Adam Bernau

Ve 3. díle začíná jít do tuhého. Zločinecky i společensky. Ještě před vyšetřením rozkrádání prádla ze šňůr je třeba odhalit organizovanou zločineckou bandu, která si mimo jiné pořídila loupeží ve skaldu zbraní arzenál ze samopalů a pistolí. K tomu vzhledem je zarážející, že naši vyšetřovatelé nikterak neztrácejí dobrou náladu a vůbec neberou v potaz možný politický rozměr tak závažné věci. To jako vážně. Velmi zajímavý je jejich protivník v psychologickém zápase: vzorný gymnazista z lepší rodiny, jejíž vily interiér i distinguovaná máti napovídá vzdělanecky-buržoazní původ, mladík pyšný, sečtělý, inteligentní, individualistický, uzavřený do sebe a zvrhle ctižádostivý, v odpovědích duchaplně jemně jedovatý, prostě jako vystřižený z romanticko-psychologického románu přelomu 19. a 20. století nějakého lepšího, nejspíš německy, možná francouzsky píšícího autora. Tady se Dietl opravdu vytáhl a Schneider to dává delikátně suverénně. A ačkoli jde o společensko-politicky pro normalizační kriminálku vysoce exponovaný, žádoucí a rafinovaně konstruovaný typ (v součinnosti s již zmíněným profilem rodiny) pachatele, nikde ani náznak příslušného hodnocení, jeho vlastnosti vyčítáme toliko z jeho komunikace s vyšetřovateli a též naopak jejich přístup je ryze věcný a, lze-li to tak říci, proklientsky individuální. Prostě ta očividná možnost postavit to třídně je zcela opominuta, což je myslím dost cenné pozorování. Není zač, přátelé, jsem tu od toho. Ze společensko-politického hlediska (ne v příběhu samém, ale v tom, co se divákovi předkládá) je velmi pozoruhodná také scéna v tančírně, kde nejenže anglicky zpívá rockandrollovým bandem doprovázený Miki Volek, ale navíc můžeme mezi hosty sálu vedle několika vymazlených typů obdivovat i povážlivé vlasatce, jejichž tváře nenaznačují vřelý vztah k socialistickým ideám a zřízení, a přesto zde nejsou žádným náznakem problematizováni, jsouce prostě jedněmi z davu ve vší slušnosti se bavících hostů. Nutno k tomu ovšem podotknout, že očividně nejde o ortodoxní hároše a navíc stran "odvážnosti" celého toho obrazu máme co do činění se záludným anachronismem, protože pseudononkonformní mládež pařící na hudbu, na níž mainstreamově ujížděli její rodiče, že ano... Tyhle chytáky Dietl uměl a uměl to tak, že prostě nevíte a i soudruzi jistě nevěděli, co tím jako ten soudruh scénárista vlastně myslí. Nebál se jevy, které se bez negativních filtrů neukazovaly, bez těchto filtrů ukazovat, podle mě ale s tím ďábelským záměrem, aby je přivedl ke smíření, ztupil jejich hrany a pojal je i s divákem do všeobjímající náruče Strany (v tomto seriálu doposud cudně neviditelné, což je vzhledem k prostředí zvlášť zchytralé, ačli je mé podezření správné). Co do obsazení je zde nepřehlédnutelná rozkošná sisynka z prodejny kožešin (Magd. Holendrová), poskytnutá zde coby možná známost "benjamínkovi" sboru Peškovi, jenž se na tomto, svém prvním velkém, případu stává hrdinou dne. Naučil se používat znalosti a postřehy starších kolegů i svědků, absolvuje, nedbaje utržených ran (které jsou zcela v logice dramatu, jak se záhy vyjeví), akční noční honičku po střechách, v jejímž závěru se (pro někoho nelogicky, pro mne bezpodmínečně nutně) s přímočarou nereflektovanou odhodlaností vrhá za svým podezřelým do několikametrové skleněné hlubiny, takto s ním navazuje mystický vztah (společně si projdou údolím smrti), což posléze jemu i nám - samozřejmě skrytě v symbolické mluvě policejní taktiky - přivádí ke vzklíčení guru náčelník Břéťa, odhalující se v této fázi jako pravý mystagog, aby vše vykvetlo tím, co se zde v policejní mluvě nazývá výslechem. Následuje odlehčující fáze plató, během níž jsou ostatní zadržení pachatelé, mezi nimi jeden kladší ozbrojený odpor (scéna pro otrlé, v níž slyšíme několik výstřelů v garáži), vedeni k výslechům jako na nějaké obchodní jednání. Po prodělané iniciaci posílá guru našeho adepta vyšetřit krádeže sušícího se prádla, tím se ale nenechme zmást. Sledujeme-li znovu veškeré střetávání oněch blíženců - vyšetřovatele a pachatele - od samého počátku, nemůžeme už nyní nechápat každé hnutí (např. nastupování a vystupování z tramvaje) jako symbolické zobrazení jednotlivých fází Cesty. Název "Benjamínci", jakkoli trapně zní, je hluboký, hluboký!

