pursulus

Krtkova dobrodružství.¬         Krtkova dobrodružství jsou výjimečným počinem i v celosvětově špičkové československé animované tvorbě. K vynikající animaci je totiž přidružen i jedinečný scénář — v příbězích je půvabným způsobem propojen svět zvířátek a člověka s jeho civilizačními a technickými výdobytky, a to bez jakékoli násilnosti a bez zřetelného poučovatelského sklonu způsobem, učícím děti lásce, citlivosti a srozumění. O takovém spojení si animované snímky pro děti z "ameriky" — všichni ti Tomové a Jerryové, Doby ledové nebo Medvídci Púové po americku — mohou nechat jen zdát.¬                 S ohledem na nestejnou kvalitu příběhů nemohu ohodnotiti Krtkova dobrodružství jako celek nejvýše; to ale neznamená, že řada jednotlivých epizod si takové hodnocení nezaslouží.

Jak důležité jsou ryby.¬         "Kdyby byly ryby" není pohádka pro děti, jak se mnozí mylně domnívají — a proto, zaštítěni tímto omylem, "oprávněné" hodnotí tento snímek nízko; "Kdyby byly ryby" je "pohádková komedie", ostatně přesně tak je snímek popsán v úvodních titulcích. A já dodávám, že komedie s prvky satiry zaměřené na současnou ubohou a marastickou politickou situaci v našem státě, zemi krásné a milované. Osoba, která zařídila vysílání v televizi v čas určený pro děti a jejich pohádky (jak jsem se dozvěděl ze zdejších komentářů), je bez pochyby jeden z bezúsudkových kriplů, jimiž se to jen hemží na všech rozhodujících postech spojených s podstatně tučnější výplatou, než je těch lidí skutečná zodpovědnost. Ale ne pouze o tom je Prušinovského komedie-satira; je také o různých Babiších — bezskrupulózních, špatných a lidsky ubohých existencích; a v neposlední řadě je také o vládě lidu, který si nejlépe vládne sám, bez všelijakých příživnických politiků, někdy myslících pouze na svou kapsu a prestige, jindy zase nesoudných přihlouplících, kteří na zodpovědných místech nemají co dělat, často tam zvoleni vlastně náhodnou shodou okolností. (Aby bylo jasno: vůbec nemám předchozí větou na mysli postavu krále; naopak, jeho majestát zaštiťuje lid a je symbolem přirozené a spravedlivé vlády a moci v případě, že králem není uzurpátor dychtící udržeti si moc — což není případ naší komedie.) Spousta věcí byla nedotažených, rozkolísaných, scénář nebyl dobrý tak, jak by si pohádková komedie-satira zasloužila; kvalita díla utrpěla častými nesmyslnými posuny chování a řeči, což budilo dojem poloamatérského třeštění, které svým odklonem od uměleckého podání svou zbrklostí, nahodilostí a na venek předváděnou lidovostí úplně nepřesvědčilo. Více méně tedy výsledné dílo je kvality sporné, ač jeho náplň je silná právě těmi satirickými prvky — ač i k tomu mám připomínku, že košatý strom satiry zastupovalo zde pouhé roští.¬                 Jak změnit svět? Potíž nastává, jestliže si lidé přestávají tuto otázku vůbec klásti — obraz to světa dnešního "Česka". Marxistická levice svou příležitost totálně prosrala mezi roky 1945 až 1989: není kam se vrátit. Pravice (konzervativci a liberalisté) nebude míti u nás nikdy takovou sílu, aby něco rozhodla, proto, že k tomu by bylo třeba zcela jinak vyspělého a vyzrálého — a také jinak bohatého — kulturně-politického prostředí. Vlasteneckou frontu potápí její nezralost a hajlování. Co dělat? Aby si čtenář uvědomil, co tou otázkou myslím, je třeba říci, že v poměrech, kdy v drtivém počtu lidských myslí nezasvítí rozpoznání politické satiry v "Kdyby byly ryby", je cesta do úplného marasmu a neštěstí do široka rozevřena. Vždyť to, že "přece se máme dobře, peníze jsou a je o nás postaráno" nevypovídá o pravém lidském štěstí a skutečných hodnotách lidského života nic; je to pouhé blýskavé pozlátko od mocných nahoře, co si rozdali naši zemi, naše možnosti, co nejsou schopni a nechtějí nésti odpovědnost. Snad si v této chvíli aspoň někdo z čtenářů teď uvědomil, kterak jsou ryby důležité.

