JitkaCardova

Scifi to nebylo, to jen na okraj. Byl to ale dost špatný film, který jenom zakrývá mizerný scénář, plochost postav, jednoplánovost dějů a spoustu nelogičností a nedotažeností silným tématem, citovým vydíráním (zjevné brutální bezpráví samozřejmě zvedá lidi ze židlí, nebo: fakt se potřebujeme minutu dívat v záběru na hlavu, jak postava - doslova - rozdýchává smrt jiné postavy, vzlyká, třeští oči a lapá po dechu? nebo další minutu, jak se milenci při shledání objímají?), rušivou kamerou a střihem a hlučnou a místy nepříjemnou zvukovou stopou. Je to spíš naštvaný patetický tendenční výkřik, k němuž bylo lacině využito filmového média - což se nijak nevylučuje s hvězdným hereckým obsazením, ani pozdvižením, které film ve společnosti vyvolal. ***** (Bio Oko, festival Kino Brazil) *~

Vachrlatě rozkročené mezi civilní kritikou zaostalého venkova a mystickým příběhem o ženské síle - na sociální drama je to příliš plakátové, málo uvěřitelné a bez hloubky, na mystický příběh zase příliš banální a nedotažené, jedna linie přitom neustále sráží a zbavuje síly i směřování tu druhou, a z obou navíc svorně trčí umělost, prvoplánovost, hledanost, zploštělost, zjednodušování, černobílost a snůška klišé, jimž se nejde pod povrch... A obě linie pak jako kroutící se zmrzačené hady nemilosrdně dorazí poslední scéna, takový ex post dolepený happy end. Ještě bych asi unesla, kdyby Tamara do příběhu vstoupila, aby Šarlotě pomohla k iniciaci, a pak podruhé umřela (s ponechanou nejistotou jak stran její identity, tak i existence), ale takhle bylo toho "konec dobrý všechno dobré" fakt moc.  ***** Škoda. Věřím, že Nvotovou zajímají důležitá témata a že jim i rozumí, ale neumí vůbec pracovat s filmovým jazykem a tohle je i přes sympatický výkon představitelek hlavních rolí exemplárně naivní režijní fušeřina. *~

Více ještě rozverná experimentální črta než plnohodnotný film, jaké pak Papoušek geniálně vystřihl v sérii o Homolkových, než mu je utnula komunistická cenzura, ale rozhodně stojí za vidění. Sledovat tenhle snímek navíc promítaný z 16mm filmu ve venkovském hospodském sále s místními vesničany, kteří vám pak vyprávějí, jak ty promítačky zachránili a teď je učí obsluhovat svoje potomky, má nezpochybnitelné kouzlo, v němž se realita (zahajovací fanfáry tria malých kluků, zahrané na saxofon, pozoun a trumpetu, které měly u publika takový úspěch, že je museli o přestávce uprostřed filmu ještě zopakovat) volně prolíná s formanovsko-papouškovskou poetikou a ještě zvýrazňuje její nesmazatelný punc, který 60. letům oba dva vtisknuli. ***** Kino Verneřice, s R. a s Evou. *~

Nečekaný majstrštyk. Vtahující důvěryhodné dílo, nabité emocemi, ale přitom zrežírované nevydíravě a s klidným rozmyslem. Úžas budí téměř neskutečný soulad herců s jejich rolemi, operní, pěvecké i hudební výkony, finální propojení Myslivečkova osudu s jeho dílem, ale též nenásilné, avšak nikterak okrajové vykreslení různých úskalí sociálních poměrů dané doby, a zejména postavení žen, jejichž inteligence a vlohy byly v lepším případě přehlíženy, ignorovány a podceňovány, v horším se pro ně stávaly terčem všemožných příkoří a násilí, a jež si pro své talenty a touhy musely nacházet spletité cestičky a mnohdy se smířit s nenaplněním a spokojit se s tím, že svou přízní a vynalézavostí pomohou nadanému muži, jehož úspěchů se mohou znale a porozumivě účastnit alespoň v pozadí... Vlastně mám dojem, že právě postavení schopných žen bylo při vší nenápadnosti jedním z hlavních motivů filmu, a dost možná i tím nejhlavnějším. *** Je asi možné, že dílo by stejně lehce uneslo i delší stopáž, pokud by dovolila sledovat srozumitelněji skladatelův pád a více podrobností z jeho životopisu, ale osobně vlastně nemám pocit, že by něco podstatného chybělo či bylo odbyto - nejspíš právě proto, že za hlavní linii a sdělení filmu nepovažuji Myslivečkův osud jako takový, ale osud různých žen, jež Myslivečka dokázaly tak či onak ocenit a snažily se samy uplatnit či osvobodit alespoň tím, že budou nápomocny jeho úspěchu a aktivně účastny jeho osudu. A právě tahle perspektiva, klíč a pointa vyprávění mi na filmu připadají suverénně geniální. (Třetí sál Světozoru, s R.) *~

