ainny

Mám úchylku s názvem reality show a tahle je přesně podle mého gusta. Obdivuji dvojice, které se vydají vstříc neznámému, nebezpečnému a hlavně překonání sama sebe. Já bych na to neměla nemluvě o tom, že bychom se s manželem rozváděli už během první etapy. Co mě pravidelně dostává je zabedněnost Američanů, kteří si myslí, že Londýn je země a Praha v Rumunsku... Na druhou stranu jsou jejich reakce, kdy se účastnice, která mi celou dobu nebyla sympatická rozbrečí při projíždění chudou Asií, mnohdy překvapivé. Reality je plná protikladů, napínavých momentů a celého světa.

Co napsat, když už bylo prakticky všechno řečeno? Přiznávám se, že jsem mu dlouho odolávala, protože nemocničních seriálů už bylo moc a znám lepší témata než jsou choroby. Ale neodolala a jako spousty jiných jsem se bavila a zamilovala si Housovy hlášky. Ovšem jenom v telce, v reálu se s doktorem Housem setkat, tak utíkám celou cestu až domů. ;o)

U mě třetí setkání s doramou a první s Ikutou. Po tom, co jsem si zvykla na japonský humor, jsem se už jenom bavila. Monologům které měl Nakatsu (právě Ikuta Toma) jsem se smála vždycky ještě hodinu po skončení (kecám, když si vzpomenu na jeho oslavnou píseň, že není homosexuál tak se směju ještě teď) a vůbec se nedivím, že za roli dostal v Japonsku ocenění. Tak nenucený (nejen) komediální talent jsem už dlouho neviděla. Seriál není možné brát vážně a ani to nikomu nedoporučuju. Když ho budete brát s rezervou, tak se můžete jen a jen bavit.

Speciál značka ideál aneb Výjimka, která potvrzuje pravidlo. U Zettai Kareshi jsem psala, že bych speciály zrušila. Teď musím napsat, že v případě Kena a Rei by to byla veliká škoda. Přesně namixovaná dávka smíchu i slz. Kenzou nezklamal - zase běhal jako o život a nakonec dokázal překročit svůj stín. Nádherná scenérie a krásný západ slunce na závěr. Za sebe ale musím říct, že víc než závěrečná scéna, která byla krásně dojemná a komická zároveň (Kenzou není jediný, ani můj manžel nezná číslo mých bot ;o)) ), mě dostal do kolen moment, kdy Kenzou pustí Eri nahranou kazetu...

Právě dokoukáno a musím se přiznat, že tenhle seriál jsem protrpěla. Protrpěla v tom smyslu, že mě neskutečně drásalo jak to Kenovi nevychází (Já vím, že mu to těžko mohlo vycházet - o čem by pak další díly byly? ;o) ) a jak pro samé přemýšlení není schopen se rozhoupat. Tedy sem tam se mu něco povedlo, ale... to nejdůležitější prostě ne a ne. Ale to jenom na okraj. Seriál samotný je moc milý, ukazuje přátelství tří kluků a dvou dívek z nichž každý je úplně jiný a přeci je mezi nimi pouto potvrzující mušketýrské jeden za všechny, všichni za jednoho. Moc se mi líbila myšlenka a provedení Kenových návratů do minulosti a zpět. Kolikrát si člověk řekne tohle a tamto bych udělal jinak, ale opravdu by to dokázal? Tahle dorama není jenom romantika, ti co rádi přemýšlí o tom co viděli si rozhodně přijdou na své. Každý díl jsem měla v hlavě ještě docela dlouho po skončení. P.S. Speciál si nechávám na zítra, abych se měla na co těšit a doufám, že mám na co. A taky jsem zvědavá jestli se v něm Yamashita tak naběhá jako v seriálu. ;o)

Já nevím, asi bych speciály ve své podstatě zrušila. Proč přidávat konec k něčemu, co už bylo vyřešeno a uzavřeno. Riiko a Soushi se vrací z Paříže po třech letech a teprve na letišti Soushi navrhne Riiko, aby mu přestala říkat šéfe a říkala mu jménem. Po takové době v cizině, kdy byli odkázáni hlavně jeden na druhého, by ten vztah měl IMHO být poněkud dál... Motivy doktorky Kamiyi pro obnovení Nighta jsou celkem pochopitelné, ale proč tam - pro Boha - byli nasazeni američtí vojenští roboti? Pasáže pro děj filmu naprosto irelevantní. Night v úloze Supermana zachraňující Riiko či přeskakující třímetrovou ohradu byl spíš směšný... A konec téměř totožný jako u seriálu. Vážně zbytečný film, který by snad trochu pobavil ty, kteří neviděli seriál a díky rekapitulaci na začátku se dostanou do děje. Průměrné tři hvězdičky jsou tak akorát, protože na druhou stranu jsem už viděla mnohem horší věci.