I v druhém dílu je základem tragédie smutná skutečnost, že si někdo chce žít luxusněji, než lze v jeho zařazení v socialistické společnosti financovat legálními příjmy, a tak si po vzoru členů vládnoucí garnitury, o níž se dosud taktně mlčí, opatřuje finanční prostředky zločinnou cestou. I zde nešťastník potřebuje mít především soukromý rekreační objekt ve formě přepychové vily. Po výlohovém démonovi z 1. dílu (ďábelský Lub. Lipský) vykrádajícím malé prodejny ale nastupuje ostřejší střelec, k tomu záhadné telefonáty... vyšetřující Zedníček (jinak plnící v seriálu v rámci zadání "nic lidského není eSeNBákům cizí" obligatorní roli toho, který je na holky) má zamotanou hlavu, málem nespí, jako s každým správňáckým poldou s ním cloumají emoce, takže zdemoluje telefonní sluchátko, nedbá domlouvání nadřízeného, aby to nechal být, musí to rozkrýt stůj co stůj. Naštěstí si získal ochotného dobromyslného jazyka Dvořáka. Kochat se lze v tomto díle zejména fajn účetní Štěpánkovou, ale i geniálním taktem Haškova por. Pekaře "když si sednete na chodbě, tak se nemůžete minout."

Normální husťácká kriminálka. Bodie Krampol je při neúnavném vyslýchání vedoucího zeleniny drsnej jak struhadlo, Schimanski hadr, ale znáte to. Máš velkej případ, kolegové tě podceňují, stopa, po níž zarputile jdeš, se ukáže slepou, výlohový démon vybírá jednu kasu za druhou, vedení tlačí, do případu se ti začínají drát federálové z Městský správy. Nevzdáváš to. Trpělivě vystřihuješ trojúhelníčky, po konfliktu s nadřízeným se ti podaří protlačit logistickou monstrakci, jakou ještě nikdy nikdo nezkoušel, jenže démon je zrovna na dovolené. Na poslední chvíli to klapne. Při scénách v dispečinku jsem si říkal, to je blbost, to nemají co na práci, proč tam vysedávají, když je tam přece dispečer. Teprve když se tam poslední den slezou všichni a nakráčí i sám nadnáčelník, došlo mi, že jde především o umění a toto poznání si pro sledování kriminálních filmů odnáším natrvalo. Z epizodních postav je samozřejmě epeso Bláha jako vedoucí prodejny, ale nejvíc epeso je nepřetržitě vysmátá mladice Bydžovská.

Pojmutého = pojatého a samozřejmě ta věčná bolest "bizardně". Jinak musím uznat, že se Pomothyho písemný projev v češtině povážlivě zlepšuje. Vlastně umí česky líp než předseda tunajšej vlády.

Myslel jsem, že s těmi odpady se tady jen realizují nějací lidoví rádoby kritici, po zhlédnutí mě naopak jakékoli vyšší než jednohvězdaté hodnocení takového bezduchého parazitního kýče se senilní nepointou dráždí. Možná jako propagační šot hl. m. Prahy coby destinace pro turisty, to by tak byla odpovídající cílovka. Jo a Dášeňka, ne Dášenka, bacha na to děcka.

