pursulus

Čtení na 00.¬         (Toto opoznámkování potažmo ohodnocení prvního snímku z řady týká se všech dílů "detektiva Varg Veuma", norského filmového "seriálu"; ač se na jednotlivých dílech podíleli různí režiséři, scénáristé, kameramani, jednotlivé díly se svou kvalitou ne příliš liší.)¬                 Tyhle detektivky mohly býti o třídu lepší, kdyby byli o třídu lepší jejich dramaturgové případně scénáristé. I kdyby předloha sama (po většinu dílů kniha norského spisovatele G. Staalesena) byla průměrnou četbou, dala se z této průměrnosti spisovatelova zpracování udělati pořádná "pecka", neboť děj všech dílů je dobře promyšlený a zápletka obsahuje vždy prvek překvapující. Nelze tedy od sledování čekati než pro někoho více, pro jiného méně záživný detektivní příběh, logicky se odvíjející děj, který není příliš zašmodrchaný, je v celku věrohodný a obsahuje vždycky nějaké překvapení, jež osvěží jinak místy poněkud slabší dramatickou výstavbu.¬                 V sedmdesátých a osmdesátých rocích minulého storočí vydávalo české nakladatelství Odeon velmi dobrou, příjemnou ediční řadu velikosti "do kapsy" — "Čtení na dovolenou", v níž vycházely ze jména velice dobré detektivky, ale vyšly tam, na příklad, i Chevalierovy Zvonokosy; pro filmové detektivky s V. Veumem by se spíše hodila pomyslná knižní řada, jejíž název je obsažen v nadpisu tohoto commentaria… (nic ve zlém, chodím tam denně a není třeba čísti tam pouze noviny; předpokládám, že moderní ta zařízení mají už v novějších bytech vestavěnu videoaparaturu, jíž moje budka na dvorku postrádá).¬                 Případné opoznámkování jsem nalezl u předposledního dílu, "Mrtvé už hlava nebolí" z roku 2012; napsal je uživ. MickeyStuma.

Říkejme mu kondom.¬         Velice zajímavá, vtipná divadelní hra Angličana Anthony Shaffera Slídil byla převedena do filmové podoby po prvé v roce 1972; tehdy byl tvůrce hry jediným scénáristou a spolu s režisérem (U.S.A.) J. L. Mankiewiczem vytvořili divadelně pojatý snímek vysoké kvality, v němž září vybraní angličtí herci Laurence Olivier a Michael Caine (jimž jejich úlohy sednou jak šité na míru) a v němž kulisy vytvořené Kenem Adamem jsou ne méně skvělé než herecký výběr.¬                 Nové natočení Slídila má na svědomí původem Ir herec Kenneth Brabath občas zabrousící i do práce režiséra — tak jako v případě Slídila, kde byl zároveň i producentem a tudíž člověkem, který má hlavní slovo. Na scénáři se nově podílel vedle tvůrce hry i jakýsi Harold Pinter, kulisy má na svědomí Tim Harvey — stálý spolupracovník Branathův. Výsledek této spolupráce je žalostný; pokud ovšem máme možnost srovnání s předchozím natočením: podstatně slabší dialogy; výběr herce J. Lawa hrajícího Itala je packalstvím (úlohu nezvládl, stejně jako nezvládl výběr herce producent s režisérem); kulisy (scéna) je snaživě moderní a spolehlivě ničící všechnu krásu a jemnost pozadí původní hry; účiny snažící se zbaviti snímek divadelnosti a přiblížiti jej filmovému pojetí jsou násilné, odtažité od děje, umělé; celek působí tak trochu divadelně, tak trochu chladně, a hodně nepovedeně — znovu zdůrazňuji, že v porovnání s předchozím natočením, jehož vliv nejsem schopen odstraniti. Ta tam je bezprostřednost byť divadelního pojetí původního snímku, jeho barvy, vtip, životnost.¬                 V dialozích padne několik sprostých slov, k nimž bych přidal některá další, kdybych měl tento počin zhodnotiti na plná ústa. Zvláštními ještě slovy bych pak počastoval onoho K. Branatha; sluší se ale říci, že by dopadl ještě poměrně dobře v porovnání s řadou lidí účastných v politickém životě: myslím si, že přece jenom nebude taková svině.¬                 Případné opoznámkování: už. honajz.

