Scaevola

Sled epizod (více u jednotlivých dílů) trpí zřejmou, ale pochopitelnou nevyvážeností, nicméně předpokládám, že právě to bylo cílem. Tvůrci usilovali o shromáždění těžce srovnatelných počinů různých autorů a různorodých stylů tak, aby výstavička fungovala jako morbidní bonboniéra. Za to si del Toro i Netflix zaslouží potlesk.

Klasická duchařina v tom nejlepším slova smyslu.

Podivné a horrorově neuchopitelné, a přesto funkční a dekadentně podmanivé. Vizuální zpracování vede a kdyby tvůrci bývali neukázali ve finále své monstrum, výsledek by byl ještě silnější.

Původní povídka sama nepředstavuje právě vrchol Lovecraftova díla a její rozšíření o sourozenecké vztahy motivu také nepomáhá. Ale R. Grint hraje skvěle.

Příjemné zpracování a rozvinutí Lovecraftova motivu, ale tvůrci stále nepochopili, že Lovecraftovi hrdinové nemohou mít rodinu, tím by popřeli sami sebe.

Experiment s cronenbergovským body-horrorem se těžce snáší s jakousi aluzí na mediální závislosti. Asi jsem ten vtip nepochopil, ale rozhodně mne znechutil, jestli to bylo jeho cílem.

Strašlidelné a mimozemsky odpudivé, ale příběh v paměti příliš dlouho nepoležel.

Z mého pohledu asi nejvtipnější příspěvek do cyklu a kupodivu rozhodně nejvíce lovecraftovský. Geniálně hrající D. Hewlett si projde nevysvětlitelným setkáním v podzemním chrámu a tvůrci nechávají nejasnost působit, aniž by ji završili. O krysy totiž nešlo.

Dobrý nápad s děsivou knihou a vizuálně zajímavým démonem/obětovanou dívkou se bohužel nedočkává kvalitativně zajímavého vyvrcholení, respektive, že se hrdinovi jeho chování vymstí, bylo jasné už od začátku.

Tak nějak jsem si pamatoval, že když jsem film viděl minule, hrdinové méně plavali a více lezli po stromech, ale což, paměť je ošidná... jenže počkat, on je to druhý díl! J. Cameron se vyhoupl podruhé na stejnou vlnu a zkusil si s dokonalou audiovizuální technologií a promyšleným úderem na bazální emoce (rodina, děti, láska ke zvířátkům...) opět podmanit davy. Vydařilo se, respektive první dvě hodiny jsou pouhými omalovánkami, ale finální dvě hodiny (šmankote!) představují odsýpající a napínavé završení malého rodinného dramatu. Uznávám, že už jsem dlouho nepociťoval u žádného jiného snímku opravdové obavy o osud postav a že k tomu bylo nutné vykreslit všechny jejich vztahy, stavy a povahy, ale z filmu jsem měl po celou dobu neodbytný dojem, že se J. Cameron opíjí svým jednorozměrným fikčním světem: Ne všichni lidé jsou ziskuchitví parchanti, ne všichni domorodci jsou láskyplní plyšáci a ne všechny vodní breberky jsou naplněny duchem newageovského politikaření.