JitkaCardova

Při sledování nelze tak úplně nemyslet i na čerstvý islandský film Ada, na Béllu Tarra, na obnaženou marnost životů v pustině zvolna a zřejmě spějících ke konci, a do té doby zaměstnaných jen obstaráváním tepla a obživy, na krutost ponechanosti, nevyživující prázdnoty. Zde prizmatem mladšího a staršího bratra, které drží naživu jen vzájemné přilnutí, jež si postupně a nesnadno zvědomují. Ale může to samo stačit na smysl života? Co je nezabilo, je otevírá vzájemnosti a možná je konečně přiměje spolu hovořit, spolu i s rodiči, a teprve tam, za filmem, v naznačené možnosti komunikace, možná svítá nějaká vyjádřitelná touha po změně, naděje na společné snažení a na smysl směřování.... (Film lze shlédnout zde.) *~

Patetické, sebedojímavé, stylizující se a navrch rádoby filosofující, což je nejzoufalejší asi v momentech, kdy si tohle na mnoha rovinách významově vyprázdněné, byť důležitě se tvářícími slovy i obrazy zahlcené dílo bere do úst Čechova, který takový právě vůbec není, anebo ve chvíli, kdy pochopíme, že po hlavním hrdinovi nám stejně kumštýřsky vyvrhne, naporcuje a naservíruje i postavu herce-jinocha jakožto k tragédii spějícího mladého rozervance, či velesmutnou osobní historii postavy řidičky-mužatky.... Aj. A další špatná zpráva je, že stejně unylá, sebevzhlíživá a mělká je i kamera a otrocké herecké výkony. Že to překombinované utrpení trvalo téměř bez oddechu tři hodiny, už bolest z celé té nejapnosti jen přirozeně dovršovalo. Omlouvám se tímto milému R., kterého jsem do kina Pilotů na tuhle lesklou bídu poslední prázdninový den zatáhla. *~

I kdyby už Krobot po Díře u Hanušovic nic tak strhujícího nenatočil, bude to pro mě pan režisér, nicméně už v Kvartetu jsem měla dojem, že příliš slevuje z nároků, a teď ho mám ještě silnější. Téma je sice odvážné, existenciální pohled na trapno a autistický humor jako možnost dokonalého úniku ve stavech životní nejistoty, kdy se člověk cítí příliš křehký a zranitelný, příliš štvaný a všemi pronásledovaný... Jenže zpracování, které v podstatě znamená, že stejně jako jsou v zóně trapna, bezradnosti a nejistoty, jak je co myšleno a jestli vůbec nějak, hlavní postavou ponecháni všichni v jeho okolí, jsou v ní také režisérem ponecháni diváci snímku, a to je už příliš bezpracná strategie, která umožňuje přílišnou nedůslednost a rozevřenost - a přestává to být zajímavé i dů-vtipné. Navíc mi překáželo, že hodně toho, co film tvrdí, evidentně není dost přesvědčivé: např. pečovatelka není kdovíjak okouzlující a příjemná, výměny s babičkou nejsou zase tak vtipné, atd. Některé postavy jsou rovnou psané jako dvojrozměrné karikatury (zhrzená manželka a terapeut v krizi), což dost rozbíjí celek a automaticky sráží kvalitu. Příběh není až tak vybroušený ani překvapivý, postavy i jejich záměry jsou rozplizlé a příliš mnoho tam toho vyznívá do ztracena - kvůli tomu se právě nepotřebuji dívat na film, na to stačí většina prostředních životů všude kolem nás. *~