Statika a dynamika.¬         Řada dektektivek s ústřední postavou detektivem Colombem má za sebou úcty hodnou historii: první příběh byl natočen v roce 1968, poslední v roce 2003. Zatímco Colomba hraje stále týž herec — Peter Falk —, jednotlivé příběhy točilo na třicet různých režisérů. Zajímavé na celé řadě je, že vrah je znám vždy od počátku, a já si vzpomínám, že jsem před shlédnutím prvého "Colomba" upozornil jednu pisatelku komentáře na to, že není správné uvésti jméno vraha, neboť se tím zkazí zážitel budoucímu divákovi…¬                 Jednotlivé příběhy jsou napsány a zpracovány jednou více, jednou méně dobře, ale jakási laťka kvality je nastavena téměř vždy tak vysoko, že běžného diváka — milovníka detektivek — více méně uspokojí i bez dvojitého koňaku. Jak už to bývá, pouze malá část příběhů je hodnotitelná vysokým nadprůměrem, stejně tak ovšem malá jejich část je hodně pod průměrem. Stručně řečeno, kteréhokoli "Colomba" lze si pustiti bez obav ze zjevného zklamání. "Colombo" je dobrý, vydařený detektivní seriál. V posledních dílech je patrná změna v pojetí: příběhy jsou dynamičtěji vystavěny, větší prostor je dáván lidské složce a jakémusi psychologickému vestavění.¬                 Dobré podívání!¬                 Případná opoznámkování: za všechny už. Šandík.

Sám proti všem?¬         Lidské osudy se sobě velmi podobají, často tak, že rozdíly je možné vnímati pouze samotným jednotlivcem; záleží také na tom, jak zaostříme náš pohled. V holé obecnosti splývají v jedno: narození a smrt. Téměř naprostého zobecnění, kde dva body trojúhelníku doplněn jest třetím, pospolu citem, prožitkem a láskou, dosáhl jeden z z tvůrců filmových nejgeniálnějších, Švéd Ingmar Bergman ve snímku "Sedmá pečeť". Čím větší je zobecnění, tím více se dotýká a ve směs dotkne — nebo aspoň tu je ta možnost — vnímatele umělcova díla; a čím je zobecnění menší, tím menší je cílová skupina vnímatelů, odhlédnuto od kvality díla — v posledku rozhodující věci. Shrnu-li předchozí, tak i výborné dílo může pro své vysoké zaostření utrpěti ztrátu všeobecnosti a tím účinnosti doplňující účinnost jeho zpracování, jeho kvality.¬                 Hle, zde nám jest předložen jako na talíři a velice působivě jeden neobyčejný dá se říci osud, osud psychopata rozvrácené psýchy, jenž při troše štěstí mohl žíti v celku obyčejný život někde na předměstí u svého kafe a své televize; náhody a neštěstí ale tomu zabránily, a tak jsme svědky jeho myšlenkových skrytých pochodů (dalekých od nějakých úvah). Je zde zaostřeno dosti — neboť mezi nýmandy a ztroskotanci životními nalezneme vlastně zřídka osoby psychicky narušené, rozvrácené (spíše jde o jedince, neschopné se porovnati z různých důvodů se svým nejprvé hmotným, pak i duševním úpadkem a skleslostí); takže jde vlastně spíše než o dílo široké veřejnosti určené o klinickou studii, která by patřičně zpracována patřila do sbírky odborných případů. Snímek tak využívá příklon člověka k morbiditě, vlastní mu od jeho prvního hříchu.¬                 Kdyby šlo tvůrci díla, Francouzi Gasparu Noému, skutečně o hlubnu do duše lidí upadlých (odkazuji na jiného Francouze, romanopisce E. Zolu, který to dovedl mistrně), pak by volil, musel by volit jiné způsoby vyjádření, možná také "skandální", ale zcela určitě případnější. Neudělal to, a já jej obviňuji, že dílo natočil tak, že snahu o zviditelnění a skandalitu dal na první místo a teprve po tom mu šlo o cokoli jiného. Podle toho snímek Sám proti všem také vypadá: nepromlouvá k nám osudem, ale svojí zvrhlostí; a má to býti naopak, stojí-li tvůrce za něco. G. Noé mnohé ohromil, některé urazil, ale dobré dílo se mu natočiti nezdařilo, a to pro výše zmíněné. Nejde o dílo nekvalitní, pouze jeho kvalitami jsou kvality pochybné. Z toho důvodu je nám také hodnotiti snímek jako ne podřadný nebo vyloženě špatný, neboť jinak bychom nebyli hodnotiteli objektivními. Čtenář však už jistě pochopil, že G. Noé nám k srdci nepřirostl.¬                 Poznámka: Dobrý snímek o lidech "na okraji" natočil slovenský režisér Ivan Vojnár — snímek "Lesní chodci" s vynikajícím Jiřím Schmitzerem v hlavní úloze. Doporučuji jej všem těm, již hledají pod povrchem lidské kůže přede vším cit a srozumění, čemuž dají vždy přednost před masem a skandálností.

