Coliseum

Konfrontace s animovaným předchůdcem dopadla tristně a tím nemyslím zdaleka jen technickou nevyváženost a plagiátorství (Parallax vs Galactus, čistě náhodná podobnost?). Příběh, jakkoliv můžeme sáhodlouze polemizovat nad jeho hloubkou v komiksovém žánru, je v případě muže s prstenem a lampou znásilněn kusovitostí, banálností a lacině podbízivým, romantickým spektáklem, který je odstaven na druhou kolej jen zdánlivě, na oko. ´Vztah´ hlavního hrdiny a jeho femne fatale, jejich zprvu uštěpačné, v toku snímku k moralitě dostrkané dialogy, hravě odsunou Sinestra, Strážce a nakonec i samotného top padoucha Parallaxe. DC hrdinové s Marvelovskými dlouhodobě prohrávají a jazýčky vah nenaklonil v jejich prospěch ani ten, co může v podstatě cokoliv. Čekanost a nuda, plácající se v mělkém jezeře svinibrodské zeleně.

Kovalevski 42 zpoza každý střechy a rytmická dokonalost jeho zlověstný chůze směrem k dobitýmu Matsumoto 14. Především ale film, provázející mou každoroční, stědrodenní, dopolední siestu.

Autentičnost a výpovědní hodnota - 100%. Imprese akce - 100%. Emotivnost - 95%. Pathos - 80%. Zažehnutá jiskra kosmopolitní hrdosti - 15%. Chuť být tam - 0%. Namísto strohého biflování a papouškování ´nejzásadnějších´ dat povinně promítat ve školách. Alespoň v rámci povyučovacích filmových klubů náročného studenta. Tak, či tak: Resumé - 100%.

Stigmata časů minulých dokážou promluvit stejně silně i v čase přítomném, což Sirového kontemplativní podobenství plně dokazuje. Odkaz nezdolné vůle jednoho člověka navzdory elitářství, zbabělosti a lenosti ve filmu s takřka hmatatelnou, chladně tepající atmosférou ( především zásluhou Jaroslavy Tiché, která, byť si vystačí s mininem dikce, jasně svírá oteže filmu, a také díky klidné, autenticky přirozené kameře ) dostává, i přes pevné časové ukotvení, přenositelný význam prakticky do kterékoliv doby. Existuje stále mnoho míst, kde být obyčejnou lidskou bytostí znamená jít proti proudu.

Koncentrovanej Mayhem.

Nezávislym oparem obestoupenej film o jednom solitérovi a jeho kouli, na který je vyražený slovo „život“. Nemálo fragmentů tohohle díla je poměrně lehce aplikovatelných na život každýho z nás. Ruku na srdce, kdo aspoň jednou nečelil ataku bezvýchodný situace, léčitelnou jedině návratem ke kořenům, otočením se v sobě samým a pokusem o nastavení novýho kurzu? Tohle všechno v hlavní postavě je, prorůstá jí, i když je to, občas umně, občas kostrbatě, schovaný za prachobyčejnou apatii a alibistickou depresivnost. Generační rozkol, kterej po návratu logicky nastává, není, ke škodě, vygradovanej ab top. Pnutí mezi synem a otcem je cejtit z každýho záběru, scény o ten citovej výbuch přímo prosí, přesto se k tomu Buscemi neodhodlá a spíš chodí kolem a nenápadně popichuje vosí hnízdo. Znovuzrození za pomoci jedný hodný, milý holky je tak strašně patetický, až se musí líbit. Stejně jako snovej konec. Otevřenej, ale v duchu celýho filmu vymodleně očekávanej. Buscemi natočil lepší filmy, vo tom žádná, ale tohle nenápadný, komorní dílko o obyčejnejch lidech si pozornost zaslouží. Třeba v tom někdo najde návod, jak se těch kroků vzad vyvarovat a radši se ve sračkách plácat, dokud nepříjde odliv. Půl hvězdy za Liv, vy, co máte vkus to pochopíte, co?