Haze a Tetsuo.¬         Kdyby zůstal pan Šin'ja Cukamoto u herectví a odskočil si natočiti Tetsua, byl by v mých očích pan Někdo. Tetsuo je ne pouze provokativní, ne pouze drsný a hrubý a krutý: je to svérázný a svébytný snímek bez umělé psychologie a téže filosofie, hovořící sám o sobě a svou řečí k divákovi, kterému, při jeho patřičném naladění a soustředěnosti, má co dáti — byť pro jeho nahodilé, prvoplánové a méněduché zpracování nelze hovořiti o výjimečně kvalitním počinu.¬                 Ne tak Haze; to už je pouhé blábolení někoho bez soudnosti, někoho, kdo chce oslniti za každou cenu, takyumělecké a takyintelektuálské chcanky pro různé pošahance vyžívající se v úchylkách nebo pro "hluboké" týpky, které bych rád poslal se sbíječkou na rok do dolů, aby viděli život také z jiné strany; zplod s právem na jestvuňk stejným jako deseti miliard kobylek požírajících poslední zbytky úrody. Dávám bez lítosti palec dolů pro tento výměšek, jehož odstraněním vznikne škoda jako při umytí pochcaného záchodu lyzolem.¬                 To je vlastně všechno. Víc jsem, jak s překvapením zjišťuju, říci nechtěl.

Jednorucí šermíři.¬         Srovnám-li "Dao" s původním snímkem "Jednoruký šermíř" čínského scénáristy a režiséra Cheh Changa, kterýžto se proslavil svými snímky o bojovém umění s mladými neporazitelnými hrdiny (ano, připomíná to tak trochu tenhleten Holyvůd, ovšem v čínském vydání a pro to více stravitelnější), tedy porovnám-li původní snímek s tímto jeho nástupcem, musím přede vším vyzdvihnouti zřetelně lepší klasickou dramaturgii "Jednorukého šermíře", zatímco síla "Dao" je v lépe vypracovaných soubojích; tím se kvality obou snímků jinak obdobné náplně vyrovnávají. Já osobně, jako ctitel klasických romantických románů, bych spíše vyzdvihl "Jednorukého šermíře", ale pro lidi uspěchané a ty, kteří drama považují za přítěž mečových sekaček a useknutých rukou, bude "Dao" určitě volbou lepší.¬                 Na okraj připomínám velice pěkně provedené drama "Soumrak" (režie a scénář podle knihy Šúhea Fudžisawy: Jódži Jamada), v němž nejde už prvoplánově o předvádění soubojův a kde dramaturgické zpracování jde viditelně nad úroveň nejen "Daů", ale i "Jednorukých šermířů" nebo jinak pěkně zpracovaného třídílného "Samuraie" v režii Hirošiho Inagakiho.

Jednorucí šermíři.¬         Srovnám-li "Jednorukého šermíře" čínského scénáristy a režiséra Cheh Changa, kterýžto se proslavil svými snímky o bojovém umění s mladými neporazitelnými hrdiny (ano, připomíná to tak trochu tenhleten Holyvůd, ovšem v čínském vydání a pro to více stravitelnější), s jeho následníkem "Dao", musím přede vším vyzdvihnouti zřetelně lepší klasickou dramaturgii "Jednorukého šermíře", zatímco síla "Dao" je v lépe vypracovaných soubojích; tím se kvality obou snímků jinak obdobné náplně vyrovnávají. Já osobně, jako ctitel klasických romantických románů, bych spíše vyzdvihl "Jednorukého šermíře", ale pro lidi uspěchané a ty, kteří drama považují za přítěž mečových sekaček a useknutých rukou, bude "Dao" určitě volbou lepší.¬                 Perlou pro pobavení mužské části diváctva může býti dozajista výrok Mistrovy dcery, který by ve skutečnosti žena neřekla, za to dokonale odpovídá ženskému podvědomí a ne zřídka i skutečnému jednání. To bylo jediné místo, kde jsem se na hlas rozesmál na vzdory tomu, že "Jednoruký" je komedii nebo satiře na hony vzdálen.¬                 Na okraj připomínám velice pěkně provedené drama "Soumrak" (režie a scénář podle knihy Šúhea Fudžisawy: Jódži Jamada), v němž nejde už prvoplánově o předvádění soubojův a kde dramaturgické zpracování jde viditelně nad úroveň jak "Daů", tak i "Jednorukých šermířů" nebo jinak pěkně zpracovaného třídílného "Samuraie" v režii Hirošiho Inagakiho.

