Marigold

Křišťálově čirá nádhera vepsaná do starého celuloidu. Amarcordovská atmosféra zašlého italského maloměsta, bodrý styl vyprávění a překrásná metafora lidské paměti, vepsané do míst a věcí... Tornatore sice není nijak zvlášť náročným vypravěčem (těch pár aluzí jako je Odysseův pes a Ariadnina nit člověk skutečně nemusí příliš hledat, podobně jako pointa přichází samozřejmě, bez jinotajů), ale dokáže se neuvěřitelně do svých obrazů vcítit. Překrásná je i kamera Blasco Giurata a samozřejmě hudba Ennia Morriconeho obstarává tolik nutný leitmotiv, na který se pro nostalgickou křehkost a delikátní melancholii nezapomíná. Herecké výkony jsou v některých částech možná až na hranici přehánění, ale rozhodně to neplatí pro klíčový part "zasvětitele" Alfreda (báječný Noiret). Bio Ráj si v poklidném tempu saxofonu pohrává s nejzásadnějšími otázkami lidské existence, neobtěžuje s filozofickou komplexností, ale odpovídá jednoduchou melancholií ztraceného ráje. Ne nepodobnou té, kterou František Hrubín zachytil v Romanci pro křídlovku. Tahle místo poutí voní celuloidem a ztracenou krásou černobílých šlágrů. Film, který si mě naprosto omotal kolem prstů. Už se nemůžu dočkat shlédnutí director´s cutu.

Dvě hodiny jsem čekal na nějakou kulervoucí scénu, která dá téhle pomalu tekoucí dvojrozměrné patlanině ze života neohrožených Záchranářů nějaký hřebíček, korunku, nebo třeba jen náznak lesku. Bohužel to, co vidíme v závěru, jen stěží konkuruje reality show Discovery Channelu a samotná pointa příběhu pak zase hravě zapadne do průměrné hollywoodské šlichty. Koukat se na příběh dvou velmi, ale velmi schematických hrdinských typů je únosné, ale ne vzrušující. Přinejmenším Costner ale určité osobní kouzlo našel. Mezi ** a ***. nevím, kam blíž.

Co dodat? Snad jen že Sedláček se měl řídit mottem, které si vytkl na záď svého hodinového politicko-zeměpisného guláše se samolibým chrličem moudrostí místo brambor. Na "hrdiny" by se skutečně mělo hledět dalekohledem, ale Sedláčkův dokument navzdory určité zábavnosti (tu Zeman vždycky měl) připomíná snímek rozštelovaným mikroskopem, pod kterým věci ztrácejí řád i výpovědní hodnotu. Dokument tak není ani oslavou Vysočiny, ani Zemanovým nekrogolem, ani v nejmenším přínosným autorským pohledem (navzdory formální snaze odstup akcentovat kamerovými prostředky). Smysl nedává ani Zeman-politik, ani Zeman-člověk. Z pohledu režiséra nezvládnutý materiál. Škoda.

Vynikající série, které ale občas chybí detektivní napětí příbuzně laděné série "Seconds From Disaster"... nicméně sugestivita některých dílů je úžasná, počítačové simulace velmi věrohodné a celkově se jedná o 60 minut těžko odolatelné zábavy pro všechny milovníky bezpečného létání...

Celkem zábavná podivnost s tematikou pralesního ligového fotbalu a týmu loserů, kterou postaví do latě hodně svérázný kouč Keegan ve výtečném podání Brendana Gleesona. Bylo by to mnohem lepší, kdyby se tvůrci nepokoušeli celé to zdobit mimoňskou biblickou symbolikou (z některých řečí jde hlava kolem, skutečně naprosto mimo mísu) a kdyby byl celý film v rozhodující chvíli sestřihaný tak, aby se z finále nestal zmatený a nesourodý guláš. Bereme-li to jako obdobu Kachyňova Koženého slunce, pak nutno sportovně přiznat, že česká vesnice tyhle irské čutálisty v pohodě strčí do kapsy humorem i atmosférou. A to už vůbec nemluvím o podobně laděných ostrovních věcech, jako je třeba Do naha. Skutečně až druhá liga.

