darkrobyk

Zvrácené, bizarní, hnusné, krásné. Jehly do hlavy, pila, krev, oběšenci, živé loutky, Poslední večeře a Bowieho nadčasová hudba, která šlape jako dobře promazaný válečný stroj...

To se nedá popisovat, to se musí vidět (a slyšet). Let's Go Ramones!

Příběh stárnoucího donchuana mě bavil po letech snad ještě více. Snímek samozřejmě stojí na kreacích Leoše Suchařípy, ale zde funguje naprosto všechno. Výtvarný vklad Ester Krumbachové (obrazové koláže a hrátky s listím připomenou Sedmikrásky), Stivínovo jamování i neklidná kamera Jana Malíře (poznávací to znamení většiny filmů Chytilové). Jak ten čas letí...a koberce mraků se ženou nad Prahou... A snad i více než dříve jsem si uvědomil, že v druhém plánu vzdává režisérka hold milované Praze (stvrzeno v Neklidném srdci Evropy). Panorama, domy, uličky, zákoutí, parky, Hrad, Nerudovka, Malostranská, zámecké schody... Humor střídá smutek, podzim života je neúprosný. Vrcholná scéna se smrtí je komická a děsuplná současně. Tam protiklady splynou v jeden obrovský oxymóron. Dívky, ženy, módní kreace (na ty logicky Chytilová nezapomínala). A nelze zapomenout na drsné promluvy o světě a společnosti, o tom, že jedinou jistotou v životě je SMRT. Ve své době rozhodně provokativní film o společnosti, svobodě, možnostech a nemožnostech dokáže oslovit i dnes. Ale, ale dnešní nepřipravený divák rozmazlený hollywoodskými prefabrikáty Chytilové absurdní podobenství zřejmě nepřijme...

Snímek vychází z poetiky 60.let - experimentu a evropské nové vlny - připomene i československé filmy J.Jakubiska, J.Němce či P.Juráčka (jen namátkou, je jich více - Krumbachová, Chytilová, Herz a další). Pro současného diváka asi hůře stravitelné podobenství s přesahem do alegorie až...psychadelické fantasmagorie. Vynikající kamera, neklidná hudba (místy jakoby od mistra Z.Lišky) a zdařilé herecké výkony. Svět jako blázinec, kde je vše naruby, kde hodnoty se ztrácejí, kde se vše staví proti sobě a není řešení ke smíru. Moc, peníze, vláda, poroba, otroctví. Není divu, že většina postav se potácí v záchvatech a křečích nehostinnou krajinou, ruinami hradů, či studenými zámky, kde smrt číhá na každém rohu. Důležitou roli hraje ruka, na jejímž konci se leskne ostrá břitva. Mrtví přibývají, krev teče proudem a splnění úkolu se blíží. Nic není zadarmo a Jakub pozdě pochopí, proč ho Temný společník vysvobodil. Byť celkové vyznění snímku je nadčasové, jeho zasazení do kontextu doby umožní jeho lepší pochopení. Těžký film, přesto neklidný a zajímavý...

Jako videoklip k hudbě Luboše Fišera (která asi nejvíce připomínala Morgianu) půvabné. Doplnění pro neklidné jezinky - nejlepší scéna je černokněžník ve voze taženém kohoutem...naštěstí černá vede.

Syrový, krutý, obscénní, alegorický, nadčasový. Film sice ukazuje, jak si zvrhlá církev upevňuje svoji moc, ale ve skutečnosti jde o alegorii. Stejným způsobem si udržovala a udržuje moc jakákoliv vládnoucí síla na světě. Pro našince je aktualizace o to závažnější, že má možnost, podobně jako u Kladiva na čarodějnice, srovnávat příběh s komunistickou mašinerií. Russell skvěle využil svého výtvarného cítění a předkládá nám obrazy hrůzy, zkázy a utrpení. Zbytky mrtvol vpletené do kol, ze kterých se sypou červi, mor zuřící ve městě, zvrácená léčba pomocí pijavic a sršní, drastické vymítání ďábla i děsivá tortura s použitím španělské boty. Skutečnost se střídá se sny a halucinacemi (jak má Russell v oblibě). Obří stroj na bourání hradeb, jeptiška sestupující po schodech lemovaných černými prapory, orgie jeptišek jak vystřižené z levné pornografie. Svět ve své nahotě a hrůze. Svět, kde dav neví, na kterou stranu se přiklonit. Svět, kde se vládnoucí moc (zde zvrácená církev) neštítí ničeho. Skvělé herecké výkony, úžasný dvorní herec K.Russella - O.Reed. Jen slepý neodhalí poselství filmu, jen divák se zavřenýma očima nepochopí, o jak závažnou výpověď se jedná. Viděno 5x (z toho jednou v kině) a asi naposledy...