Vy dny, kdy člověk objevuje nečekané zázraky, díky za vás nastotisíckrát. *** Broadway je dech vyrážející, suverénní zralý originál, který má pevně daný vyprávěcí rámec, v něm dramatický příběh o několika málo postavách, dynamický a se spádem, ale i klidem na hloubku, na konci skvostnou, nelíčenou pointu, a navrch k tomu všemu organicky vyladěnou kameru a celkově perfektně vyváženou estetiku. A umí ve vás navodit smyslno, fyzično, nechat vás pociťovat, vyvolat zaujetí, vtáhnout. To jsou veliké devizy. V rukách režiséra jako řeckého vozataje navíc pevně spočívají i otěže scénáře, a nikdy bych nehádala, že je to debutant. *** A to hlavní: dílo efektně těží ze svého řeckého původu. Vychází z podstaty i schématu (od expozice přes kolizi, krizi, peripetie až ke katastrofě) antické tragédie, ale nijak krkolomně ani hledaně, ale lakonicky ji rekapituluje a vychází z ní elegantně pryč, do prostoru svobody - katastrofa se tak týká jen těch, kteří nepřekročí svůj stín, a i konec příběhu je tedy ambivalentní. *** U vstupu do Broadwaye najdeme graffiti v řečtině: "nacházíte se tady a teď", čímž máme vymezenu jednotu místa a času. Hlavní postavy jsou jen tři a zápletka jednoduchá: Nelly, Markos a Jonas/Barbara, vztahový trojúhelník. Nelly, která to celé vypráví, je typickou starořecky tragickou postavou, ale je tak přirozeně sympatická, a tolik nenápadná v samém centru dění, že nám nejdříve nedojde, že to ona bude nástrojem zkázy i (svou vlastní) obětí. Přitom to první i poslední, co o sobě divákům zdánlivě smířeně či lhostejně sděluje, je, že je dcerou své matky, a že její matka byla prospěchářská mrcha. Až později pochopíme, co nám tím říká: tohle mám napsáno v osudu, a osudu je marné se protivit, pokoušet se ho přemáhat, i když bych od sebe nečekala, jak krutý čin budu schopná dokonat. I Markos je typický řecký hrdina, ješitný ochránce a (s)vůdce, majetnický a povýšenecký narcis, imperátor, což ho definuje i limituje, ohraničuje, drží v mezích možností i jeho osudu - jeho život jako život každého césara a dobyvatele je vydán napospas úkladům druhých, nemá ho ve svých rukou (nevzdá-li se své touhy po moci). A pak je tu Jonas/Barbara. Jonas, který žádné hranice/omezení nemá. Nenese si minulost, jež by ho definovala - nevíme nic o jeho predispozicích ani charakterových vadách. Naopak víme, že Jonas umí hranice přecházet: mezi životem a smrtí, mezi mužem a ženou, mezi nebezpečným velkým světem venku a relativně bezpečným mikrosvětem scény, a stejně tak i mezi limitacemi a svobodou. A víme, že ani touhy ani potřeby ho neovládají. Mimochodem: jméno Barbara znamená "cizinec", "neznámý", jméno Jonas zase "znamení od bohů". Jonas je deus ex machina, či posel řeckých bohů, jehož prostřednictvím postavám zajatým ve vleku jejich dispozic a v klinči vzájemných konstelací výsměšně ukazují, že člověk může být strůjcem svého osudu, že se - navzdory tomu, co nás učí antické tragédie -, může vymanit rozmarům bohů, tomu, co mu určil životní los - že může říct ne, odmítnout, osvobodit se. I když tím zároveň odmítne naplnění svých přímočarých potřeb, tužeb, které dostal do vínku se svými limity a v nichž tkví jeho Achillova pata, možnost sebezničení. Sympaticky nejde o žádné přesvědčování, ale jen o prosté položení antiteze, otevření možnosti antitragédie. Poslední pohled do kamery je Nellyin: ukáplá slza a úsměv prozrazují, že přinejmenším něco z toho pochopila a že v ní je svého druhu láska. Co s tím udělá nebo neudělá dál, to už je jiný příběh. *** (Objeveno 22. 8. 22 v Evaldu s R, v hledišti jsme byli zázraku přítomni celkem čtyři diváci.) *~

Vychválit v detailech by se dalo leccos, kdyby člověk hodně chtěl, ale cítila bych to jako umělou snahu. Ten film není živý, byť není hloupý, vyznívá především jako povýšený a zachycované realitě notně vzdálený komentář. Není ani extra chytrý nebo odvážný, ani ničím pozoruhodný, ani v příběhu, ani v tom, co chce zrcadlit a komentovat, ani ve zvolené formě... Není to ani drama, ani satira, a hlavně je to příliš prázdný a nanicovatý film, který nemá svých 87 minut jak naplnit, a nebyl by lepší ani zhuštěný - nemá toho zkrátka mnoho na srdci... Není to nezralé, což by se dalo u prvotiny osmadvacetiletého mladíka pochopit, spíš je protlačované sdělení či pohled na český venkov a lidi v něm povrchní a banální. Mnohem líp to samé zvládli jak Krobot s naprosto nedoceněnou Dírou u Hanušovic nebo Prušinovský v Posledním zápase Pepika Hnátka (ale myslím film, nikoli seriál). Zajímalo by mě snad jen, vzhledem k tomu, jaké lidové portréty tam autor vystřihl, co chtěl říct tím, že to věnoval svému otci. (Mat) *~

Film z druhého plánu jemně, ale nesmlouvavě tematizující univerzální spoluzodpovědnost a vzájemnou spojitost lidských nádob žijících na témže místě v tentýž čas, spoluodpovědnost a propojenost, které si dnes ve jménu "osobní svobody" - včetně "svobody zničit se" - povětšinou odmítáme připouštět, ale ony proto ještě nepřestávají existovat. *** Film zpovzdálečí a zdánlivě nezaujatě tematizující nevšímavost a přehlušování, vtělené a zapuštěné do přediva zákonů, pravidel a práv naší dnešní společnosti posilujících zdánlivou izolovanost jedinců a jejich osudů tak, že se zdá téměř přirozené sledovat, jak  se jeden tonoucí mezi ostatními nakonec nevyhnutelně utopí, byť cítíme, že to svou nepatřičností volá do nebe. Každé lidské utrpení se týká přinejmenším každé lidské bytosti v dosahu (i kdyby jen v dosahu mobilní sítě), a nemůžeme se z toho vyvinit, ačkoli - jak nám tenhle film předvádí - se velice přesvědčivě snažíme ujistit o opaku. *~