Tematizace poválečného traumatu a velké krize individuality. Ztělesnění paranoie z otevřeného a neurčitého světa, který nahrazuje náš známý prostor (průzkum vesmíru, Studená válka, fantomická hrozba "zvenčí"). Invaze lupičů těl představuje popkulturně jedlou metaforu o zániku humanity a neustávajícím úpadku civilizace, zároveň inkorporuje všudypřítomnou vidinu ohrožení z druhé strany, kterou nelze přesněji popsat (neboť je napůl utopickým konstruktem moci). Don Siegel natočil dobovými prostředky vynikající sci-fi thriller, bez přehnanosti a naturalismu pozdějších let. Ústrojně plynoucí film bez brutálních vsuvek a křiklavých efektů, který zejména ve finále dosahuje strhujících výšin. Síla obrazu i přehrávání hlavních představitelů, to vše umocněno až kýčovitě prvoplánovou hudbou. Dojem ohrožení a absence bezpečného útočiště to jen a jen zesiluje, narozdíl od pozdější Kaufmanovy verze s Donaldem Sutherlandem. Zatímco tam je "nebezpečí" jaksi nemotivované a anonymní, Sieglova klasika ho jasně pojmenovává. Navzdory tomu, že přichází z hvězd, dříme především v nás samých. V tom se tahle černobílá verze vymyká těm pozdějším. 90%

Působivé, ale rozhodně ne na plný výkon. Práce s ruchy a kamerou vytváří sice hodně solidní atmosféru paranoii a nejistoty, ale film mě málo kdy strhl k napětí či strachu. Dá se sledovat s velkým zaujetím, pobaví slušným přehráváním (nemíním to ve zlém) všech zúčastněných, solidní Kaufmanovou režií, která drží pohromadě a má vizi. Na horor je tam ale skutečně příliš málo sounáležitosti s hlavními postavami a z toho pramenících emocí.

Svazáctví je jen jedno a jedno je-li barvy rudé, nebo barvy modré. Ani nevím, z jaké strany spektra mě mrazilo víc, zda z infantilních (post)pubertálních komunistů, nebo vymydlených a cílevědomých (ovšem podobně dutých) konzervativistů. Jablonská dokázala udržet sympatický střed, a tak nemusí nikomu nic podsouvat. Ta mládež se prostě ztrapňuje sama, jedni naprosto pomýlenými a nepodloženými názory na historii, druzí zase odpozorovanou rétorikou od těch "velkých". Tudíž rudí směřují k utopické vizi bezstřídní spravedlnosti, modří zase k vidině teplých plňoučkých korýtek. Tak jako tak proti sobě stojí fanatismus politický, fanatismus bez korigujících znalostí historie a osobní vyzrálosti. Ideologicky zformátované mozky. Jablonské dokument tuhle myšlenku dokresluje zábavným kaleidoskopem zrcadlících se situací z obou táborů. Ať už bude vývoj stát na straně kteréhokoli z nich, bůh s námi a zlé pryč.

Vorla mám rád a jsem spokojený, že mu vyšel i projekt, který já jsem osobně od počátku považoval za absolutní nesmysl. Jenže kupodivu se tahle sonda do života sučasných teenagerů nenechala zastavit ani režisérovou nerozhodností, zda být autentický, nebo zda se poddat typické sklepácké stylizaci naprostého přehrávání. Mádl je perfektní a naprosto přesvědčivý, Vorel jr. sice poloviční, přesto slušný. Staří kozáci tak na půl, třeba Holubová, Bydžovská, Schmitzer, Matonoha, ty bych označil za opravdu výborné, Hanák a sklepáčtí boys jedou zase na vlnách Kouře... prostě se to neslučuje. Vorel pracuje s polo-karikaturou, místy bych řekl, že Gympl sakramenstky odpovídá (i zvoleným jazykem, i hereckými polohami), jindy zase sklouzavá do prvoplánové snahy "být o všem, ať to stojí, co to stojí" (ta sebezraňovací epizoda je vážně na přesdržku). Gympl fakticky není dokonalý, ale místy je výtečně natočený, místy výtečně sehraný a místy mrazí. Na mnoha místech rozesmívá, leckde i za cenu křeče. Fakt je, že jsem se 105 minut dobře bavil Vorlovou perspektivou současné mládeže, která není ani příliš dospělácká, ani příliš dětinská. Je... no prostě vorlovská. A to říká vše. 70%

He he, kdo by nechtěl být rovný tvrďák jako Bud White? S pěstí z kamene drtit zaločince a tou samou rukou něžně ochraňovat ženy? Russell Crowe si tu dokonale vybarvil typ, který mu vynesl slávu, typ nezlomného tvrďáka s charakterem. Guy Pearce vulgo poručík Exley je jeho výborný kontrapunkt, slizký, nažehlený, úskočný... L.A. Confidential uhání na jejich vzájemné energii, kterou se zpočátku odpuzují a posléze sjednocují ve smrtící úderku. Zdánlivě nesourodý příběh, který prýští na všechny strany se ve finále parádně sladí a vyvrcholí velkolepým přestřelkovým gambitem. Z žánrových obrazů Hřšných lidí L.A. se tak nakonec stává i dobře vypointovaná detektivka s pěkným twistem. Curtis Hanson se ukázal jako velký frajer, jeho režie swinguje, obrazy střídají svižnou akci a přesvědčivé retro... je to prostě jedna velká "dirty" policejní paráda. Drsná, přímočará a ladná jako pozadí Kim Basinger. Jesus fuckin´ Christ!