d-corso

Co se dá dělat, odsouzení francouzských rockerů ústy Boba Montagneta bylo takřka oprávněné (ale on ten Johny Hollyday skutečně není takovou vlajkovou lodí, jak by se snad mohlo zdát). O třídu lepší než slavnější a přímočařejší Dannyho parťáci.

Raději bych bydlel na Mimasu, než měl za přátele tuhle partičku nechutných individuí, popíjejících svá kafíčka a žvanících o kulovém hovnu.

V roce 1992, poté, co padla poslední klapka 1492: Dobytí ráje, se Ridley Scott zařekl, že už nikdy nenatočí dobrý film. A jak řekl, tak i udělal.

Vskutku, tento thriller je temný jako farářovy spodky. Možná ale spíše potemnělý až vyhaslý. A Nicolas tomu dává taky pěkně na frak, zkrátka jsem mu to nějak nevěřil, zvláště pak ve chvíli, kdy je stále ještě přesvědčen, že se dívá na pseudosnuff, a nikoliv tedy na žádné cinéma vérité, ale mele sebou v křesle, jakoby mu na plátně řezali jeho starou (manželku) motorovkou. A tak jediné pozitivum představuje Dino Velvet, ale stačí to sotva na ty dvě hvězdičky.

Tento hit šťastných českých a slovenských vlastníků videopřehrávačů osmdesátých let, rozhodně nepatří k mistrovým nejpovedenějším kouskům. Ovšem vyčítat filmu scénáristické nedostatky v podobě logických lapsů, by bylo (a vhledem k reakcím uživatelů) i je zcela fatální chybou, vycházející z nepochopení a neznalosti jak Fulciho díla, tak i jeho osobnosti. Nahrazení lineární logiky logikou mozaikovu, bylo jedním z důležitých pracovních nástrojů tohoto velkého obdivovatele surrealistů (především pak Bunuela), stejně jako fascinace iracionálnem a temnotou nevědomí, vystupujících na povrch v podobě strachu z neznámého a nepochopitelného, obav z věcí a jevů, které se nachází mimo dosah vědecky zracionalizovaného a utříděného světa, který má zdánlivě pro vše svá uklidňující vysvětlení. Nicméně Paura nella cittè dei morti viventi obsahuje (alespoň dle mého názoru) dva přehmaty, které se měrou zásadní podepisují pod celkovou neuspokojivost snímku. Jsou to jednak výrazně nepovedené (až by se chtělo říct odfláknuté) gore efekty a takřka úplná absence pro Fulciho tolik typického černého humoru (jedna vrtačka v hlavě to nespraví).

Asi po deseti minutách jsem si začal velmi toužebně přát, aby ty tři odpor budící osoby byly konečně po smrti a já se mohl vydat na cestu k domovu (stepovat před sálem a krátit si tak čas při čekání na jedince, se kterými jsem byl na tomto "díle" v kině, mi nepřišlo lákavé). Jednu hvězdičku za scénu, abych citoval Mi Nü-Chai: "když jsou na konci v tom baráku."

Je tenhle film vrstvení jednoho hororového klišé na druhé, nebo je to jedno velké klišé? Zcela bezostyšná (a často také doslova didaktická) vykrádačka dobře desítky více či méně známých snímků. Výtečné vizuální zpracování u mě nedokázalo přehlušit nepříjemné pocity z naprosté neoriginálnosti (a to včetně závěrečné pointy), smíšené s vědomím toho, že vždy vím a budu vědět, co se stane v dalších deseti minutách...Ne, tohle mě skutečně příliš neoslovilo.

Ne, dvě hodiny tělocviku s Ralphem Fiennesem mě nikterak nezaujaly. Nebýt sympatického úvodu, stál by tento film za zlámanou mašli. Vlastně grešli.

A napiv se Chris Nahon odvaru z lysohlávek zvolal: "Budiž akce!" A byla akce. A Jean Reno z toho zešedivěl. Tak to bylo. Fakt.

Po uvedení na festivalu v Benátkách se většina kritiků i diváků shodla na tom, že Ferrara to tentokrát s kokainem už opravdu poněkud přehnal. Film ovšem spíše než kokainovou turbojízdu připomíná halucinogenní trip-zachovalá torza Gibsonovy povídky jsou podrobena režisérově a kameramanově umu, ale často i libovůli a hereckému triu Dafoe, Walken, Argento.