Adam Bernau

Dobrý, ale méně by bylo více. A to jak vůbec tohohle cool humoru v českých filmech přelomu tisíciletí (napoikstý už to trochu unavuje), tak obzvlášť toho důrazu na cool ujetost uvnitř příběhu samého. Nakonec se ukazuje, že právě ta nejtrapněji napsaná postava, která tam byla celou dobu na přes držku (matka), je jediná, která tomu ve finále dává smysl. Ovšemže ne tak, že by jediná potřebovala spásu, nicméně jako jediná dosáhne toho, kolem čeho ostatní jen mlsně chodí. Duch vane, kudy chce. Nebo to celé byl vlastně její příběh? Komentář: Artran.

Např. díl s kulečníkem musel vytvářet někdo, kdo z vlastní zkušenosti zná pocity při přebírání tága od soupeře, aniž by si toho mohl všimnout divák, který je nezná.

První díl jsem viděl jako prequel až po druhém a třetím, takže v pohodě. Jasně, např. rozhovor o tom, že hodit to na kuchařku, je eufemisticky řečeno poněkud nekonzistentní, nebo že když jednoho vyhodíme, vystačí nám palivo. Ale vadí? Symbolika vole! Taky dialogy občas jak z příručky pro začínající shitkomáře, ale jak upozorňuje Subjektiv: bez smíchu. A hlavně to není sitkom, nýbrž, jak deklarováno v titulcích, sittrag. A především český hrdinský epos. Polak v nebešpčenštwje! Oběť pro národ, Kábrte! Průlet Boženy Němcové. Smíření, kontemplace. Ty vole Slováci! Ř!!! Takže chtít z toho mít český Ano pane ministře je velmi přízemní, byť i tato linka je podstatná. Metodicky seriál není jen prorockým výkřikem (natočeno vloni) a nedisponuje jen detailistickými vychytávkami či nekončícími sledy naprostých odbourávaček (už jen pohled na Novotného za stravenkovou pokladnou je za všechny hvězdičky). Stojí za pozornost i koncepčně. Věren svému žánrovému zařazení "sittrag" zpravidla nechává díly vrcholit eskalujícími a přitom nečekanými katastrofami, na některé z nichž, troufám si tvrdit, nemůže být divák sitcomu emočně připraven. Nejbrutálněji strohým sponzorovým vyškrtnutím kapitánky poté, co se divák s postavami během dvou dílů už sžil a hodlá jim fandit. Jeden škrt pera, banální scénka a kapitánku už víckrát nespatříme, beze slova rozloučení. Nastupuje Agáta. To vyškrtnutí ovšem představuje další koncepční zajímavost. Jeho zdůvodnění jen tak prošumí a zní jako scénáristicky nepodařený (nebo trapný) vtip. Kdyby scénky s růstem prsou byly už před tím, byl by to pak standardní vtípek, jenže ony jsou až v závěru seriálu, aniž by jakkoli usnadňovaly si na kapitánčino vyškrtnutí vzpomenout, takže my méně bystří na to přijdeme až po několika dnech při rozjímání nad dílem a kdo ví, na co všechno jsme ještě vůbec nepřišli.

Díl, který jste nechtěli vidět. Dva zajíci, z nichž jeden má paruku a díru, se s Krtkovou pomocí spáří a s Krtkovou pomocí i porodí.

Bible je nevyčerpatelná studnice a napájí mnohé prameny. Máloco je tak vzrušujícího jako dějiny dogmatu.

Objeveno v Pořadu Luďka Staňka, zhlédnuty dva díly. Vůbec nevím, o čem to bylo, ale takhle nějak si představuji kvalitní ekologické lesbické porno. Bonus: https://www.youtube.com/watch?v=FiX7PzN1gPA

Nechtěl bych potkávat lidi, kteří viděli víc než pět dílů. A už vůbec ne lidi, kteří tohle považují za publicistiku.

Product placement nejen Pribináčka, ale taky Francovky, jejíž konzument pronáší hlubokou, celým tímto filmem propagovanou pravdu: pidimužík pracuje. Mravní ponaučení ať si vyvodí každý podle svého vkusu.

Vlach s Kretschmerovou vypadají na docela nadějný královský pár a z úsměvu sněhobílé Igondy jsem úplně hotový. Jinak by to bylo s hvězdičkama slabší. Veškerá krize s nechtěnými princeznami se v této nešťastné adaptaci čehosi očividně odehrává jen proto, aby se divák nenudil po celé ty dny, kdy se princ snaží přijít na jméno své favoritky. Slátanina se nakonec zvrhá v absurdní hru "bloudí celá rodina". Je tu ovšem cenný příspěvek k definici aristokratismu: Jak bezděky vypadne ze špiclujícího slouhy, ta záhadná princezna je "nejurozenější", protože ani nepotřebuje žádné služebnictvo - všechno dělá sama, protože věci samy ji poslouchají na slovo.

Nevím, co byste chtěli za herecké výkony, pokud jde o onta tou mythou. Jsou stejně trapné jako Wagner, jako středověké opěvy, jako Homér. Artuš je bájný předurčený král a ne nějaký pan přesvědčivka. A Lancelot? Naprosto přesný panák středověkých rytířských legend: Ikona rytířství, nejzdatnější bojovák, který hledal, komu by sloužil, až ho našel. A samozřejmě zapřísáhlý intaktní milovač královny, jak se za starých dobrých časů slušelo. Ovšem uznávám, že životnější ztvárnění Merlina, nepostrádající smysl pro ironii (jež je mýtu bytostně cizí), to vše šťastně vyvažuje. Ostatně jde přece o bytost, která má už ze svého určení nejen přístup a prostup, ale tudíž i odstup. Jinak pokud jde o mne, největší orgasmus jsem měl, jak Uryens pasuje Artuše na rytíře. A ještě několik menších. Autentický mačo pathos, že mě to místy dojalo až k slzám. Navíc je nutno ocenit odvahu přijít s tímhle šest let po Monty Pythonově Svatém grálu (jemuž Excalibur na několika místech zdatně konkuruje). V celku bych nerad nechal Excalibur bez důkladnější exegese.