Duša Paula Giamattiho

V koži Paula Giamattiho. Asi na klasickú surrealistickú bombu scenáristu Charlieho Kauffmana chcel náš distribútor odkázať. Bol to síce vtipný nápad, lenže pri porovnávaní týchto dvoch filmov odchádzajú Cold souls jasne porazené. Ak točím film, kde nahliadam do ľudských duší, chce to originálny vizuálny štýl a množstvo nápadov. Tie Sophie Barthes bohužiaľ nemala a iba melanchólia nestačí a hravosť nahradiť nedokáže. Námet je síce super, ale je ako stvorený pre tandem Kauffman Jonze/Gondry. Ako klubovku ale tento film beriem pozitívne.Tá ruská herečka, čo hrá herečku, je nenormálny kus. (10.07.2012)

Předpoklad, že v duši se skrývají všechny naše smutky, tíhy a negativní vzpomínky, mi byla sympatická. Stěhování duší mělo velmi vtipné momenty (hrášek, Pacino, Váňa), méně vtipné, ale také hodně suchých a nezvládnutých okamžiků. Celkové pochmurné ladění atmosféry, melancholicky až neuroticky vystavění hlavní hrdinové, relativně dlouhé pasáže v ruštině a hlavně absurdní situace vycházející z oné premisy o stěhování duší - dělají z tohoto filmu minoritní záležitost pro ujeté psychotiky, a inu - proč ne :) 60%. (02.10.2010)

Svérázná variace na Věčný svit neposkvrněné mysli. Giamatti se ani tentokrát nedokázal vymanit ze škatulky herce jedné role, což však ospravedlňuje fakt, že hraje sám sebe. Film však postrádá poetiku a buřičství svého příbuzného, a tak je na celém filmu vidět, že námět vznikl z jednoho snu paní režisérky. Originální zápletku doslova zazdívá konvenční režie, která je až příliš snadno zaměnitelná. Matný výsledek podtrhuje i poněkud bezradné finále. (10.07.2009)

Konečně opravdu klubový film, který osloví ne všechny diváky. Je absurdní porovnávat film s Allenovou tvorbou - autorka přiznává inspiraci jeho filmy, ale stejně tak se podle popisku filmu inspirovala i Jungem a s jeho dílem film nikdo neporovnává. Spíš než k Večnému svitu mi film stylově připomínal V kůži Johna Malkoviche. Je to snímek, který je třeba vidět a v Karlových Varech patřil minimálně k nadprůměru. (12.07.2009)

Hodně povrchní a prvoplánové, zaseklé mezi velkými slovy a paradoxem, že se film snaží říci něco o něčem, o čem "nikdo nic neví", jak přiznává David Strathairn. Barthes je tak v zajetí stejného paradoxu jako Strathairnem ztvárněný doktor Flinstein. Umí abstrahovat matérii, ale vůbec neví, co si s ní počít. Zůstává tak u pseudointelektuálního sarkasmu a opravdu výtečného Paula Giamattiho. Škoda, možná, kdyby se film držel výborné komorní linie se zkoušením Strýčka Váni a nepokoušel se o absurdní karikaturu současného světa, dopadlo by to všechno soudržněji a smysluplněji. (01.09.2009)