Coliseum

Klasický citodrnkal, v jistých pasázích ostře hraničící s podbízivě propagandistickou fabulací. Čísla v několika případech nesedí, ve spojitost se uvádí mnohdy do očí a uší bijící absurdity, nemálo historických situací je pospojováno horkou, "jak se nám to hodí" jehlou. Nebagatelizuji záměr dokumentu, jeho výpovědní podstata je chvályhodná, ukázka poměrů v poraženém carství má částečnou objektivní hodnotu, zločin a jeho strůjci musí být potrestán/i ale.... citové hrátky, podmanivě melancholické miserere, fakta díky střihu trhaná z celku. Výkřiky typu: ve školách nás krmili, podívejme na naše "osvoboditele"!! nejsou na místě, aniž bych chtěl obhajovat principy "fungování" Stalinismu, ukrajinskou genocidu či Katyň. Ono když člověk čte pozorně Bílou gardu, lehce vypozoruje klady a zápory na obou stranách. Fantastická odhalení (kolaborace Německa a SSSR, před rozdělením Evropy) nechám bez komentáře.

Epochální lahůdka v ryze neškodném, unylém balení. Jestli vás to uráží, musíte být skrytým komunistou .

Jak byl RoboCop 1 zapomenutou a znovu nalezenou perlou, tak je dvojka z nouze objevenou, unikátní, pitomostí. Doslova, beze slova půl přehánění. Z okovaného androida s primárním poselstvím pomáhat a chránit se stala vlastní karikatura, po většinu dějů (plurál je záměrný) navíc celkem nestabilní. Ostatně, dějových linií, jak jsem podotkl, je ve filmu dost a dost, jenže tak nějak všechny vyznívají do ztracena. Tím nechci říct, že scénář je vyloženě slabomyslný, spíš mám neodkladný pocit velkého sousta. Ono se ale není čemu divit, devadesátková pokračování úspěšných prvotin většinou padla na komplexní opulentnosti–nedotaženosti. Dvojce jednoduše chybí ta „dekadentnost“ s latentním příslibem optimistických zítřků a v toxickém odpadu se rozkládající padouch. Shluk nadějných nápadů slepený neuvěřitelně pitomými můstky a přechody, zaháněný do kouta před jakoukoliv pointou (často i gradací), moralizující cyborg s letorou pana učitele lomeno neústupný zametač zločinců lomeno stalker lomeno…Ambiciózní projekt to určitě nebyl, bohužel se ovšem nejedná ani o důstojné pokračování. Nuke? Fantastickej matroš, sjede-li hromadu oceli. Jako RoboCop 2 slabé dvě kulky, jako bláznivá komedie slušné tři. Jdu od válu.

Na žánr komedie je to málo vtipný, romantický parametry jsou neuměle zneužitý, pojem Drama bych v tomhle podobenství urazil a resumé: Těžko to vůbec nazvat podívanou. Spíš fragmentální shluk situací a postojů nevedoucí k ničemu jinýmu, než k aglomeraci dalších, nicneříkajících situací. Zkrátka takový leporelo, který se špatně skládá. Nepůsobivý nic s laterálním vkladem "člověčiny". A to si většina žádá (pozn. i tu prsy jak víno)!

Krystalická podoba sklíčenosti a strachu v dimenzi jedný místnosti s oslavou zkostnatělosti církevní instituce a dítětem s krakelurou v obličeji. Degutantní podobenství dospívání (sic!), krucifix dovnitř a ven, blaho hříchu, víra bezvěrců, Rocky Marciano s kolárkem. Sobotní Tullamore siesta s Vořechem.

Všechno šlape tak nějak napůl. Herci, zápletka (podobně jako Tosim, i já mám za to, že je podružná), atmosféra. Dozajista je to, v rámci českého kinematografického jezírka, slušná práce, ale subjektivní spotřebitel nad celkovou stavbou rozpačitě rozhazuje rukama. V reálných situacích aktéři fungují věrohodně a patřičně (leporela osudů jsou složena vcelku umně), horší je to s reminiscenční/retrospektivní částí. Většina návratek tahá za kratší konce, prostřihy zpět jsou syrové, ale neumělé (záměr?). Člověk se dokáže do těch podělanejch, životních fragmentů vžít a koexistovat s nimi, ale nejednou nastane problém s těžkopádností, často se pak vkrádá do hlavy dojem prvoplánovosti. I tak, Upřímnej průměr. (plus Dulava)

Na Coppolovo "Kmotří intermezzo" nelze nahlížet jednoznačně. Ukrývá, pod plentou špionážního dramatu, víc pohledů na obyčejnou samozřejmost bytí, než bych v podobném snímku byl ochoten (schopen) hledat. Dějová kostra, sem tam s tendencí zapřáhnout sebe sama do vleku, je toliko striktní: Odposlech, příposlech, záznam a korekce, klient, obálka, předání, peníze = práce. Práce, nabízející kriminálně - dramatickou zápletku. Rozhovor je však v prvé řadě komorní, bezútěšnou studií lidské samoty a asociality. Antonymem konjunktury života, poezií lidské paranoie. Tím vším je především díky úžasně minimalistickému Hackmanovi. Naslouchat a být poslouchán, v hlasech zaznamenaných vlastní slova, nevidět a být viděn.

Celé špatně.

Těžce syrová ukázka hollywoodského stroje na sny (do jaké míry sebeironizující a do jaké míry reálně vypovídající, toť otázka), spousta řečí, kvanta peněz, desítky celebrit a...to by, myslím, bylo vše. Scénář o (ve) scénáři kulhá, sem tam zavrávorá nebo zakopne, leč budiž mu ke cti fakt: nikdy neupadne. Na to má poměrně slušnou stabilitu v primární zápletce. Robbins pojal svou postavu víceméně neutrálně, snad kromě prostřední části filmu není vyloženě slizký, pochodující do všech stran. Nevím jistě, nač přesně měl tenhle snímek zapůsobit, ale ani po osmileté pauze mi nedal to, co nejspíš chtěl a v co sem tajně doufal. Asi jediná skutečnost, kterou lze vyčíst je fakt, že filmová produkce je fabrika a pokud zaměstnanci nestíhají kompletaci u pásu, nemají šanci udržet se.

Zaplaťpánbůh, že Evanse uhasili, vyhodili z F4 a dali mu do ruky štít s hvězdou.