castor

Začnu trochu z jiného konce. Nechápu, jak mohl být na Zlatý glóbus Nicolas Cage pouze nominovaný a cenu mu tak mohl vyšoupnout Richard Gere (Chicago)? A na Oscarech zase Adrian Brody za Pianistu? Naštěstí Chris Cooper zářil během obou večerů, Meryl Streep si odnesla alespoň Zlatý glóbus.. Ale ceny nejsou tak podstatné, zvlášť, když se setkali zázračné dítě Charlie Kaufman a režisér Spike Jonze. Ten je spolu s Michelem Gondrym jeho dvorním režisérem, respektuje jeho scénáře a výtečně zvládá jím napsané vnitřní monology, stejně jako výtečné střídání časových rovin, nespočet flashbacků apod. To bylo asi tak - masturbační fantazie, bravurní scénaristické schopnosti, pleš, přibývající kila a citová zklamání - to je ve stručnosti zranitelný (a v neutálých depresí) Charlie Kaufman, který přijme adaptaci bestselleru Zloděj orchidejí nespokojené a neustále "toužící" novinářky v podání Meryl Streep. Nejde však jen o přepis knihy, ale i o milostně plánovaný motiv novinářky Orleanové (Streep), protagonisty knihy Laroche (Cooper), Kaufmana a jeho dvojčete Donalda, který se přes noc stává novou scenáristickou hvězdou. Velmi chytrému a vtipnému příběhu navíc pomáhají i Jonzeho spolupracovníci z dřívějška - kameraman Lance Acord a hudební skladatel Carter Burwell. Ke stoprocentnímu hodnocení ale notný kus chyběl!!

Brad sype životní moudra z rukávu, režisér James Gray předkládá svůj nejambicióznější projekt, Hoytemovy obrazy znovu berou dech a divák očekává nějaký twist, který ovšem nepřichází. Nevadí. Asi. Komorně laděné sci-fi z neblízké budoucnosti (kupříkladu Měsíc je tu plnohodnotnou lidskou základnou), které je nicméně staromilské i překvapivě přímočaré. Náš hrdina má skvělé výsledky a v americké kosmonautice je ideálním kandidátem pro ultra super tajnou misi, na které závisí budoucnost celé Sluneční soustavy. Kdesi u Neptunu dělá totiž neplechu někdejší vládní projekt: posádku dole považovali za mrtvou, jenže vše vypadá krapet jinak včetně toho, že kapitán výzkumné expedice je Bradův roky nezvěstný otec. Každopádně opakované prudké výboje energie mají katastrofální následky a je třeba zakročit. Jenže jak začneme, tak i skončíme. Moc vrcholů nepřijde, navíc patlání v problematickém vztahu s otcem je až příliš, navíc bez čehokoliv nového, jiného. A konečné rozuzlení jsme tak nějak očekávali. Mezitím potěší honička lunárních vozidel (ale je moc krátká a chybí nějaký wow moment) nebo střet s rozzuřeným primátem (ale je moc krátký). Asi je to celkovým pojetím, kdy tvůrci neustále tlumí zvuk, atmosféričtí, snaží se být nevtíraví i hudebním doprovodem Maxe Richtera. Brad Pitt, který prakticky nesleze z plátna, je tradičně spolehlivý, ale přes skafandr neměl moc příležitostí skutečně vyniknout. A hlavně: mluví o emocích, ale emoce přeci jenom chybí. To si na rovinu řekněme.

Nikdy nebylo lehčí podvádět a nikdy nebylo složitější udržet tajemství. Jsou prázdniny, pětičlenná rodina je tráví relaxem nedaleko brazilské pláže. Matka má často sklenku něčeho ostřejšího v ruce, otec je bohém, spisovatel, s dětmi má skvělý vztah. Leccos vnímáme očima dospívající dívky. A právě nejstarší dcera neustále poslouchá, že je ještě dítě, proto nemůže mnohému rozumět. Ona má ovšem problém leccos přijmout. Sama přitom prožívá své první vztahové krůčky. Režisér Heitor Dhalia nějaké ty kladné body nahání atmosférou, téma jako takové nikam zajímavě neposune. Nevěra tu byla, je a bude. A je patrné, že tomuhle extrémně rozšířenému aktu zoufale málo rozumíme. Komorní drama s výbornými hereckými výkony, včetně těch dětských. U už tehdy velmi půvabné Laury Neivy to platí dvojnásob.

Tady bohužel až příliš snadno prošel nůž máslem.. Sledujeme zajímavou romanci od tvůrkyně Coco Chanel, z plátna je však mnohdy až zbytečně cítit sešněrovanost a zbrklost. Příběh je jasně narýsovaný, o citech a emocích jednotlivých postav se toho ale překvapivě moc nedozvíme. Scénář se totiž s „atraktivním“ materiálem popral v kostrbatém duchu červené knihovny, místy sice zkouší, kam až může zajít, v tomhle světě sakra velkých náhod to ale bude mít docela náročné. Autorský záměr jde stranou, chování postav můžeme chápat, ale se ztotožněním to bude obtížnější. Evropská režisérka Anne Fontaine předkládá komorní látku, která nakonec vyzní docela do ztracena. Už jen s ohledem na kvalitní výkony Naomi Watts a Robin Wright je to docela škoda!!

