Kaka

Jednička byla mladistvá, řízná, neposedná a překvapivě o dost tvrdší a méně předvídatelná. Dvojka jede ve všem na jistotu. Aby to nevyznělo špatně, je to skvělý film. To, co dokázali Bruckheimer produkovat, Kosinski natočit a Cruise a spol. zahrát bude v učebnicích pro následující dekádu o tom, jak se má točit "letecký film". Všechny ty vycizelované záběry, dechberoucí kamerové twisty a výkruty F18tek (a to by bylo aby Cruise nepředvedl Cobru alespoň jednou za film) jsou vskutku oku lahodící a nelze než jen smeknout před nasazením herců. Avšak po celou dobu tady není ani jedno překvapení, ani jedna nečekaná scéna - tedy jeden náznak ke konci filmu je, ale po pár vteřinách se senzace rozplyne v dalším náporu klišé. Ovšem pravda je, že klišé, které má po celou dobu noblesu, eleganci a celkově přijatelnou konzistenci. Tvůrci z části rozvíjí příběh Mavericka a vlastně tak trochu i restaurují oblíbené fan-momenty jedničky pro o tři generace mladší diváky. Staří se culí protože vědí a mladí zírají protože nevědí a moc se jim to líbí. Tím pádem cílovka jsou všichni a proto taky Maverick vydělá balík a zaslouženě. Ovšem scenáristické kvality nemá ani zdaleka tak vysoké, jako technické. Což ve finále není očividně až takový problém pro vysoké hodnocení, protože když si Cruise nandá tu svojí zaprášenou bundu a sedne na motorku při západu slunce, je těžké tam prostě nenapálit pět hvězd z nostalgie.

Zatím zřejmě nejlepší a nejintenzivnější díl. Pětka dramatizuje především situaci kolem hlavní ženské hrdinky a přibližuje střet dvou Yakuza klanů, který je nevyhnutelný. Některé pohyby na šachovnici jsou naprosto nepředvídatelné, za to palec nahoru.

Čtyřka vypadá jako by ji točil opět Michael Mann. Cool detail s hodinkami v restauraci, nejednoznačnost postavy jednoho z členů Yakuzy a silná ženská osobnost uprostřed "mužského podsvět". Tempo se zrychluje, osudy hlavních hrdinů mnohdy visí na vlásku.

Trojka  se drží v tempu dvojky. Což je ovšem na polovinu celého seriálu až příliš pomalé a opatrné. Chtělo by to větší dynamiku, protože postavy fungují dobře a kriminální podhoubí je taky OK. Navíc reálie Tokia a tamějších obyčejů jsou vyobrazeny pečlivě a se ctí k východním tradicím.

Detailní a vypiplaná práce s vývojem postav a jejich motivací na úkor dynamiky příběhu. Vzhledem k stylizaci celého Tokyo Vice to není nic překvapivého. Zásadní cliffhangery a velké příběhové zvraty zřejmě přijdou o něco později. Skvělá atmosféra velkoměsta a vzorná japonská výprava.

Oldschool detektivka, která, zdá se, ctí klasický narativ poctivé kriminálky, avšak je natočená moderními technologiemi, které u Manna máme tak rádi a experimentuje s nimi úspěsně už cca 15 let. Tedy přívětivým množstvím autentické ruční kamery a betonovo/neonové atmosféry velkoměsta. V neposlední řadě se zřejmě můžeme těšit i na vypiplané bad guys, jak bývá rovněž zvykem ve tvorbě mistra.

Jedinečný počin. Minimalistická, sugestivní, autentická sonda do nitra toxického vztahu, zdeformovaných emocí a pokřivených osobních hodnot obou představitelů. Scenes from a Marriage nevynikají jen naturalisticky inscenovanými emocionálními scénami a zanícenými dialogy, ale především faktem, že se takticky a nenápadně nestaví ani na jednu stranu z hlavních protagonistů. Oba zobrazuje před kamerou obnaženě (místy doslova) na 100 procent ve svojí citové křehkosti i zlobě, v slzách i smíchu, lásce i nenávisti. Z pohledu třetí osoby odzbrojujícím způsobem obohacující a pravdivé/ze života. Někdy je nesmírně těžké "just let go" a minisérie od Hagai Leviho o tom vypráví znamenitě jako máloco. Citové peklo za zvuku monotónní hudby a statických záběrů zasněženého dvorku před domem. Piece of art.

Závěr, který přímo, i v různých náznacích, vysvětluje začarovaný kruh toxického vztahu i celé absurdum kolem něj. Poslední caplík do fenomenální mozaiky. Smířlivější a ne tak expresivní jako předešlá epizoda, i tak však výpovědní hodnotou sugestivní a plné emocí.

Absolutní emocionální inferno, které na začátku nabere ďábelské tempo a když už to v polovině epizody vypadá, že si ho udrží po celou dobu a nedá divákovi prostor vydechnout, tvůrci na druhou polovinu zařadí ještě o jeden rychlostní stupeň navíc. Nabízejí se superlativa jako dechberoucí, fenomenální, jedinečný počin. Jedna z nejkomplexnějších hodinových vztahovek kterou kdy kdo natočil.

Stále dechberoucí paleta emocí a situací které píše sám život. Trojka sice méně intenzivní dvojky, ale pořád je to zážitek a herecký koncert.