Coliseum

To jako proč?

Propít se k střízlivosti, prolhat k pravdě, prokapitulovat k vítězství. Tři příběhy vtisknuté do jedné linie, která nepostrádá jímavé a nečekaně silné momenty, bohužel ale trpí snadno předvídatelným vyvrcholením. Nic naplat, kult opět tak trochu předběhl osobnost. Emily jede!

Ty vogo, těch barev! Kolorované, digitální, napomádované puf. Nemá zhola nic, pričemž disponuje obrovským nikdy víc.

Další ze severských oper, jejímž dirigentem je epochální Stellan. Ne nadarmo se říká, že bůh obdařil duchem prostší velkou dávkou upřímných a z hloubi vyvěrajících citů a ne bezdůvodně tvrdím já, že na obhroublá, zlá a sebou samými do pozice nadřazených povýšená prasata nakonec platí zase jen bič. Jeden velký souboj obyčejné svobodomyslnosti a panovačného útlaku.

První třetina klokotá v neútěšně komorní atmosféře, ze které člověka probere snad jen úsměv Lauren Cohan, ale jde o postupnou přípravu na věci další. Nemyslím, že by šlo o horor v pravém smyslu slova, přesto film dokáže člověka držet ve vnitřně nepříjemné tenzi. Za mě škoda toho prvoplánového rozuzlení a poblázněného konce. První se bohužel dalo od jisté chvíle čekat, druhé bylo, vzhledem k předchozí linii, až příliš akční. Na první dobrou za poctivé tři, další shlédnutí by se ale mohlo omezit už "pouze" na Lauren (která mimochodem překvapí nepřehrávaným, civilním projevem).

Soundtrack je dym, ten tak mít ve fonotéce!

Odpad, odpadu, odpadům, odpady, odpad(e)!, o odpadu, s odpady. U toho se nedá ani žehlit.

Člověk se stále učí a zároveň utvrzuje, že konec války neznamená mír, naopak, v rámci odplaty produkuje další zvěrstva, ponížení a lynč. Nebudu si do kapsy nalhávat nadhled, pokaždé, když do zlověstného ticha pobřeží, proťatého občasným poryvem větru, zajel 'detektor' min (tyč v rukou mladého kluka) do písku, svíral jsem v tenzi pěst, druhou rukou částečně zakrývajíc oči. Nyní přesvědčivě vím, že válečné drama se dá uchytit a natočit velmi silně, aniž by emoční vypjatosti dosahovalo přemírou brutality a afektovaného sentimentu.

Rozjezd mi dokázal poměrně slušně rozvibrovat strunu citlivosti a (ne)pochopení, ale než se mohla dostavit naprostá empatie a souznění s trýzněným, celé se to změnilo v rovnici: kterak chudý Jeník prozřel a ku štěstí přišel. Nekalkuluji, ani se nehádám, snad i skutečný předobraz dospěl a zmoudřel díky lásce (hh), ovšem podané to bylo tak lacině a s vtíravou prvoplánovostí, že celkový dojem z filmu se dá shrnout jako rozšíření zorniček, jež přešlo v slzy nudy.

To je nejhorší možná cesta. Recyklace beze smyslu a plíživá agonie.