Riiko (Aibu Saki) je roztomilá. Soushi (Mizushima Hiro) má blbý účes (rozuměj, mně se nelíbil), ale Night (Hayami Mokomichi)! Ten Night... Dokonalý přítel. Ale co to píšu - dokonalý robot, proti tomu by snad nic neměla ani Ripleyová. Hayami ho hrál tak, že jsem vážně chvílemi přemýšlela jestli ten "panák" je na dálkové ovládání nebo ne a že bych ho na splátky taky brala. Seriál samotný je milý, úsměvný, laskavý s dojemným koncem. Milostný trojúhelník je vskutku netradiční, ale o to víc zajímavý, protože oba hlavní hrdinové (tím myslím mužské hlavní hrdiny) se díky svému milovanému objektu od základu změní. Je zábavné sledovat jak se mladý floutek mění v zodpovědného muže a jak se robot stává člověkem. A ještě jedna věc. Až se necháte zlákat ke sledování, tak si připravte nějaké zákusky, protože těmi se to v seriálu jenom hemží a já měla permanentní chuť na něco sladkého.

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. I když knížce se rovnat nemůže. Z dnešního pohledu má určitě do dokonalosti hodně daleko, ale stojí za to ho vidět. Už jenom proto, že většinou je občanská válka prezentována ze severského pohledu. Ten jižanský není o nic méně zajímavý. Musím se přiznat, že Scarlett je moje nejoblíbenější (ať už filmová či knižní) postava. Její filozofií je „dneska to nebudu řešit, vyřeším to až zítra, až to přijde“ – hodně volně řečeno, ale smysl je týž – mě provází životem od chvíle, kdy jsem se dostala ke knížce. Vivien Leigh je kouzelná a po jejím boku by se mi moc líbil Timothy Dalton, který hrál Rhetta ve volném pokračování. Jenom mít stroj času...

Mám ráda hudební filmy a na Beck jsem byla zvědavá i proto, že čtyři z hrdinů znám z doramy Mei-chan no Shitsuji. Chtěla jsem je vidět v úplně odlišných rolích. A stálo to za to. Sato Takeru je šikanovaný čtrnáctiletý kluk unavený životem. Neví kam jít a co dělat dál …. do chvíle než potká „toho chalana“ (Mizushima Hiro). Úplně jiného Mizushimu než je uhlazený komorník. Jeho výkon mě na celém filmu překvapil snad nejvíc. Věřila jsem mu každé slovo a gesto. Hiro nehrál rockera, on byl opravdu rocker! Děj plynul úplně přirozeně bez slabých míst. O tom jestli je reálné dát kapelu s úplným nováčkem tak rychle dohromady jsem nepřemýšlela a ono je to v podstatě jedno. Že to celé trvalo skoro dvě a půl hodiny jsem zjistila až když byl konec. Ale abych jenom nechválila – pokaždé, když začal Sato zpívat, tak jsem se těšila, že ho konečně uslyším. Nedočkala jsem se ani ve finále. Škoda… důvod pro sebrání hvězdičky to ale u mě není. PS po druhém zkouknutí - doporučuju vyčkat i přes závěrečné titulky, protože se tam kromě parádní muziky objeví ještě jeden docela důležitý detail. :^)

Korejská pohádka ze současnosti se mi líbila velice velmi. Natahovaný konec mi ani trochu nevadil. Vlastně jsem chtěla, aby to ještě neskončilo. Pravda, tak tři až čtyři díly mi trvalo než jsem rozdýchala režiséra Bana, dědečka a učitele Park Dong Jua. To mi ale bohatě vynahradili hlavní hrdinové. Nejen že se mi líbili (fakt krásný pár), ale oni mě i bavili. Předvedli celou škálu výrazů. Když se smáli, tak jsem měla úsměv na tváři taky. Když brečeli, tak jsem sahala po kapesníku. Kvůli Gumiho jsme se dokopali k nákupu stolního grilu a asi už nikdy nebudu jíst grilované maso aniž by se mi nevybavila Mi Ho kouzelná radost z každého sousta. :o))) Krásný příběh rámovala stejně krásná hudba, kterou si poslechnu kdykoliv znovu.