GOREGASM

Scorseseho boxerské drama vykresluje bez jakýchkoliv pozlátek osud jedné boxerské legendy, kterou vytahuje do roviny legendárního zážitku nejen Martyho exkluzivní režie, ale zejména více než dokonalý Robert DeNiro. Jeho postava si nevyslouží vaše sympatie, ale neskonalý obdiv vůči tomuhle hereckému Bohovi. Černobílý formát snímku sedí a jen dokresluje punc klasiky, kterou se Raging Bull za ta léta již doživotně stal. 90%

Bay si začal kopat hrob už tím, že se rozhodl režírovat čtvrté transky. Pátým pokračováním jenom utvrzuje své odpůrce a bohužel i své fanoušky, mezi které jsem léta patřil, že je zahleděnější do sebe tím nejsebedestruktivnějším způsobem. Jeho macho-alfamale-badass režie měla vždycky ty opravdové koule, a když si vzpomenu na ze řetězu utržené Bad Boys 2, nestačím žasnout, do jak samolibého a nudného módu se Michael Bay přepnul. Přitom Benghazi Soldiers, nebo jak se to jmenovalo, byla military pecka. Je sice moc hezké, že jeho hrdinové mají k dispozici ty nejmodernější sporťáky, kterých má pan režisér jistojistě plné garáže, ale i ten nejnablýskanější a nejprskavkovější CGI balast nemusí být vždycky zábavný. A o uberinfantilním humoru, který se v Bayových filmech dostává hlouběji a hlouběji pod pomyslné dno snesitelnosti, ani nemluvě. Michael Bay začíná točit pěkně "blbé" filmy. 40%

Mám rád atmosféru Croweových filmů. Je to taková ta obtížně popsatelná pohoda, která začíná u sympatických herců a končí s poslední písničkou jako vždy vymazleného soundtracku. Elizabethtown baví originálně vykoumaným příběhem, který nezištně spojuje životní nadhled s životními kotrmelci. Je sice pravda, že někdy má tendenci malovat věci na růžovo, ale to mu pro dobrý pocit na filmové duši dokážu prominout. Ani s oběma pěstmi zaťatými ovšem nelze zapomenout na Orlanda "UmímZahrátPřesvědčivěJenomElfa" Blooma, který celkový zážitek brzdí a hlavně ve scénách s Kirsten Dunst to lze postřehnout lidským okem. Se silnějším hlavním hrdinou to mohl být další nadprůměrný zážitek s iniciály CC, takto jde "jen" o nadstandartní romantickou komedii. 69%

Waaaaaau. Matt Reeves zraje s každým svým dalším filmem. War of the Planet of the Apes opět ukazuje, že psychologická hloubka, v tomto případě válka, není cizí ani několikasetmilionovým blockbusterům. Ale to neznamená, že by třetí novodobé opice nebyly pastvou pro oči. Zpracování opic je zase o něco blíže dokonalosti a jak už to v podobných případech bývá, CGI opice zastiňují i lidské herce. To ovšem neplatí o Woodym Harrelsonovi, který fantasticky zvládá nepřehrávat, jakkoliv k tomu jeho role vybízela a naopak dotlačí konfrontaci mezi ním a Ceasarem na pomyslný Everest. Snímek velmi promyšleně podbízí řadu existenciálních myšlenek právě na půdorysu tohoto osobního konfliktu a právě pochopitelné motivace obou stran jsou hnacím motorem celého filmu. Precizně vygradovaná koncovka potom jen dotváří dokonalý zážitek, který jsem nečekal. 100%

Pokračování solidní jedničky je mimo na všech frontách, tragickými hereckými výkony počínaje a absolutně tristními efekty konče. Je to fakt síla a skoro si říkám, jak někdo mohl něco podobného vůbec pustit do distribuce. Hypercube bohužel nefunguje ani jako nechtěná zábava, protože tady se opravdu není čemu smát :-). 20%

Jean-Marc Vallée mě už dvakrát nadchl a i do třetice začal velice dobře. Počáteční emocionální dril naznačuje, že půjde o velmi těžký snímek, nicméně se z něj vyklube sice ne úplně odlehčená selanka, ale tak trochu prapodivný pohled na prapodivný způsob vypořádání se se smrtí manželky, kterou jste nemilovali. Jak už jsem řekl, začátek je velmi sugestivní a ztěžka vás rozdýchá, zbytek drží hlavně jako vždy výborný Jake Gyllenhaal a kvalitní Valléého filmařina, přesto film ztrácí postupně grády a alespoň v mé hlavě vyšuměl velmi brzy do ztracena. 65%

