pursulus

Ten nešťastnej kohout.¬         Lica i zajac je dobré, leč nijak nadprůměrné, ohromující dílko jak po stránce animační dovednosti a původnosti, tak i po stránce obsahové. Je patrné, že řada diváků-obdivovatelů umu pana Norštejna nebyla schopna-ochotna odlišiti toto počáteční dílko od skutečně zralých a jedinečných počinů doby pozdější. Pro upřesnění dodávám, že nemyslím, že doporučiti dílko takto dobré by bylo snad nedopatřením nebo omylem; uvádím tím pouze na pravou míru vztah mezi počiny jedinečnými a… dobrými. Jinak, "pozadí" příběhu-děje, věc typická pro snad všechna díla pana Norštejna, má už i Lisa i zajac (byť poněkud méně vhodně vyvedené-působivé-přesvědčivé, než v pozdějších snímcích).

Já a my.¬         Tak tohle je intelektuální dílo, nad nímž je možno přemýšlet, o němž se může diskutovat, příti se, aniž by to bylo pouhé plané plácání takyznalců všeho druhu. Velká dějinná pře, zda revoluce nebo evoluce, co je to svoboda, možnosti a smysluplnost lidského konání — k tomu všemu snímek poukazuje způsobem divadelně vytříběným na nádherné půdě ústavu pro duševně choré. Představitelé obou hlavních postav jsou vybráni velice vhodně, a také své postavy mistrně předvádějí. Dav je davem jak má být. Ovzduší celého snímku je třaskavé bezmála stejně jako události, o nichž děj pojednává. Pouze zbytečná opakování způsobující zbytečné natažení časové jsou poněkud rušivým prvkem v jinak skvěle podané hře.

Na cestě a jejich následovníci.¬         Chumlum jako chumáč střihů koláží je základově pocitový a není určen k analýze. To u mne znamená určitě bod navíc. Kulturně úzce profilované dílko, což znamená opomíjenost drtivou většinou a nekritickou oblibu u malinké menšiny. Řad snímku je veden tvůrcovými pocity a v menší míře myšlenkami (ať už to znamená cokoli) a nemá zřetelný "rozumový" obsah, krom vyústění do oslavy tělesnosti. Vysoce hodnotím práci, která musela býti vykonána na množství koláží navzájem se ještě prostupujících. Vedle zmíněných kladů však je mi zmíniti i další věc, a to, že Chumlum je přede vším narcistním dílkem svého tvůrce (a možným poklonkováním jeho guruům); nic neční nad tímto dílkem, žádná věž, pomník, ať myšlenkově, ať citově se tu nekoná. Ponechal bych proto Chumlum hrstce jeho nenáročných obdivovatelů — mezi než se můžete, samozřejmě, zařaditi i vy.

Pro koho to slovo padne.¬         "Alphaville" (podle jména hlavního města galaktického) je trapárna proslulého intelektuála a Francouze z 60. roků 20. storočí — tím by tak mělo býti pro poněkud zasvěceného řečeno vše. (Není divu, že dotyčný spolupracoval s Truffautem — tahle dvojice patří k sobě.)¬                 Pro okamžitou potřebu rozdělím lidi do třech skupin. První — pojídači buřtů. Druhá — pojídači kaviáru. Třetí — pojídači chřestu. Rozbor: Pojídači buřtů jsou onou průměrnou masou, která chodí do kina nejspíše na trháky bez zvláštní přidané hodnoty; pro ty "Alphaville" není. Pojídači kaviáru jsou ti, jimž vytříbený smysl pro krásu a jedinečnost nedovolí bez utrpení dívati se na… Alphaville; pro ty snímek rozhodně též není. Pojídači chřestu jsou intelektuálové ražení toho, že jim intelektualita natolik ovlivnila myšlení, že už nejsou schopni intelektuálního rozvažování; tak pro tyto poslední Alphaville rozhodně je.¬                 Zajímavý pohled na věc: uživ. mortak.

The Suffering.¬         "Muka" režiséra a scénáristy R. Hamiltona patří mezi nepovedená díla s patrnou značnou touhou vyniknouti nad průměr, býti a znamenati něco. Konsistentně sračka, u intelektuálního známého, vykřičeného tvůrce by to diváci "žrali" daleko spíše, než u nějakého Hamiltona — smůla. Pravdou totiž je, že oni intelektuální tvůrci — než spadli dolů pro svou namyšlenost a neschopnost jíti dál — udělali ve své době, na začátku, úctyhodný kus práce. Nevím, nevím, zda tohle bude osud pana Hamiltona…

Trhák!¬         Cesta na Měsíc, snímek z roku 1902 je na svou dobu nesmírně povedeně zhotovené dílo, které pro svůj "vizuál" nutně muselo skliditi značný — a zasloužený — úspěch. Nicméně, vnitřně se jedná o brak, vlastně něco hloupoučkého, určeného pro průměrné nebo unavené lidi k odpočinutí od všednosti a k vybuzení jiných vzruchů: nově se tomu říká "blockbuster", česky to je prostě a jasně řečeno "trhák" (určitě by bylo dobré, kdyby se slovo trhák objevovalo častěji a blockbuster čím dále tím méně). Kdo hodnotí i podle vnitřní kvality (tak to je správně), ten by neměl při svém hodnocení zapomenouti na mnou zde uvedené skutečnosti. Povedené počiny bez patrné vnitřní hodnoty patří, podle mého mínění, do lepšího průměru či mírného nadprůměru. Brum! (Tak se staň!)