Alpský křišťál.¬         Po celovečerním snímku "Fantasma" natočil pan J. P. Rodrigues další snímek — Odete, natočený výrazně stravitelnějším způsobem než jeho předchůdce.¬                 "Odete" chybí k dokonalosti málo — a zároveň mnoho. Rodrigues totiž neumí propracovati věc až do maličkostí, místo briliantu máme alpský křišťál. To, co lze přehlédnouti na dílech Fassbinderových pro jejich citový opar, to nelze přehlédnouti na pojetí, které pracuje a stojí na "syrovosti", na jednoduchém ukazování bez řádného či uspokojivého souběžného budování pozadných účinů, tedy na v podstatě nulové dramaturgii. V případě Odete dostává se nám sice mimořádného, citlivého díla, nicméně napsaného rukou poněkud roztřesenou. Neviděl jsem další celovečerní snímek Rodriguesův, "Ornitologa", ale zatím se mi zdá, po tom, co jsem viděl Fantasma, že shlédnutím Odety jsem spatřil i hranici možností jinak nevšedního tvůrce.¬                 Povede-li se dívajícímu se oprostiti se od předsudků, dostane se mu mimořádné odměny — za jeho taktéž mimořádnou námahu.

Jeden příběh.¬         Snímek Samurai byl natočen (v rocích 1954 až 1956) jako třídílný, v rozsahu tří celovečerních filmů (zde na CSFD 'Samurai', 'Samurai 2' a Samurai 3'). Jde o nedělitený celek (pro to také hodnotím pouze tento počáteční díl, celek totiž hodnotiti nelze), jehož venkem je životopisný příběh známého japonského samuraje Miyamoto Musashiho. O historické věrohodnosti se mi nelze příti, upřimně řečeno, v tomto dramatu o ni tak dalece nejde; oč jde, je ukázati něco z legendární hrdosti opravdových velkých samurajů, jejich životního postoje a filosofie. Tento záměr je podbarven dramatem, v nichž ne pouze meče, ale i ženy mají své nezanedbatelné místo. Veledílo? Určitě ne. Ale dobré drama určitě ano. Kdo bude hledati chyby, najde jich přehršel. Ale komu se povede ponořiti se do příběhu, nebude umenšen.¬                 Poznámka: Případné je porovnání tohoto díla s díly od francouzského romanopisce A. Dumase st., známého románem Hrabě Monte Christo a řadou dalších, které učinil v komentáři uživatel mortak. Kdo hledá cosi víc, bude patrně zklamán.

Může býti zábava úpadkovou?¬         Po přečtení obsahu ("mrazivě černohumorná série") a vysokém hodnocení od drtivé většiny hodnotících jsem si natěšeně stáhnul z hruba polovinu dílů; čím více dílů jsem měl odviděných, tím víc mi bylo jasné, čeho se dočkám v dílech prozatím neviděných. Povídky jsou zpracovány "po novinářsku", s ohledem na masové diváctvo (televize), s nekritickým nadhledem ústícím občas do humorné polohy či se o ni snažící; je zcela zřejmé, že pro to vše je veliká oblíbenost řady Černého zrcadla zaručena. A to i u inteligentního a myslícího diváka — navyklého ovšem používati svoji inteligenci a myšlenkové nadání v rámci obvyklého a přijatelného a — ne příliš bolestivého pochodu.¬                 Jinak řečeno: o žádný škvár se nejedná, jde o dobře udělanou řadu pro masové diváctvo, jejíž meze spočívají hlavně v jediném: v nekladení si žádných otázek a z tohoto pohledu chabé dramaturgii. Jde o zábavu, o nic víc. A to je — vzhledem k použitým námětům — velice, velice málo.¬                 Poznámka. Přečetl jsem si v jednom komentáři, že seriál dává tolik otázek jako žádný jiný; to mně vede k upřesnění toho, co myslím já svým "nekladením si žádných otázek". Svým humorným nadhledem je totiž divák spíše PŘIPRAVOVÁN na ukazovanou budoucnost, tak nějak jako když se krmí husa šiškami, aby jí před zabitím ztučněla játra. O kritickém pohledu tu nemůže býti řeč, poněvadž tam dramurgie pořadu nezamířila.¬                 Případné opoznámkování: uživ honajz.