Další velice zdařilý originální film o vymanění se dospívající dívky z rodičovské "péče" i z nadvlády staletí zakořeněných patriarchálních předsudků, strachů a násilných zásahů, o nalezení důvěry ve vlastní síly navzdory všem a o schopnosti jít svojí cestou a používat správně své dary.  *** O zázraku životní síly (Elektřina. Signál. Vzruch. Jak vznikl život? Jak to, že mobil funguje? Ty to víš? Je jedno, jestli v cigaretě byla tráva nebo jen tabák, když to stejně funguje. Svíčky. Světla. Tys mi poslala esemesku? Zmizení. Objevení se. Telepatie. Telekineze.) a síle interpretací, víře - záleží na tom, čemu nebo komu uvěříme, a podle toho budeme či nebudeme schopni svou silou vládnout. Čarodějnice. Dějiny šílenství. Babička. Zvracení symbolů (hadi, ptáci). *** Další povedená spolupráce dua Eskil Vogt a Joachim Trier. Ostatně! Ellen Dorrit Petersen, která zde ztvárnila matku, hrála ve Vogtově naprosto fantastické osvobodivě mindfuckové prvotině (Slepá, můj koment) právě onu ústřední úchvatnou slepou postavu, která celý společenský pohled na slepotu, na sílu a slabost, otočila vzhůru nohama. Eskila Vogta už nehodlám pouštět ze zřetele. *** (A ano, kdybyste se ptali: tenhle film bych rozhodně promítala v komponovaném večeru s Murénou.) *~

Je to poněkud úsměvně či úmorně zidealizované, kašírované a krotké, plakátové, málorozměrné a bezkrevné vypodobení, poetické i tragické pouze uměřeně a unyle. Jedna věc je zpodobovat idealistu, zcela jiná ovšem je zpodobovat jej idealizovaně. *** Dav X lid.

Způsob vyprávění silně působí dojmem, jako by režisér nevěděl o tématu (drogové mafie, sociální politiky státu, trestního stíhání, puberty..., you name it) dost, a tak vzbuzuje nezodpověditelné otázky, mlží a skáče po povrchu námětu do ztracena sem a tam, nezabrušuje do hloubky vztahů, charakterů ani společenských pravidel a zákonů, zachycuje se tu pouze jakýsi mlhavý dojem, ale nevykrystalizuje žádné jasné sdělení ani vyznění, natož spojitá linie - stejně jako na začátku, ani nakonec o nikom a o ničem nic pořádně nevíme, včetně toho, kdo je a co v životě chce či nechce sama Chiara). Ve stejném duchu funguje i kamera - hodně roztřesenosti, záběrů na detail, mlhy a tmy, ale žádný rámec, nadhled, poodstoupení.... - a také herecký výkon hlavní protagonistky - stále týž záhadný výraz, bojovně vysunutá brada a málo slov, která by prozradila cokoli určitého, udala té bezbřehosti směr... Může to být legitimní způsob, jak natočit film, ovšem pouze pokud soustavně nevyvolává podezření, že to nebyla nezbytná forma pro pevný autorský záměr, a že si tu filmař ve skutečnosti jen velmi ulehčil práci a sám si nejspíš není jistý, co přesně tím vším chtěl říct (zato se o tom dá donekonečna pustě polemizovat). *** Nemůžu se ubránit srovnání s mnohem zralejším a odvážnějším snímkem Muréna, který vznikl také letos na velmi podobné téma a v němž se patnáctiletá dívka vymaňuje z nadvlády otce či patrirchálního diktátu obecně, uvědomujíc si naivitu podsouvaných představ a modelů,  uplatňuje svoji ženskou sílu a odvahu a pouští se naprosto rozhodnutě na vlastní cestu s nejistým výsledkem - přičemž herecký výkon mladé ženy je přinejmenším stejně strhující, obdivuhodný a dechberoucí jako výkon hlavní hrdinky, kterou ztvárňuje. Po takovém prožitku pak film tak nevýrazný a zmatený jako Chiara rychle vybledne.  (Světozor, s o.) *~

Silné, syrové, strhující, svobodou i solí nasáklé drama o uvědomění si vlastní síly a vymanění se tyranii, mužské, otcovské, násilnické, majetnické, patriarchální, starosvětské.... o zpřetrhání pout za jakoukoli cenu, vstříc otevřenému horizontu, bez ohledu na to, co přinese, i kdyby tam nemělo čekat nic než řada nových zklamání nebo smrt vyčerpáním. Vzrušující příběh o tom, že být naživu znamená nesmiřovat se a odhodlaně hledat, kudy vyváznout, bez ohledu na to, jak to bude dál či jak to dopadne. A další bezchybný počin, který si může připsat ženská tvůrčí skupina, od skvělého scénáře, režie a kamery až po fantastickou hlavní představitelku. *~