Bebacek

Vítězný film Berlinale Shorts 2021. Hluboce emotivní vyrovnávání se autorky se sexuálním zneužíváním pojaté osobitou formou bilančního dialogu oběti s predátorem, který zní na pozadí emocionálně silných obrazových metafor.

Netradiční biopic, v němž se tvůrci pokusili přiblížit myšlení amerického teroristy Teda Kaczynskiho známého pod přezdívkou Unabomber. Rozhodli se koncentrovat čistě na jeho postavu – perspektivu a vnímání někdejšího univerzitního profesora, který se z odporu k moderním technologiím uchýlil k prostému životu v dřevěné chatičce uprostřed lesů v Montaně, kde pečlivě plánoval a prováděl své sabotáže. Skrze eklektickou koláž metaforických obrazů a zvuků film zprostředkovává imprese z jeho dnů, cituje úryvky z jeho obsáhlých deníků a skrze klipové sekvence hudebních skladeb (od klasické hudby, přes pop až po grunge) zpřítomňuje jeho pohnuté vnímání světa.

Stylově vyhrocený režijní debut Dashy Nekrasovy reflektuje známý případ kontroverzní osobnosti sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina a jeho obětí ve svérázné žánrové variaci psychologického hororu a italského gialla. Řadou konspiračních teorií obestřený příběh muže, který v srpnu 2019 za nejasných okolností spáchal sebevraždu, je nazírán z perspektivy tří dívek, z nichž jedna je posednutá duchem Epsteinovy oběti a další dvě se snaží rozklíčovat příčiny její depersonalizace a dostat se blíž na stopu hlavního agresora – Epsteina.

Language Lessons, který vznikl jako režijní debut herečky Natalie Morales v produkci bratrů Duplassových spjatých s tzv. mumblecore filmy, jsou sestaveny ze série videohovorů movitého Američana (Mark Duplass) a mladé učitelky z Kostariky (Natalie Morales), která mu na dálku dává lekce španělštiny. Jejich vztah učitelka-žák se však hned od začátku odvíjí netradičním směrem, kdy spolu během online setkávání sdílejí emocionálně silné momenty, které mě osobně pro jejich nečekanost a spád bavily od začátku do konce. Ke dvojici protagonistů jsem si našla platonické citové pouto stejně bleskově, jako oni sami k sobě, a to pro přirozenou lehkost jejich interakce a nenucené herectví obou představitelů, komediálního nadání Marka Duplasse obzvlášť. Takže jsem se upřímně smála a vzápětí plakala a pak se zase potěšeně culila. V jednoduchosti je krása!

Vzhledem k závažnosti aktuálního tématu neustále sílících, radikálně smýšlejících nacionálně orientovaných politických skupin je super, že film vznikl, nicméně mu dost škodí jistá tezovitost – chyběla mi tam hloubka širších kontextů, komplexnějšího společenského vhledu a reakce protistran. Herec Jannis Niewöhner v roli vůdce Karla sice má přesvědčivě zhoubné charisma, kterému lze velmi snadno podlehnout a nechat se jím manipulovat a zfanatizovat (celou dobu jsem přemýšlela nad tím, co bych já ve své nedospělosti a zranitelnosti ve věku a situaci Maxi dělala a dost jsem pochybovala o správnosti svého eventuálního nerozumného rozhodování), nicméně za celou dobu se nedostaneme dál než za zdi „meetingů“ skupiny, takže když se v závěru filmu jak lusknutím prstu spustí vlna pouličních nepokojů po celé Evropě, publikum z té nepřesvědčivosti rozhodně nemrazí tak, jak by mělo. Škoda promarněného potenciálu...

Přesně jak píše Marigold: tří a půl hodinová stopáž není nijak úmorná – filmová série „návštěv“ hodin svérázného učitele na základní škole jednoho provinčního německého městečka mě natolik vtáhla, že čím více času jsem s panem Bachmannem a jeho třídou strávila, tím víc jsem nechtěla, aby film skončil. Škola hrou! – O filmu jsem se rozepsala na 25fps (link v ext. recenze).

Musím přiznat, že mě už ty íránské filmy, v nichž se stále dokola řeší otázky morálky a viny nad zločinem, který někdo (ne)spáchal, trochu přestávají bavit. Dávkování informací o tom, kdo je kdo, bylo završeno dost brzo na to, aby mě film udržel v nějakém dramatickém napětí. V tomto je zkrátka mistr Asghar Farhadi.

Šest miniatur – situačních hovorů o bolesti a smrti a emocionálně vyhrocených názorových výměn dvou až tří postav, které všechny shodně probíhají ve stísněném prostoru pokojů, do kterých se nedostává denní světlo, protože všechno se děje pod rouškou noci. Temnota se tak skryje v temnotě. Promyšlená struktura vyprávění, extra účinná vizuální stylizace. Film jako koncept. Skvělý koncept!

Pokud jste viděli seriálový Příběh služebnice s Elisabeth Moss a k tomu i Světlo mého života v režii Caseyho Afflecka, pak vás Night Raiders – odehrávající se v militantním severoamerickém prostředí post-apokalyptické budoucnosti, kde jsou děti násilím odebírané rodičům brány jako státní majetek a převychovávány v posluhovače totalitního režimu – ničím nepřekvapí. A to nejen možnostmi, které téma filmu nabízí, ale i z hlediska postav, jejichž příkoří vás vzhledem k jejich plochosti vlastně nezajímají.

Radu Jude se toho nebojí. On a Gaspar Noé si můžou dovolit všechno. Úvodní nepřikrášlené domácí porno je přímá a nečeká rána do ksichtu a mě těší, že si to berlínští dramaturgové dovolili vybrat do soutěže. Česká kina, třeste se!