Lateef

Mám rád filmy s Ronem Hallem. Specialista na nejrůznější kung-fu styly předvádí ve svých soubojích atraktivní kopy, techniky a akrobacii. Opravdu i po tolika letech musím ocenit to, že v akčních béčkách s Cookem a Hallem nechybí nápadité bitky (byť nesmyslně protahované a pouze na oko) prokládané podmety, sklopkami, přemety a salty. Primitivní děj nás opět ke konci zavede do hory pokladů (stejně jako ve Dvojitém úderu), leč tentokrát k mé smůle zde není ani jedna nástraha či léčka. Existují stovky mnohem horších videobéček, než toto, proto si ty dvě hvězdy kdykoliv obhájím.

V dnešní době v podstatě nekoukatelné videobéčko z té hromady akčních devadesátek. Děj slibuje pokročilou budoucnost (podmořské město), realita je však taková, že se pohybujeme v jednom baru, dvou pokojích a jedné továrně simulující ono město. Napadají mě slova jako podraz, lacinost, hňupovitost, směšnost. Nic víc se říct nedá, je to ten typ filmu, který byste našli kdysi ve videopůjčovně v kolonce sci-fi s ukrutně stylizovaným obalem.

Abych pravdu řekl, trochu mě irituje scénář, místo dění a kulisy, mám pocit, že tohle se dá natočit za jedno, případně dvě odpoledne, pár borců v uniformách a kožených bundách, co brokovnicí netrefí ani stodolu, se prostě po práci dva dny po sobě sešli a sehráli primitivní hru na kočku a myš. Naštěstí se pootevřela Pokladnice nebeských kopů a v momentech, kdy dochází k akčním konfrontacím, se vědomí automaticky přepíná do módu Tady a Teď, protože bitky jsou opravdu výborné, propracované, skvěle natočené, vlastně takové, na jaké jsme od Florentina zvyklí. Tohle je v současné době špička v tomto subžánru. Za nejlepší považuju duel Adkins vs Marinas (choreograf akčních scén) přibližně v půlce filmu, ten má drive a je nasáklý fyzičnem do poslední napjaté svalové šlachy. Jako bojový předkrm před Undisputed 4 velmi chutné.

Asi si za pár týdnů stěží vzpomenu, že jsem Wolf Warriors viděl, avšak pár slušných momentů by se našlo. Wu Jing je super sympaťák, tím jsem si jistý, jakože tohle je anakonda. Scéna s likvidací snipera mi utkvěla víc než závěrečný duel na nože. Tam sice sviští břitvy a podrážky bot trefují spánkové kosti, ale působí to na mě jako krátké oťukávání, jinak by musela první rána nožem rozpárala tomu druhému břicho. Popis děje by se vešel na poštovní známku typu A, občas to má spád, občas pozornosti pád, digitální vlci zhnusení budí a zpomalovačky jednoduše nudí. Malinké navnazení před Close Range.

Mila Kunis ve filmu Kamarád taky rád to vystihla zcela přesně: No relationship, no emotions, just s... žvatlání! Ano, přesně tak! K Mimoňům jako k celovečeráku jsem si nenašel žádný vztah a necítil téměř žádné emoce. V Já, padouch fungují jejich gagy a výstupy perfektně, protože jsou dávkovány střídmě, jakmile tyhle žvatlající bonbóny melou více než tři minuty v kuse, začíná to zavánět ukrutnou nuuudouuu. Ten samý osud potká imho i veverčáka Scrata, pokud dostane celý film. Pár momentů vtipných je, závěr hezky propojuje s prvním Padouchem, ale víc nic. Skoro všechny best gagy byly vyzrazeny v traileru, naplno tak rozesměje max. imitace objímačky. Zřejmě to ale vydělá raketu, vůbec nechápu ten humbuk kolem, když dospělí lidé chodí do kin v tričkách Mimoňů a kupují si kelímky s postavičkami. Teď už jen chybí, aby si po představeních vyměňovali ty, které mají dvakrát za ty, které jim ještě chybí. No OMG!

Tak nic, rozhodl jsem se, že začnu filmy SS (Stodvacetikilovec sacharidový) tahat kanalizacemi a nazývat je odpadem! Už tu není opravdu ani špetka filmařského či bojového skillu, který by se byť jen za nehet vešel. Asi nejraději bych ksicht ve stokách a odpudivých sračkách vymáchal panu střihači, v těsném závěsu je pak ten nýmand, který drží v ruce kameru. Takhle nějak si představuji akční béčkové dno a SS se na něm snaží najíst špunt, aby se v těch výkalech neutopil. Má jedinou možnost: sloučit se s nějakým trochu solidním ksichtem, najít režiséra, který není patnáct hodin denně kantáre, shodit cca 30 kilo a rozloučit se trochu důstojně. Protože takto jen pomalu tahá katanu ze saye a každým takovým svinstvem je o kousek blíž svému seppuku.

