d-corso

Jediný film, kde jsem (i když to dalo hodně práce) překousl i belgického gymnastu a lajničkáře. Příběh je sice nehorázná hovadina, ale vše je vyváženo výbornými akčními scénami, tvůrčím nadhledem a vtipem.

Až na tu předzávěrečnou a mimořádně trapnou selanku v černošském ghettu, se jedná o velmi povedený film.

Svým způsobem kanadská Chobotnice. První série je možná jedním z nejlepších kriminálních seriálů, které kdy pro televizi vznikly. Druhá z počátku pokračuje v podobném duchu, ale vše se láme odchodem jednoho z hlavních hrdinů z řad policie. Jeho soukromá křížová výprava proti zločinu často nabývá až komických rozměrů, což rozhodně nebylo záměrem. Třetí série je z počátku spíše nechtěně smutná. Obrácení úhlu pohledu příliš nefunguje a divák jen čeká, kdy se na obrazovce objeví Pierre Gauthier & François Pelletier.

Tehdy 12.6.1993 večer bych tak rád stál na Senate Square v Helsinkách. Musel to být nezapomenutelný zážitek. Všem přímo zúčastněným s neskrývanou upřímností závidím.

Tradičně již poněkud profláknutý námět najmutí si zabijáka ku zkáze sebe samého, nepojmul Kaurismäki sice v nijak výrazněji novátorském stylu, ale černohumorná, zdánlivě pochmurná balada mu poskytla možnost k rozehrání spousty drobných a skvělých (často malinko skrytých - o to však půvabnějších) hříček jak s hlavní postavou, tak samozřejmě i s divákem a k vytvoření jednoho z nejdojemnějších happyendů mého diváckého života. Nikdy, už nikdy nezapomenu na scénu, kdy hlavní hrdina vchází do polozaplněného baru, objedná si a k tomu hraje můj starý dobrý známý Joe Strummer.

Rozhodně jeden z nejzásadnějších filmů 80tých let.

Joe Strummer válí!

Detektivní zápletka v této "detektivce" je záměrně zcela nepodstatná. Altman se věnoval především vykreslení a co největšímu příblížení ducha doby. A to se mu podařilo na výbornou. A tak mnohem více důležité, než-li linie příběhu jsou dopodrobna rozebrané třídní vztahy mezi jednotlivými, dočasnými obyvateli výletního zámku v časech předcházejících První světové válce. Onen zmíněný duch doby je podán se suverénní dokonalostí a nezapře v tomto ohledu příbuznost s vrcholnými Ivoryho filmy.

Ein Auto, Ein Computer, Ein man...Ein Punkt.

Myslím, že i Ian McEwan musel být spokojený. Takhle zdařilá adaptace se zase tak často nepovede.