To už je tolik hodin?¬         "Zlatý věk grotesky" je prvním z řady výběrů grotesek, režírovaných Robertem Youngsonem. V čase pěti čtvrthodin je ukazován výběr z nejlepších scén americké grotesky 20. a 30. let 20. stor. Tento první výběr považuji za nejlepší, co Youngson udělal; část úspěchu lze jistě připsati i francouzskému spisovatelovi a režisérovi René Clairovi. (O tři roky později natočil Youngson, už bez spolupráce s Clairem, sestřih grotesek "Když komedie byla králem", už znatelně slabší, byť stále ještě dobrý. Jeho režisérská tvorba končí roku 1970 sestřihem "Čtyři klauni", ukázkou scének čtyř světových komiků, kterýžto sestřih není už tak dobře vyveden jako ty dřívější, byť jistou kvalitu si stále podržuje.)¬                 Světově jedinečným počinem, který mi je na závěr doporučiti k "Zlatému věku grotesky", je televizní seriál zhruba o sto padesáti přibližně půlhodinových dílech "Komik a jeho svět", uvedený Českou televizí v rocích 1979 až 1994 v režii Pavla Vantucha a podle scénáře Františka Goldscheidera.

Rozcvička.¬         Tak trochu předvádivě dovádivá hříčka umělcova, mající ještě daleko k dílu vážněji a hlouběji pojatému — Krtkovi. Dala by se srovnati s díly počátků evropského surrealismu 20. a 30. let 20. stor., takovým Andaluským psem nebo Zlatým věkem Luise Bunuela a Salvadora Dalího. Poněvadž ve "Fandovi a Lise" není patrný žádný výrazný posun myšlenkový ani umělecký za těch čtyřicet roků, co mezi tím uběhlo, nejedná se o něco mimořádného, spíše o opakování z učebnic psychoanalýzy, a jako takovou hezkou rozcvičku je třeba snímek ohodnotiti v míře nadprůměrné.

Starý harampádí nad nový železo.¬         V 60. a 70. letech minulého storočí natočil v krátkometrážním provedení režisér Eduard Hofman celou řadu pohádkových povídek Karla Čapka, nazývaných podle řemesel — pošťácká, loupežnická, doktorská, vodnická, ba dokonce i psí. Namluvení pohádek provedl náš herec Karel Höger. Zaměřím-li se na pohádku pošťáckou, tak vysoká úroveň animovaných počinů českého filmu v bývalém Československu je zde zachována, a byť se neřadí ke klenotům na koruně královské, svou úrovní se může porovnati s téměř celou dnešní produkcí.

Lesterův Plán 9.¬         Nesleduju zprávy televize Nova a nečtu Blesk, tohle všechno mi nahrazují snímky céčkového ranku. Člověk dělá ledacos, aby se uživil, a proto se ani nepozastavuji nad tím, že režisér druhdy slavného Komanda natočil svůj Plán 9 — Pterodaktyla.¬                 Pterodaktyl je takové Komando na minus druhou. Co bylo v Komandu hloupé, bylo natočeno s bravurností Sergia Leoneho, kdežto v Pterodaktylovi s pokleslostí amatérů jako je Sv Bell. Přes to mohu Pterodaktyla doporučit pro chvíli, kdy jste v tak těžké depresi, že se rozhodujete mezi provazem a litrovkou konzumní 37,5 % slivovice: naděje, že se během té půldruhé hodiny proberete k životu, je značná, což vám žádný jiný otrušík nezaručí. (Této léčebné metodě se odborně říká "medicina tremora". Před aplikací se poraďte se svým lékařem!)

Člověka poznáš podle bot.¬         Výjimečně působivý, výjimečně dobře zhotovený propagandistický snímek výjimečné německé režisérky Leni Riefenstahlové "Triumf vůle" je v některých pramenech (např. 'http://www.globalpolitics.cz/clanky/triumf-vule') označován jako umělý, dopředu připravený, s dopředu nacvičenými scénami. Nepopiratelným faktem je, že sjezdový Norimberk nebyl tak vyzdoben z vůle jeho obyvatel; my pamětníci to známe dobře z oslav Prvních májů v režimu, v němž hlavní slovo a moc měla Komunistická strana. Nabízí se tedy otázka, do jaké míry byl snímek pravdivým obrazem smýšlení lidových mas, německého národa. Odpovědět musím — ač nerad — tak, že pravdivým obrazem byl pramálo, z velice malé části. Němci té doby, ti nezastiženi politikou, vkládali určité naděje do nových pořádků po zlé poválečné době, zlé pro lidi i pro Německo. O triumfu jejich vůle však film nepojednává. Říkám "ač nerad" proto, že "Triumf vůle" je skutečně skvostem, vypracovaným do všech podrobností.¬                 Spočívala-li by skutečná hodnota věcí v jejich tvaru, potom by objektivně vzato "Triumf vůle" triumfoval vítězně stejně, jako na festivalu v Benátkách v r. 1935. Ale "Bůh" — jehož jménem se bije Hitler v prsa, míně jím ovšem Německo a sebe — zná i jiné hodnoty a hlavně jiná hodnotová pořadí — štěstí to pro mne, jehož střevíce jsou už notně sešlapané. Ale upřímně řečeno: mám se snad dnes v Čechách lépe, než říšský Němec před prohranou válkou? A nedívají se mi taky na boty?