Nádherná dark fantasy s nezaměnitelným rukopisem Ralpha Bakshie! Gejzír nápadů a skvělé animace, kde vedle comicsu a klasické animace najdeme montáže ze záběrů hraných - a vůbec nevadí jako u Pána prstenů, psychadelické hudby a zvláštních světů místy tak podobných našemu. Královna víl je skvělá sexbomba, ale promiskuitní? kdo psal obsah.....rozhodně není. Nadsázka, alegorie, satira. Možná s větším protiválečným nábojem, než má mnohý hraný film. Vtipné pasáže (scéna s knězi) střídají napínavé a ty zase místy až hororové. Když dojde na válku, krev stříká a mrtvoly se vrší. Když dojde na lásku, vše se promění v nádherné květy a pestrobarevné motýly. Šťastný konec byl žádoucí, byť nic není zadarmo. Jak mi mohl tenhle snímek léta unikat...

Tedy, někteří komentující film zřejmě vůbec neviděli...ano, je to k 60.výročí vytvoření první Fantasie. Děj tam je. Až na úvodní skladbu se jedná o příběhy, některé podle klasické literatury - Statečný cínový vojáček - snad jen, že Američani to musí udělat prostě po jejich. Jestliže se Ariel nerozplyne v pěnu, pak tanečnice ani vojáček neskončí v plamenech, ale jinak pěkné. Nejvíce se mi líbila příroda podle Stravinského, která v sobě nese i jisté hororové prvky, které byly Disneovi vždy blízké. Navíc připomíná Princeznu Mononoke, což mě spíše potěšilo. Nejvtipnější jsou plameňáci...copak si počne hejno, když bude mít jo-jo? Bonusový přídavek Čarodějova učně z původní Fantasie jen dokazuje, jak počítačová animace za klasickou pokulhává. Ano, jednička je nepřekonatelná (a to byla v době vzniku neuznávaná a trhaná na kusy), ale dvojka je stále nad průměrem.

Na Russella méně bizarní, spíše umírněné drama, kde si lze ovšem vychutnat jak výtvarnou kameru a skvělou kompozici obrazů, tak monumentální, pompézní hudbu G.Mahlera. Jeho život sledujeme jako mozaiku - váza života se roztříštila a Russell se ji pokusil poslepovat. Do toho se prolínají sny, představy, vzpomínky, fantazie. Mahler svoji hudbu nejen slyší a cítí, ale především vidí. Divák se dočká řady nápaditých scén - vtipné jsou momenty, kdy Alma pobíhá krajinou, aby utišila všechny zvuky, co mistra ruší (kravské zvonce, zvon z kostelíka, pastevcova flétna, bujará dechovka....a...vrány!). Naopak satiricky vážná je mytologická scéna, kdy Mahler přestupuje na katolickou víru - drak, fašismus a Wagnerova Jízda valkýr! A pohřeb -Mahler snažící se dostat z rakve, tanec na rakvi, krematorium, zpopelnění - je jak z italského hororu. Kupodivu chybí nahota (je jí špetka), vášnivý a zvrácený sex a krvavé scény. Russell je ve svých filmech kontroverzní, o tom není pochyb.Co mu však nelze upřít, je kromě výtvarného vidění (pro film tak důležitého) a skvělé výstavby přiblížení hudebních velikánů i těm, kteří by se s nimi jinak nesetkali. Russelovy filmy snad ani nelze hodnotit prostým líbí-nelíbí. Jeho přínosem je samotné originální ztvárnění, nezkrocená fantazie, a tedy připomenutí, že film je dílo obrazové, na což se často zapomíná...

Russell mě nezklamal. I když znám většinu jeho filmů, tenhle jsem odkládal poměrně dlouho. Zpočátku téměř cukrkandlový příběh se promění ve sled bizarností (jak jsem očekával a těšil se) končících opravdu krutě. Chamberlain ztvárnil mistrně muže bojujícího se svou sexuální orientací (snad i proto, že sám s ní téměř celý život bojoval), muže, který by se tak rád změnil, ale který nakonec pochopí, že to není možné. Sledujeme, jak se láska mění v nenávist. Jak ti, co ho milovali a jeho lásku nezískali, jej zavrhnou a chtějí ho zničit (v závěru jej symbolicky ostřelují děly, pak však sami přicházejí o hlavy, které jim dělové koule utrhnou - moc pěkné). Filmem prolínají působivé videoklipy s ukázkami Čajkovského tvorby. Russell je mistrem obrazu a fantazie. Oku lahodící kompozice prostřených stolů, květin a hořících svícnů střídají obrazy hnusu a zkázy. Scéna z Labutího jezera, kdy postavy tančí na břehu a za nimi se na hladině protahují labutě (jak je zatraceně přinutili?), je naprosto perfektní. Drsné drama protkané sny a vzpomínkami plné krásy a hnusoty zároveň...