Citelně mi chybí pohled a postoj místních obyvatel a obecních zastupitelů ke krajině určené vodním dílem vůbec a ke karavanářským koloniím obzvlášť. Na druhé straně film získává na své specifické dokumentační hodnotě, jestliže implementujeme zdejší komentář někoho, kdo zná každou krajinu jen z projíždění na kole (ostatně být cyklistou, baddassi, nakládal bych se slovem "mor" velmi opatrně). "Manipulativnost" ve prospěch sympatií ke karavanářům je zapeklitá otázka: Mne naopak fascinovalo, jak se zúčastněný vzorek ve svých živobytích vemlouvá mým antipatiím, a jak ho v tom tvůrci volbou záběrů podporují. Na druhé straně je tu ten předem hodnotící úvodní titulek, nechutně rozvitý v trapném popisku MFDF Ji.hlava (viz zde "Obsah"), s nímž-li se autoři ztotožňují, pak musím konstatovat, že je jejich film vysoce přesahuje. Ztracený břeh je výstižným komentářem k současné civilizaci. Podniká průběžné výmluvné mikrosondy do bytování letních kolonistů (z nichž hned ta vstupní mě málem od sledování odpudila), které lze posléze pojímat šířeji v souvislosti s pohledy mimo (zejména v akvaparku, kde nastává jistý vrchol filmu ve větě "chladničky a chladiace boxy niesú povolené v areáli") a vzhledem k událostem staví vedle sebe dvě nucená - arci svým významem nesrovnatelná - vysídlení téhož prostoru: vodní dílo zničilo jedinečnou krajinu, vzácný ekosystém i místní osídlení, aby dalo vzniknout svého druhu parazitickému ekosystému, jehož participienti jsou posléze rovněž postiženi vypuzením ze "svého" prostředí. Příznačná je takřka tajuplnost, okrajovost a nesouvislost dvou vstupů nám blíže nepředstaveného pracovníka "vědecké stanice", což filmu značně dodává nejen na půvabu vzhledem k místu, ale i na výpovědi vzhledem ke glóbu.

Valej do tebe, že Vandam je kontroverzní hrdina. Zase jeden 54% skvost, tyhle počty nikdy nezklamou. Hlas lidu - hlas Boží. Pan Altrichter umí velmi pěkně. A s Čermákem jsem měl obavu, že to bude o Čermákovi, a ne, bylo to o Vandamovi. Vandam dal první ránu. Vandam fetoval. Vandam zplodil Psychouše. Vandam ví, jak to je. Vandam se mezi skolením divočáka a oslavou úspěšného lovu dívá stranou. Lidi jsou různí, ale ctnost je jen jedna a tahle společnost je ve válce už pár tisíc let.

Kopta je fajn, vychází mi přesně jako někdo, koho na této posici momentálně chci, bohužel ale neoplývá pohotovostí a tudíž nemá na to, aby tu už roky unavenou a na cokoli rezignovavší výroční show opět pozvedl. Předávačka Bočanovi jako "v aktuální nouzové situaci" byla skvěle vymyšlená, nakopnutí červeného koberce před baráčkem a neomezený čas na proslov, ypiyee. Takže to bych určitě ocenil, nebýt toho, že zas nějaký tele to chtělo udělat "hezký", díky čemuž po celou Bočanovu řeč se dokola točí jakýsi dojímavý hudební podkres. Takže jsme pořád tam, kde jsme byli. Prostě nedám hvězdu, už se laskavě vzpamatujte.

"Dreamer" totiž přísně vzato není "snílek", nýbrž "sníč". A sen, snění není nějaké touženíčko, nýbrž to, co se odehrává tam, kam se vracíme z bdění. Ale také stojí psáno "bdělost, toť vše!". Je tedy třeba objít kruh?

No tak jsem to viděl až teď no. Ještě přečíst Babičku. Snad to bude taky taková jízda.