cesty před sebou. Jsme mladí, a můžeme se dívat spatra ještě tak na Bobíky, těžko už na Indy, Cikány, Židy nebo Číňany. Takový prostoduchý "pepíkovský" rasismus nás usvědčuje z prostoduchého hlupáčkovství. My rasisté totiž nejsme žádní hlupáci. Věříme v krev a v hodnoty starší než nejstarší vykopávky.¬                 A Avatar? Tahle amíkovská psychologická groteska? Inu, ta vznikla tak, že se u Budu nějaký čas konzultovalo se zaplacenými psychology a PR specialisty, až se našlo to pravé ořechové, co na 99 % zabere na všechny Bobíky a na 95 % na zbytek ("kulturního") světa. Každá maličkost byla zvážena, od prvku mrzáctví přes prvek mazáctví až po lásku, aby to klaplo a byl vytvořen nový kasovní "record". V tomto konstruktu není živého nic: je to kalkul a byznys, kterému se povedlo obalamutiti lidská srdce a mysli. Je to zrůdnost, když si přetvářka hraje na skutečnost a bere si účast na tvářnosti světa. My lidé jsme křehcí; ale nejsme roboti. Robot by tuhle hru neprohlédl; člověk je toho schopen. A to je také odpověď na to, čím se liší umělá inteligence od člověčí; odpověď pro všechny vědce, snažící se to vysvětliti, uchopiti a na základě toho vynášeti mravní postoje, jež budou moci už v nedaleké budoucnosti býti podklady pro vyhlašování zákonů. Ne každý přelud je klamem; přelud Avatar je ale našemu člověčímu životu nebezpečný klam. A myslím si, že se nic nestane, když tenhle snímek neshlédnete a nebudete se moci o něm pospolečensku bavit; mnohem lepší jsou Četnické humoresky.

Béčkový snímek první třídy.¬         B-A1. O Egyptě se nedozvíte nic, co by nebylo zavádějící, získáte názor, že chudák egyptský chrobák (scarabeus) je nebezpečný masožravec, leč duch nenávisti, dřímající v zetlelém proradném knězi, vám otevře oči doširoka a nedovolí je přivřít až do samého konce. Kdyby měly béčkové snímky svou vlastní soutěž, získal by tenhle všechny hvězdičky. Tady tomu ale tak není. A béčkům se prostě nejvyšší ocenění z podstaty nedávají. Takže, náročný diváku, ruce pryč od tohohle "škváru", a ti ostatní — směle hleď!