d-corso

Troufám si pochybovat o zkultovnění tohoto filmu (viz. movie), ale přesto jde o jednu z nejlepších, zda-li ne nejlepší cyberpunkovou filmovou záležitost. A tentokrát bez pomocných berliček "na motivy románu-povídky W. Gibsona".

Ne, takhle to Dick nemyslel. A za ten sladkobolný závěr se chudák obrací v hrobě.

Dickovy povídky a romány jsou mezi filmovými tvůrci tradičně velmi populární. Čekání, kdy se podaří prolomit "prokletí" Blade Runner (popř. Total Recall) a vznikne vskutku kvalitní film (a Minority Report to opravdu nebylo), sice dokonale nevyřešil ani Impostor, ale přesto jde o jednu z výrazně kvalitnějších záležitostí na motivy mistra paranoických vizí. Film se Dickovy stejnojmenné povídky z roku 1953 drží relativně přesně a filmařský, resp. scénaristický autorský vklad není zdaleka tak velký, jako už u zmiňovaných Total Recall (popř. Blade Runner), ale na škodu to rozhodně není. A na závěr si dovolím jednu delší Dickovu citaci (P.K.Dick, Planeta, která neexistovala, Argo 2006, poznámky-str.268, orig. 1976):"Jedna z mých úplně prvních povídek na téma: Jsem člověk? Nebo jsem jen naprogramován, abych věřil, že jsem člověk? Když uvážíte, že jsem tuto povídku napsal v roce 1953, bylo to, mohu-li to tak říci, zatraceně dobré nové téma v literatuře sci-fi. Od té doby jsem tento nápad samozřejmě prozkoumal ze všech stran. Ale stále mne fascinuje. Je to významné téma, protože nás nutí ptát se: Kdo je člověk? A kdo není?"

Z bibliofilské detektivky Arturo Pérez-Reverteho, Dumasův klub, je pro film vytažena pouze jedna z několika dějových linií a ta je navíc upravena tak, aby na její motivy mohl vzniknout mysteriózní thriller / horror(?). Nelze tedy jednoznačně říct, že film je horší či lepší než kniha, je zkrátka podstatně jiný. Po krátkém úvodu, odehrávajícím se ve Spojených státech, se děj přesouvá na starý kontinent a divák sleduje pátrání "knižního soukromého očka" po třech výtiscích knihy Devět bran království stínů, s jejíž pomocí jdou údajně provádět velmi zajímavé věci. Devátá brána rozhodně nikam nepospíchá (s Deanem Corsem je mnohdy možné si doslova vychutnat Lucky Strike bez filtru nad kvalitní četbou) a pomalé tempo vyprávění, ruku v ruce s výtečně padnoucí hudbou (Wojciech Kilar), zdařile evokuje atmosféru některých snímků zvláště ze sedmdesátých a osmdesátých let, což však také značí, že pro diváka odkojeného filmovou rychlostí většiny současné produkce, to nebude to pravé arašídové. Lze snad jen litovat nedotaženého, zbytečně doslovného závěru.

Obávám se, že bych spoiloval a tak se omezím pouze na krátké konstatování: gotický román převrácený naruby. A vynikající.

Jsem si dobře vědom toho, že každé KDYBY, vztahující se k věcem a činnostem, které již byly vykonány, je KDYBY zbytečné. Přesto si teď jedno takové nemůžu odpustit. KDYBY Romasanta režíroval Alejandro Amenábar nebo Jaume Balagueró, vznikl by film, o kterém by se v zasvěcených kruzích ještě dlouho mluvilo. Rozhodně nechci tvrdit, že takto zbyla na jazyku jen pachuť z nepovedené podívané, popřípadě, že vše zachraňoval kníže temnot Sands, to jistě ne. Jen se domnívám, že velká příležitost a obrovský potenciál byl promarněn z režisérského křesílka-namísto vynikajícího temného thrilleru s horrorovými prvky, vznikl pouze lehce nadprůměrný snímek.

Vizuální orgie okořeněné bizarním humorem, erotikou a zalité spoustou krve. Baletní choreografie akčních scén má své neopakovatelné kouzlo. Pokud budeme filmy Johna Woo, Tsui Harka či Ringo Lama považovat za hongkongský mainstream, potom je Chiklo gouyeung (Naked killer) ne snad úplným undergroundem, ale nezávislým, nebo lépe řečeno alternativním produktem.

Umělecká závěť (myslím tím pouze závěť režisérskou, ještě staříka nepohřbívejme) známé držgrešle, člověka, jenž by si pro cent nechal udělat piercing bradavek-Rogera Cormana, nekorunovaného krále béčkových produkcí. Dr. Joe Buchanan, novodobý doktor Frankenstein je díky svému monstru přenesen v čase na počátek 19. století. V okolí Ženevy se setkává nejen se skutečným Frankesteinem a jeho monstrem, ale také se spisovatelkou Mary Shelley (z jejíhož nejslavnějšího románu se tak rázem stává non fiction), George Gordonem Byronem a Percy Byshee Shelleym (Michael Hutchence).

V letech, kdy se smrt celého jednoho filmového žánru očekávala každým dnem, přišel jakýsi Bernard Rose, v ruce držel kýbl s živou vodou a natočil Candymana. Vše podstatné již ve svém komentáři napsal Mr.Apache, já bych jen doplnil, že svou ruku k dílu a to způsobem zásadním přiložili také Anthony B. Richmond (kamera) a Philip Glass (hudba)-zvrhlá krása geometrického uspořádání betonových staveb viděná z ptačí perspektivy za zvuků Glassovy minimalistické hudby spolehlivě přebijí i hlušší místa filmu. Syrový, mrazivý, originální a vizuálně mimořádně nápaditý horror, ve své kategorii dodnes jedna z neoddiskutovatelných špiček.

Musím se smířit s tím, že tu budu za Barbara Conana, ale co už, nedá se nic dělat a musím s barvou ven. Tento film mě oslovil více a důrazněji než známější a slavnější Taxikář. V tomto ohledu bych dokonce zašel ještě dále a dovolil si tvrdit, že Počítání mrtvých není jen pouhou variací, ale spíš (velmi) volným pokračováním Taxikáře. Saniťák Frank Pierce (jedna z nejlepších rolí Nica Gage) je na nejlepší cestě podlehnout běsu a šílenství, do něhož se díky své nepříliš vděčné práci dostal a v jejichž víru už s definitivou zmizel jeho kolega Tom Wolls (opravdu výborný Tom Sizemor). Ve Spojených státech se snímek nedočkal příznivých kritik, zato sklidil řadu veřejných odsouzení za svůj "mýtobořičský" pohled na práci osádek ambulancí.