Slintáš?¬         Málo povedené masky nesvědčí o zvláštní představivosti.¬                 Hodnotiti jakýkoli druh filmu prvoplánově podle odpudivosti záběrů je nešťastné a hloupé.¬                 Samotná osnova scénáře je velice dobrá, ale chabě pojatá.¬                 Značným osvěžením hororu je postava inspektora Calhouna, vnášející do poněkud rozvláčného děje jiskru, bez které by tomuto snímku ujelo poslední metro.¬                 Shrnutí: Nepovedené, dívatelné na hranici nudy — pokud ovšem se neposlintám blahem nad některými záběry kanibalské rodiny…

Vražedný Sv Bell.¬         Snímek Crawler filmového producenta a režiséra Sv Bella používá ty nejlepší nápady tím nejhorším způsobem a připomíná mi hochštaplery toho nejhoršího druhu, neštítící se opravdu ničeho, u nichž pouze inteligence a štěstí rozhoduje, kolik zla napáchají v honbě za úspěchem, bohatstvím, slávou a dalšími všemožnými vagínami. Účiny (triky) jsou zoufale odfláknuté, bez jakékoli lásky k dílu, zvěrstvo scénáře s kozatou příručí vedoucího stavby a nevěrohodným buldozerem poráží slony jako kouzelným proutkem. Srovnám-li TAKOVÝTO přístup k práci (a asi i k životu) s dílem známého "hrozného" režiséra E. D. Wooda Jr., vychází z toho pan Wood na jedničku, neboť nebyl v žádném případě ke své práci lhostejný.¬                 Dodávám, že snímek vykrádá skvělou povídku Killdozer známého amerického (U.S.A.) spisovatele T. Sturgeona, přizpůsobujíce její děj tak, aby rozpočet filmu mohl býti co nejnižší. Nakonec bych rád potěšil čtenáře — po tom všem zoufání — malou perličkou z úst pana Sturgeona (máme-li věřiti jeho životopisci), známou prý jako Sturgeonův zákon ([zdroj: Wikipedia.cz]): "Ninety percent of science fiction is crud, but then, ninety percent of everything is crud.".

TV.¬         Z tohoto TV filmu trčí divadelnost a televize tak mocně, že naprosto přehlušuje všechny klady, kterými můžeme nazvati kulisy a příběh sám. Jestliže pánové I. Racek či J. Schánilec deklamují, jako by reagovali na nápovědu pod jevištěm, jestliže výrazy jejich tváří hovoří o tomtéž úsilí — prostě, škrobenost, ne herectví. Režiséru A. Procházkové bych za pokažení tohoto filmu naplácal přes zadničku vhodnou květinou, na příklad, růžovou větvičkou.¬                 Poznámka. Víte co? Zkuste si představiti, že to NENÍ I. Racek. Že toho herce neznáte, že pro vás nic neznamená. A pak se dívejte znova.

Není co.¬         Druhově jasně maloburžoasní hra pro diváky stejné třídy, případně obdobného vzdělání. To by nebylo jaksi, abych tak řekl, nic pohoršlivého, kdyby to nebylo spojeno s českou divadelní scénou (v tomto případě divadla Na Jezerce v Nuslích), která častěji než zdrávo sklouzává od divadelního ke kabaretnímu vystupování. V "Charleyově tetě" s O. Lipským v hlavní úloze na zmíněné divadelní scéně je kabaret tak blízko, že to opravdu strašně smrdí, vážení. Navíc, když si uvědomíte, že má jíti vlastně, s ohledem na prostředí a postavy, o anglický humor — to už mi opravdu běhal skorem mráz po zádech, při sledování té taškařice. Přehánění v gestech, v určitých případech neškodné či žádoucí, zde nahradilo pověstnou suchost a noblesu humoru anglického. Tak takhle vypadá anglická scéna v českém podání. Inu — co dodat.¬                 "Charleyovu tetu" uvedlo též ochotnické divadlo D13 z Prahy, premiéra v r. 2015. Ač herecky podřadnější oproti divadlu 'Na Jezerce', podáno je bez výše zmíněné kabaretnosti a nepřípadného přehánivého předvádění.