Tu a tam jsem byl k dějově prostému příběhu netečný, po většinu svého času mě ale naprosto pohltil. A to se asijské kinematografii u mě stává velmi zřídka.. Jeden obyčejný den se může proměnit v osudovou záležitost. Jedno pozvání na skleničku, chvíle rozpaků, trocha toho odmítání a nedůvěry a nakonec strasti i slasti mladé dvojice, propletené typickou korejskou barevností a silnou emocionalitou. A nebývale otevřenou sexualitou. Každopádně chvályhodné na tom celém je, že diváka velmi brzy začnou zajímat ony „předehry“ a „dohry“, které mu postupně odkrývají sbližující se dvojici. Vážně jsem se poddal emocím a s napětím sledoval postupné odhazování masek. Ústřední dvojice zvládá všechny polohy s přehledem a za použití civilních výrazových prostředků.. Uvěřitelná romance nejen o tom, jak to dopadne, když nehledáte partnera svých snů!! 80%

Bože, já věděl, že to nemám dělat.. ale stejně jsem si to pustil!! Æon Flux je podívaná, která vás žádá o jediné - naprosto rezignovat na logiku!! Navštívíte tak futuristický svět, ve kterém má zase prsty smrtící virus a.. na tom vlastně příliš nesejde!! Charlize to naštěstí ve skvěle padnoucí kombinéze neuvěřitelně sluší, i když stejně jako u jejích předchůdkyň absolutně nechápu, proč se do takové sračky nechala obsadit!! Bankovní účet je tu a tam zřejmě třeba oprášit.. Ostatní postavy jsou trestuhodně ploché, místy až směšné!! Akce je nepřehledná, děj je sypký až běda, originalita si společně s logikou vyšly ruku v ruce na výlet (i když příjemné interiéry se upřít nedají), ale společnou cestu s režisérkou Karyn Kusama zaručeně neměly!!

Víceméně průměrné historické (a zejména kostýmní) drama (s některými českými lokacemi) o tom, jak Francie směřovala ke své revoluci. Případné nedostatky ale povznáší soustředěné herectví krásné Hilary Swank, která své intrikářské hraběnce dodává ďábelskou upřímnost a věrohodnost!!

Aneb Pierce Brosnan v letech, kdy měl ukrutnou jiskru v oku, samčí sebejistotu a slušné scénáře se u něj objevovaly častěji, než jednou za tři roky. Tentokrát vytáhl jeden o tom, kterak coby multimilionář krade. Teoreticky může mít všechno, ale golf holt není tak vzrušující jako promyšlený plán, jak čmajznout nějaký veleslavný obraz. Většinou má navíc tolik odvahy a drzosti, že ukáže na údajné pachatele. Klec možná sklapne až s příchodem vyšetřovatelky pojišťovny s tváří Rene Russo (jedna z jejích skutečných velkých rolí), která je chladnokrevná a cílevědomá a používá ryze ženských zbraní. Zlodějská čísla jsou slušná (pěkně mazaně a s elegancí), s romancí je to krapet horší. Vedlejší postavy jsou zanedbané, těm hlavním chybí větší tah ve vzájemné hře na kočku a myš. Celkově je prostě snímek takový uhlazený, ostřejší hrany a víc šťávy by mu náramně slušely. Akční specialista John McTiernan na režijní stoličce docela překvapil. Sympatická kriminální zábava na dlouhé večery.

Kouzelné. Zvládl jsem díl, kdy do studia přišly dvě sestry, které si užívaly ve trojce s přítelem jedné z nich. A ten kanec je o jedné noci rovnou obě dostal do požehnaného stavu. Teď se od všeho distancuje a světe, div se, přijde i jeho čerstvá známost. Barrandov jede. Jen se obávám, že někteří slabší diváci si asi myslí, že dotyční to celé nehrají. Někteří komparzisté jsou překvapivě docela přesvědčiví.

„Díky autoritě svěřené mně císařem Vilémem II. vás prohlašuji za manžele. Pokračujte s popravou!“ Ačkoliv je zápletka známá ze starších filmů, jiskřivě vtipnou atmosféru dotváří suverénní duo Hepburn – Bogart. Filmová klasika o tom, kterak se stará panna a sestra zesnulého misionáře spojí z nouze s milovníkem ginu a kapitánem bárky zvané The African Queen. Ze slovních šarvátek nakonec vyvstane nečekaně pevná láska. Neotesaný Humphrey Bogart mi přijde o krapet lepší a po právu si vysloužil svého (ano!) jediného Oscara.