V době mnichovské, v době demobilizace a destabilizace Československé armády, nastává výlučná doba pro ty, kteří se rozhodli dostát své cti, nepadnout na kolena a nesklonit hlavu. V rámci odbojové organizace Obrana národa vzniká její frakce, Svatí tři králové, s jediným cílem. Zpravodajsko-diverzní činností rozleptávat germánské katany a jejich nastupující krutovládu. Tři králové a Kachyňovo celuloidové zpracování jejich osudů v pohnuté době lze chápat jedině jako volné vyobrazení a subjektivní pohled talentovaného, dramatického vypravěče. Ostatně každý díl započne strohou notickou o pouze částečné (!) podobnosti s převažující měrou umělecké fikce. S tím je třeba počítat, takovým pohledem dění jednotlivých dílů sledovat a zdržet se radikálních závěrů. Základní kostra, na které koneckonců seriál stojí (případně může padat, což se ale neděje), je vystavěna fakticky, pravdivě. Nijak přibarvená. Dovolím si tvrdit, že v mnoha okamžicích je expresivně citlivá, to je její základní devíza. Žádný ubohý konglomerát. Samozřejmě, že se setkáme s mnoha smyšlenými postavami, odbočkami, sledujeme i osobní situace hlavních protagonistů, které mohou a nejspíš také mají s realitou pramálo společného. Nic z toho ale není rušivým či urážlivým elementem, tedy něčím, co by seriál degradovalo na povrchní, nevěrohodnou podívanou. Z pohledu filmového oceňuji obsazení hlavních rolí, režisér Kachyňa měl cit nejen pro vedení herců, ale i pro jejich výběr. Ostatně, výkony valné většiny jsou sugestivně civilní a nepřehrávající, Vladimír Javorský je v pravdě geniální, zdatně mu sekunduje i (překvapivě?) Josef Carda. Jediné, co mi na seriálu vadilo byla hluchá místa v podobě kabaretní divy a jejích výstupů. V mých očích měla tato intermezza fungovat jako předěly, v nichž se jakoby pozastaví čas a faktem je, že ze začátku na mne přesně tak působily. Postupem se z nich ale stala trpěná zbytečnost, prostor, který měl být vyplněn jinak ( i kdyby mělo jít o obrazové fragmenty války s Mahdalovým komentářem ). Je to ale jediná vada na jinak výborně natočené sérii o jedné z podstatných a po hříchu opomíjených etap Československé historie. Zasloužené čtyři brikety.

Pár Mendesovejch facek šedivýmu pokrytectví průměrný americký rodiny. Chuť dostat svůj skomírající život zpátky na hlavní orbit může mít jakoukoliv podobu odpalovací rampy a je vlastně jedno, kdy dojde k zážehu. Důležitej je start, i kdyby to mělo blízký známý (za)pálit. Moc nechutný, vášnivě nastolený pravdy dělá život Krásnej, třebaže to nakonec mozek rozplácne na kaši. Nudnej sex a špatnej fet bez špetky rock´n´rollu, konzervovanej život, dealovanej na videopáskách, velký plány, velký svaly, obyčejná nutnost pochopení ostatníma i sebou samotnym. Málo filmů je tak komplexních. Scénář, režie, herci, všechno šlape jak čerstvě promazanej stroj, nic není nad ničim, nic se neruší. Brilantní dějová doplňovačka, cílená gradace, frenetickej závěr, katarze, credits. A husina pořád do pryč. ( subj.pozn.: nemůžu si pomoc, ale asi už vim, kde hledal Clark předobraz svýmu „veledílu“ Ken Park. Některý paralely sou patrný, ale tim zdánlivá podobnost končí. Nerad bych dehonestoval právě adorovaný ).

Ben Affleck => Daredevil = Erase/Replace.

Bez pochyb: tohle je přechytře vystavený ´pomník´, odkaziště, největších ´fláků´ žánrových zákoutí zasvěcených, filmových fanatiků, pečlivě zalitý patetickou, familiární polevou. Zároveň má vtip, chytrost, spád a pověstnou slzičku na (čekatelný, ale co!) konec. Dětský film bez vymezení věkových hranic. Birdův Dort jak brus, v mých očích zatím nepřekonaný. A nejlepší role Vin Diesela, co.