Že „nikdy nejsme sami“, v této suverénně natočené i vyprávěné, střízlivě realistické podobence naší dnešní společnosti proyscené lhostejností, necitlivostí, násilím, bezprávím, bezskrupolózností, zbabělostí, falší a lží neznamená uklidňující slib, ale vlastně celkem děsivou hrozbu. Snímek ani na chvíli neztrácí smysl pro proporčnost toho, co si předsevzal vystihnout, ani od civilního konstatování stavu věcí veřejných nesklouzává ze sympatického odstupu od trapného konání postav k žádnému prvoplánově plačtivému či angažovanému komentování ani k lacinému výsměchu. Přes otevřený a nijak pozitivní konec mu nechybí ani jemný smysl pro naději, pointu a vytříbený ironický humor, jen pro to musíme i my mít cit. Překvapivě vyvážené, zralé a nehledaně originální autorské dílo. *** Perlička z šumu v pozadí: „...organizace  pro ochranu orné půdy protestují proti plánu dálnice A12, která má propojit pobaltské pláže s alpskými horskými středisky a portugalskými centry mořské zábavy. Odpůrci projektu upozorňují na možný blízký zánik Evropské unie. Předpokládají drastický propad evropských kyvadlových dovolených. Zvyšující se počet lidí z chudnoucích středních vrstev si navíc již nemůže dovolit prázdniny v zahraničí. Levopravá koalice nicméně poukazuje na nesporný příznivý ekonomický i ekologický dopad dálničního systému.“ *~

Velice věrohodné, nadčasové tázání po autentičnosti bytí, ryzosti existence, která by nebyla nikým přivlastněná, nikým a ničím zneužitá k žádnému prospěchářství, aby se snad teprve tím mohlo někdy jednou vyjevit, k čemu je člověk skutečně dobrý... Výjimečný snímek o nekonečném dennodenním boji o vlastní smysl s každou výmluvou a falešnou úlevou, snímek, který sám žádnou falešnou úlevu nepřináší - jako ji v plynutí času a proměnách okolností nepřináší ani sám autentický život v ustavičných pochybách.... *~

Prvoplánové, mělké, příliš doslovné, neobratně vyprávěné a zbytečně na sílu vydřené dílko s tuctovým námětem, chabou jazykovou, myšlenkovou i fantazijní výbavou a s nemotivovaným výtvarným provedením, které mohlo být celkem jakékoli a nepřiznaně nahodile inspirované čímkoli. (Pilotů, o podzimních prázdninách s R., J. a P.) *~

Překvapivě snímek zpracovává totéž téma, kterému se mnohem komplikovaněji a mnohem hlouběji věnuje ve svém filmu Nejhorší člověk na světě  také Joachim Trier. Jedinečné, nezaměnitelné a neopakovatelné vzácné pouto, jež vznikne mezi dvěma lidmi, je v danou chvíli rozeznáno, pochopeno a přijato jen jedním z nich, pochopitelně, už kvůli věkovému rozdílu a životní zkušenosti, se vším utrpením, bolestí a odevzdaností, která z toho plyne. A ten druhý si totéž uvědomí o chvíli, anebo mnohem později, každopádně již ale není možné vztah naplnit. Nechci snímky nikterak srovnávat, každý se věnuje úplně jiné rovině takového osudového minutí, je ale rozhodně zajímavé je usouvztažnit. ***** Mrzí mě, že tu někteří film házejí do žánru červené knihovny, je to ukvapené odsouzení Annaudova způsobu vyprávění, umění stejnou měrou jemného a mlčenlivého jako odvážného a výmluvného. *~

Na rozdíl třeba od Ulricha Seidla a jeho Import/Export  nám Koch nepředkládá pouze strohá fakta o tvrdém a ponižujícím životě lidí v nelidském systému, jehož zotročující mocí a nástrojem jsou peníze a finanční pravidla. Koch nám nabízí pozoruhodnou studii lidí, kteří se museli naučit postarat se v první řadě o sebe, i za cenu bezskrupulózních lží, podvodů a činů, protože se zkušeností naučili, že se nelze na nikoho spolehnout, že důvěra se nevyplácí. A pak přichází zajímavý moment, kdy se dva takoví lidé potkají a za relativně příznivých okolností mezi nimi začne vznikat pouto přejícnosti, nápomocnosti a snad i lásky... a pak se okolnosti dramaticky změní a především na Mariji spočívá rozhodnutí, čemu přitaká: svojí staré osvědčené tvrdé individualistické cestě životem s ostrými lokty, anebo bude všechno, co se jí slibně rozběhlo, riskovat pro člověka, o němž nejenže pořád s jistotou neví, jestli by mu mohla důvěřovat za každou cenu, ale který evidentně už mnohokrát ukázal (ovšem stejně jako ona), že myslí jenom na sebe? V kontrastu s osudem kamarádky, která ví jistě, proč se vrátit do bídných podmínek za člověkem, jehož miluje, nastávajícím otcem jejich dítěte, vyznívá její dilema o to palčivěji, oč je z její pozice nerozhodnutelnější. Velice silný snímek, který ustojí, co rozehrál. *~

Stroze zobrazená bezvýchodnost, ponechanost a ponížení člověka v odlidštěném, bezectném světě peněz, moci a pohrdání. Je to silná výpověď, ale zploštělá. Osobně si mnohem víc vážím tvorby Kena Loache, Michaela Hanekeho a dalších, kteří akcentují lesk i bídu našeho společenského zřízení, ale jimž do filmu přestoproto pořád ještě prosakuje skutečná krása a zázračnost života samotného, jedinečné povahy existence, bytí, jakkoli vnějšně zostouzeného, přece ucvhacujícího. Seidl jako by se tím ponížením a lidskou hanbou a pokleslostí snad opájel. *~