Touto nocí a se sparingy mající na mikinách jména Neeson a Harris jsem se proběhl vskutku rád. Přesně vymezená škatulka Liamových postav posledních let krásně zapadla do pracovního stolu pana Serry, nutno říct, že zde jí notně sekunduje právě Francis Hummel. Atmosféra plíživá, tíživá a ponurá, akce našla mantinely ve střelbě opakovačkou a automobilovou naháněčkou, osobní souboje jsou nijaké, bez špetky nápadu. 70% a už by to chtělo nějakej upgrade, jede se ve značně vyjetých kolejích.

Z multikina jsem se vypotácel jako patnáctiletej hubeňour z posilovny po prvním silovým tréninku. Tohle je na mě moc. Neumím si užít tu přeplácanou digismršť, už s jedničkou jsem měl trochu problém. Toto bych nazval silně přeslazeným Superbordelem, snad poprvé v životě jsem si uvědomil, ze dnes jde opravdu natočit už úplně vše, ale právě vědomí tohoto me vyčerpává, nudí a odrazuje. Postavy jsou fajn, herci taktéž, i hlášky sem tam dobré, ale ohromná přehršel té megaakce mi leze krkem, ušima a možná i prdelí. Chybí mi mnohem větší kooperace jednotlivých Avengerů mezi sebou a nějaká scéna ozdobená nápadem, místo toho jsem viděl střih kadence Střihorukého Edwarda a většinou změť bojujících barevných postaviček. Takhle ne.

Alpinskohimalajské vrásnění potkalo Zabijácké dítě z džungle a všechno to pokálel černoch slyšící na přízvisko Džej Bílý. Hele, není to průser velikosti Grand Kaňonu, ale ani žádná hvězda zářící a už vůbec ne libová či superakční. Souboje nejsou vyloženě špatné, ale jaksi oťukávací, necítím skoro žádné fyzično, jen výjimečně se na mě usměje paní Choreografie. Příběh stojí za pověstnou zlámanou grešli, Lundgren je prostě starej, Jai White zpomalenej a Jaa tupej. Ostrost jeho muay boranskych komb se ztupila o hollywoodské mantinely. Nestojí to ani o větu navíc.

Díly Rychle a zběsile přicházejí s železnou pravidelností v dvouletých intervalech, i když mně připadá, že jsem komentář k šestce psal tak před půl rokem. Prostě rychlá a zběsilá časová dilatace. Sedmičky se nedožil Paul Walker. Ještě nikdy jsem ve filmu neviděl tak decentní, působivé, dojemné a rezonující rozloučení s hercem, jako předvedli tvůrci v závěrečné pasáži. Wiz Khalifa vyseknul uchvacující song, který z džungle mého Podvědomí vytáhl ty nejsilnější emoční životní střípky, objal je, pomohl jim najít si v labyrintu neuronů svoje místo a měkce je tam uložil. Největší péče. Tohle je nádhera. Chci jen říct, že mě ten konec opravdu hodně oslovil. Co se samotného filmu týče, asi bych jej charakterizoval slovem Hypermorda. Tady je možné úplně všechno, není problém nadpozemským vozem za 80 mega jako šípem penetrovat nejluxusnější výškové budovy, sjet si v hybridních strojích kavkazská úbočí s šestihlavňovými Bezbolestnými v zádech nebo pohybem v lokti rozlámat sádru na podrť. Akce se tu nedávkuje v intervalech, protože tady intervaly neexistují. Nejezdí se v autech, která vídáte na parkovištích či autosalonech. Nejsou tu standartní rvačky, Wan a jeho tým prostě jedou Bomby! Lykan Hypersport, Abu Dhabí, Rock Bottom, Stathamův granát, Boží oko, Muay Boran, nevybavím si film, který by svojí těžkotonážností, demolicí, neotřelostí, tahem a absentujícím pudem sebezáchovy jakoukoliv svojí konkurenci zadupal pět pater pod zem. Možná než se přižene Šílený Max. Příběh, logika, fungující fyzické zákonitosti, ty zůstaly navždy pohřbeny před reklamním bilboardem oznamující čtvrtý díl série. Kam jsme se s Domovou partou ještě nepodívali?? Na Mount Everest, pod Velký bariérový útes a do Vesmíru, všude jinde už jsme byli. Tak snad příště :) Pětka je Top, šestka Hrob, sedmička Strop, co teď?? No nejdřív miliarda dolarů celosvětově. A pak se uvidíme v Pekle! 250 miliónů dolarů(rozpočet)/1511 miliónů dolarů(výdělek celosvětově)