Šťastnou cestu.¬         Uznávám a vyznávám: pan Ingmar Bergman, Švéd, nar. L. P. 1918, t. č. na pravdě Boží, je výjimečným myslitelem-tvůrcem-umělcem-režisérem; jeho postupy, jimiž ukazuje-odkrývá vnitřní svět člověka, jsou úchvatné-silné-působivé obdobně (nikoli podobně) jako postupy jiného tvůrce, Rusa Tarkovského. Zde např. je ukazována duše Umělcova (vzpomínám na novelu J. Joyceho Portrét mladého umělce), ve střetu s vnějším světem, ve střetu s ženou-manželkou, ve střetu se sebou samým, s přírodou, životem, ve střetu ve střetu. Pro drtivou většinu obyčejných pracujících naprosto nestravitelné dílo, jež oceniti může pouze ten, komu lze připodobniti se k malíři Johanovi, nebo kdo patří k úzké skupince intelektuelní elity. Zatímco totiž taková Sedmá pečeť o deset roků starší je nadána promlouvati k duším mnohých pro svoji skladbu v celku civilního příběhu, u nějž postačil pouze Cit k pochopení, zde je stav věcí o poznání složitější, až to škodí — a to ne pouze pro poněkud nesnadné pochopení širším diváctvem; ale hlavně pro to, co vytýkám všem géniům: pro sebestřednost, která v posledku často dílo více poškozuje, než mu pomáhá.¬                 Svět-Umělec a Svět. Vážím si takových civilních maníků, jakými byli třeba malíř P. Picasso nebo E. Filla; leč k pochopení, byť nutně částečnému, Johanova světa je třeba vstoupiti do světů Modigianiho, Gogha, Utrilla.¬                 Tvůrčí lidé bývají velcí sobci; zahleděni do sebe, necitlivi k potřebám druhých, k potřebám a povinnostem a i radostem běžného žití. Nechtěl bych býti v kůži toho Johana. Spokojil bych se určitě s Josefem Ladou.

A do toho ta ženská.¬         Velmi dobrý, civilní western, prostý přikrášlování, prostý násilných postupů ve scénáři pouze pro zvýšení účinu. Příběh pojednává o době, kdy době pistolníků a Divokého západu pomalu, ale jistě odzvánělo; takže děj nerámují stílečky a rvačky, ale dny každodenní práce a sváteční zábavy rančerů.¬                 Lze litovati toho, že scénář a jeho vyvedení je až příliš prosťounké; vzpomněl jsem si v této souvislosti na jiný western, Jeremiah Johnson, v němž síly přírody a tužby a vůle lidí jsou podány ostřeji a s pohledem do větší hloubi: ten také je mi doporučiti tomu, komu se Nevěsta pro Zandyho zalíbila.

Syrové siroty.¬         Siroty jsou pro dnešní dobu úžasně syrově pojatým pohádkovým příběhem a já smekám výjimečně před celým souborem ( pozn. pozor, neplésti si s bajty v počítači) jeho tvůrců: od spisovatele a režiséra přes kameru a hudbu až po střihače a maskéra. (Profesionalita od sklepa až po půdu nebyla v dobách natočení snímku snad něčím běžným, obvyklým, byť srovnáme-li onu dobu s dneškem, dopadne dnešek zcela katastrofálně.) Tuto pohádku bych se nepříčil pustiti svým dětem či vnoučatům, ba naopak; a doufal bych, že v nich svou stopu zanechá trvalejší a hlubší nad moderní pohádky o hodných strašidlech a podobných pitominách.¬                 Co dodat? Určitě to, co mě napadlo hned po prvních metrech (či snad megabajtech?) filmu: srovnám-li provedení masek a herecký výraz zde, s jejich vyvedením ve Vláčilových historických snímcích, a ze jména mám teď na mysli světovou Marketu Lazarovou — kde výrazy a tváře jsou někdy z doby ehm mnohem pozdnější —, srovnám-li dále výpravu, šizenou v Marketě jak to jde, vychází mi Vláčilův epos oproti Sirotám… poněkud nedodělaným.