Brutální a stylová řezanice, kde se stejně jako v prvním filmu nešetří elegancí a fatalitami a to vše v kvádru a s procítěným výrazem ve tváři Keanu Reevese. Keanu je v téhle roli evidentně jako ryba ve vodě a tuhle postavu "udělal" on. Nicméně mu zdatně sekunduje i režisér Chad Stahelski, který svého stonefaced killera opět vůbec nešetří, a i když to s počtem protivníků přehání (méně je někdy více), tak svými sakra over the edge vizuálními nápady mnohdy zanechá díru v hlavě i vám. Dynamická akce během které ani nemáte čas přemýšlet, jestli to dává smysl, neboť je prakticky nonstopoidní a těch pár intermezzo dialogů má díky McShaneovi a spol. potřebné charisma a vy vůbec nebudete řešit nakolik to dává smysl :-). Jednička se mi líbila víc, ale pořád je to řežba jako řemen a palec nahoru Stahelskimu, že se snaží neopakovat. 90%

Estetická, audiovizuální obrazová dokonalost. Z Villeneuva se stal skoroBůh a za chvíli se dozvíte proč. Blade Runner má velmi soustředěnou a sevřenou atmosféru a vrhne na vás apokalyptický svět jako nikdo před ním. Deakinsovy obrazové hody jsou nepopsatelné, to se prostě musí vidět a k dokonalosti zážitku přispívá téměř hmatatelná symbióza se skladatelským kombem Wallfisch/Zimmer. Villeneuve roste s každým dalším filmem a v rovině epického zážitku nastavuje laťku zatraceně vysoko. Pomalé tempo snímku jen ždíme s každého vypiplaného záběru absolutní maximum a můžu říct, že takovouhle fajnšmekrovku jsem už dlouho neochutnal. K masterpiece zážitku přecijen chybí větší zapojení Letova záporáka, který má prakticky dvě scény, což nechápu. A zejména díky tomu divák pořád čeká, kdy že už Jared vstoupí na scénu a ono nic... Vyvrcholení potom je logicky zklamáním, jakkoliv si uchovává dokonalost zpracování jako ostatně celý film, který je nenapodobitelným kusem kinematografie a potvrzuje, že z Villeneuva je persona, kterou už nikdo nevymaže. 90% P.S. Goslinga mám radši a radši a radši a radši :-)

V jednotlivých detailech i vybraných scénách dokonale stylové a skoro by se dalo říct bezkonkurenční. Sekvence, kde Mark Strong likviduje s neuvěřitelnou elegancí jednoho mafiána za druhým nemohla vypadnout z hlavy jiného režiséra. Statham s takhle nesmlouvavým imidžem funguje taky skvěle stejně jako celá herecká banda. I ta změna výhybky ve smyslu víceméně jen vážného tónu celého filmu by fungovala, nebýt jednoho velkého MINDFUCKU, který zkušenější divák začne postupně tušit, ale stejně se před ním neschová. Sorry Guyi, tvůj styl miluju, ale tohle bys mi nevysvětlil ani po desáté pintě svého oblíbeného lageru. FUCKDAMMIT... 60%

Jean Marc Vallée potvrdil svou prvopočátkovou zajímavost už svým debutem Dallas Buyers Club a i v Divočině si vede velmi zdatně a stále akurátně komorně, kdy neunudí příležitostného diváka, ale zároveň si mlaskne i filmový nadšenec. Skrze putování onou divočinou velmi citlivě prosakuje vztah matky a dcery a jejich vzájemný osud a právě takto vystavěná příběhová kostra společně s vysokým uměním rejžy, kameramana a vlastně celého filmového štábu (jen ta Reese naráží na svůj strop, ale v dobrém) je zážitek v emocích velmi silný, ale zároveň nikdy nesklouzne k lacinému klišé a divákem projde skrz. Jedno z nejhezčích smířeních se s odchodem někoho blízkého za poslední roky. Pennovo Into the Wild bylo jiné, určitě lepší a se silnější hlavní postavou, ale zanechalo ve mně podobnou stopu. 90%