d-corso

S odchodem "pravého" Raye ztratila série dech a sklouzla hluboko pod vysoce nastavenou laťku-tvůrci si bohužel nedokázali říct "dost" v pravou chvíli. Ale jinak mám pro Směr jih jen samá pozitiva.

V hlavní roli jednovaječná dvojčata Jeremy a Jeremy Irons. Ústřední motto zní: gynekologie, drogy a chirurgická ocel. Závislost se nejlépe léčí ve dvou, když selhává milenecká láska, pomůže láska bratrská a jestliže je děloha děravá, musí se operovat. Takový milý, lidsky hřejivý a v pravém slova smyslu niterný kanadský film.

Skotové nebyli příliš nadšeni z toho, že jejich národního hrdinu hraje Australan. Mel Gibson nebyl nadšen, že Skotové nejsou nadšeni. Angličany film také příliš nenadchl a moje nadšení se omezilo na první bitevní scénu (za kterou dávám ony dvě hvězdičky). Většina diváků byla ovšem nadšena a dovedena až k slzám.Vcelku tradiční hollywoodská pseudohistorická slátanina o skotském Jánošíkovi a zároveň začátek Gibsonovy soukromé války s Angličany. Jen mě napadá, proč je tak zoufale málo dobrých filmů ze starověku a středověku?

Film, při kterém všem v sále přítomným jedlíkům řádně zhořkl popcorn v ústech. Film, při kterém jsem se byl nucen bát o čistotu svých svršků, neboť jakási slečna, sedící vedle mě, jevila při jistých scénách známky neklidu v žaludeční oblasti a neustále se při tom nahýbala směrem ke mně. Nevím, proč jsem si ony intimní chvilky měl užít já, když po svém (druhém) boku měla připraveného jakéhosi švarného mládence. Naštěstí vše dobře dopadlo. Ale dál. Kombinace de Sade a Pasolini v podstatě sama o sobě zaručuje nevšední filmový zážitek. Pasolini přenesl "děj“ 120 dnů Sodomy z Francie doby Ludvíka XIV. do období zahnívajícího režimu Italské sociální republiky Saló. Volil tedy opatrnější cestu a odsouzeníhodnější režim, než-li by riskoval adaptaci na soudobou Itálii. Přesto se mu, alespoň protentokrát, podařilo vyvrátit Bretonovo tvrzení (vztahující se obecně k letem po 2. světové válce), že skandál již není možný. Byl možný a byl obrovský. Je vcelku jedno, zda se na de Sadeho román díváme jako na pornografii, na rázovitou verzi ultraliberalismu, hořké poučení o nedotknutelnosti mocných, či výkřik nenávisti z hlubin vězení. Je především mimořádně originální a odvážný. A totéž platí i o filmu.

Vizuálně úžasně našlapaný a mimořádně vtipný film, s absencí jakékoliv kladné postavy. Dobrmanův "psí" gang je přehlídkou figurek k pohledání, většina policejního sboru jsou neschopní ňoumové, zbytek potom sadističtí úchylové. Detektiv Stansfield z Leona je proti inspektoru Cristinimu dobrák od kosti-granát coby hračka do dětské postýlky, jój, to se musí vidět.

Ostré videoklipové tempo je už po několik let rozpoznávacím znakem (jak to teď napsat?) nové-nové, nebo postpostmoderní vlny francouzského filmu. V Bratrsvu vlků jsou navíc přidány skvěle rekonstruované historické reálie, což je věc, která mě vždy mimořádně potěší. I když, ano, uznávám, indiáni asi kung-fu neuměli, ale jsem takřka přesvědčen, že točil-li by tento film americký režisér, jezdili by francouzští šlechtici v brnění a bydleli by ve středověkých hradech. Nicméně ta bestie! Ta je opravdu ukrutná. Hned jsem si vzpomněl na Herzovu Krásku a zvíře, kterýžto nádherný film Christophe Gans určitě neviděl, protože by jinak jistě nenechal utrácet spoustu euro za prazoufalé počítačové triky a namísto toho by zvedl sluchátko, zavolal do Stardance a řekl:“Vlasto, potřebujem zvíře, přijeď…“ A bylo by vymalováno. A já bych se teď nemusel rozhodovat mezi *** a ****. Ale vzhledem k tomu, že krom onoho lva v brnění, či co to bylo, nemám co bych více vyčítal, dávám, byť s odřenýma ušima, za čtyři.

Porovnávat eXistenZ s Matrixem, je podobné jako srovnávat žábu s vietnamskými digitálkami. Žába jistě dál doskočí, na druhou stranu se celkem složitě nosí na ruce a většinou neukazuje přesný čas. Je také nutné si uvědomit, že to, co jí chybí na vnějškové pohlednosti, je nahrazeno dokonalou funkčností a pokud se ponoří do vody, aniž by na sobě měla napsáno "200 m water resistant", můžeme si být vcelku jisti, že se po čase opět objeví na hladině a vesele si zakváká. To ovšem pochopitelně za předpokladu, že nepřiletí čáp. Jinak vše podstatné o eXistenZ již bylo napsáno v sedmnáctém čísle časopisu Živel.

Z jistých důvodů, které neuvedu, jsem byl donucen vydržet až do konce. Hřebejku, zpívám spolu s Morrisseym: "You Have Killed Me!"

Pěkné, moc pěkné. Nádherně barevné, kamera je tentokrát jednoznačně v hlavní roli. Zmasakrovaná indiánská vesnice, poloprázdná pevnost, vůkol hluboké a temné hvozdy...to jsou zaručeně fungující hororové propriety. Taky vlkodlaci se dostali od minule do docela slušné formy. Jen na příběh se nějak zapomnělo. Námět by se dal shrnout do dvou rozvitých vět a scénář se jistě s přehledem vešel na jednu hustěji popsanou A4. Je to škoda, protože jinak je to vážně moc pěkné.

Brownova kniha je sice bestsellerem, o tom žádná, zároveň je to ovšem taky sračka jako víno. A na motivy mizerného románu může asi jen stěží vzniknout dobrý film.Naprostá nemohoucnost dělníka filmové režie Howarda, pak zatlouká do pomyslné rakve další hřebíček. Taky Tom Hanks neměl při natáčení asi zrovna svoje dny a ze všeho nejvíc mi výrazem obličeje připomínal mé žehlící prkno. Audrey Tatou si sice konečně zahrála něco jiného než X-tou variaci na Amélii, ale ono už je to prašť jako uhoď a kdyby se v její roli objevila řekněme Naďa Konvalinková, tak to nakonec mohla být aspoň sranda. Takže za co vlastně dávám tu jednu hvězdičku, ptám se sám sebe? Nevím...anebo asi, za Jeana Reno, coby tupého francouzského poldu, no a za toho Hankse. Teď si na něho vzpomenu vždycky, když přijdu do kuchyně.