castor

Vlastně mě kromě toho, zda Hank přežije (aby také ne, s ohledem na jeho solidně uchopenou postavu), zajímá i to, kdo stál za tajemným telefonátem varujícím před jeho popravou na parkovišti. Zatímco Jesse (který je zpátky ve hře) špitál opouští, celá rodina vyčkává, jak dopadnou Hankovy operace. Díl, který dokonale dává vzpomenout předchozím vydařeným epizodám: výtečně napsané situace, množství netriviálních nápadů. A Gustavo, který potěšil na lepší zprávy vyčkávající poldy, to celé jen korunuje.

Definitivní návrat (takřka) na vrchol. Hank to přepískne s agresivitou a přijde na čas o odznak. A taky o bouchačku, která by se v (skvělém) závěru na parkovišti sakra hodila. O málomluvných dvojčatech se konečně dozvíme něco víc. Každopádně Hank konečně (před manželkou) projeví emoce skrze své pracovní démony. Jesse už poněkolikáté zopakuje, že vlastně Walt (ač v případě modré dobroty klíčová hlava) víc potřebuje jeho. Tentokrát toho docílí tak trochu tím, že ho vydírá a hrozí mu, že ho stáhne s sebou.

Za dvojkou až čtyřkou i jakousi snahou o svěží reboot (2021) vyčpělé hororové série stál režisér Darren Lynn Bousman. Společně s uječeným Chrisem Rockem to od kritiků i diváků naposledy solidně schytal. Producenti ale nehodlají o stále potenciálně výdělečnou látku přijít, o „nakopnutí“ se tak pokouší střihač řady dílů (i režisér dvou pokračování) Kevin Greutert. A z velké části se mu to i daří. Franšíza nejprve divákovi nutí jakési tklivé drama o umírání a záblesku naděje v podobě experimentálního lékařského zákroku. Jenže důvěřivého Johna Kramera není radno naštvat, tudíž to bude tým „odborníků“ hodně bolet. Jednička těžila z toho, že divák předem nic neví. Mixovala režijní invenci, nervní atmosféru a násilí. Další díly byly lacinější a lacinější. Bylo vidět, jak moc se na nich spěchalo, jak moc šlo zejména o zlaťáky z pokladen kin. To sice zůstává, nicméně první velké plus: ikonický Tobin Bell, druhé menší plus: snaha dodat mu lidskou stránku, třetí střední plus: gore scény a brutální pasti. To okolo je tradičně prázdné, samotný úvod (Kramer a jeho rakovina) zbytečně dlouhý, samotné mučení hříšníků s postupem času už utahanější. Trikaři a maskéři se znovu výborně vyřádili, finální vysvětlovačku si ale tvůrci mohli odpustit. Jedenáctý díl má nicméně cestu pečlivě umetenou.

Pořád nezapomínejme na to, že tu byla ještě verze z roku 2012 s velmi nesympatickou trojicí porotců a „moderující“ Danielou Peštovou. O tři roky později na to šli tvůrci pořadu jinak, ubylo přehrávání i ponižování amatérských soutěžících a přibyla přirozenost. Ovšem skutečně příjemná atmosféra přišla až s triem Forejt, Punčochář a Kašpárek. Je moc fajn, že za senzacemi honící se Nova našla překvapivě solidní balanc mezi originálem a potřebami domácího prostředí. I když je mi jasné, že to, co se odehrává ve studiu, bude poměrně vzdálené realitě (minimálně tam bude spousta „rádců“ a víc času na přípravu/promyšlení si receptu). Nicméně po vítězství sedmnáctileté studentky Kristíny a vychechtaného kondičního trenéra Romana se tentokrát nový svět otevřel Slovence Besky.

Takové to „co by, kdyby“. Nápad fajn, obsazení skvělé. Divák rád přistoupí na pravidla hry, u jednoho z kosmonautů už je to ale postupně horší. V rodině druhého z nich se totiž odehraje mrazivá tragédie, což má dopad na oba pány, kteří zrovna procházejí letitou vesmírnou misí, zatímco jejich repliky si „užívají“ dole na Zemi konce šedesátých let. Díl v druhé polovině předvídatelný, v samém závěru ale překvapivý, zároveň zbytečně moc dlouhý. Platí to, co mnohdy jinde: chtělo to někoho do party, kdo by svým pohledem pohlídal stopáž a dohlédl na rozpracování zajímavého námětu. Sice dávám tři (silné) hvězdy, přesto to lepší, co lze v šesté sérii vidět.

Trojka mě nijak zvlášť nenakrkla a pamatuju, že jsme psal, že bych se čtvrtému setkání nebránil. Teď už to asi neokecám a pátý díl už opravdu není potřeba. Protože málo Slye, protože Statham nás těší v jiných projektech, a protože digitální efekty jsou fakt ošklivé. Jednička a dvojka měly styl, představily se v důstojné formě a sázely hodně na nostalgii a na hlad fanoušků po návratu akčních dinosaurů. Z ptákovin, které byly poctou béčkové akce a jednotliví lišáci si ze sebe dělali příjemnou legraci, nezbylo skoro nic. Celé to působí vyčpěle, unaveně a odbytě. Stallone má bolavá záda, a tak po necelé půlhodince vyklízí pole, respektive projevil soudnost a hodil to na Jasona, Dolph Lundgren toho moc nepředvede, má potíže se zrakem a jen kdesi polehává coby odstřelovač, zbytek žoldáckého týmu je nezajímavý, kdečím napíchaná a afektovaná Megan Fox by se měla spíš soustředit na sociální sítě. Pokud někdo, tak potěší asijští bijci Iko Uwais a Tony Jaa (ten víc), kteří zajistí pár slušných kontaktních soubojů s docela fajn choreografií. Jinak je to bída s nepěkným vizuálem, spoustu času koukáme na nenápadité střílení, nějakého oživení je málo, charismatu ještě míň. Trojka byla limitovaná věkovou přístupností (pitomý nápad), tady se na zacílení na mladší publikum kašle, ale ty cákance krve stejně nic neřeší. Škoda…

Strojvůdce, ten těžký chleba má. Žije s řadou pomyslných křížků lidí, kterým jeho hnací monstrum sebralo život. Stárnoucí Ilija se snaží, aby chlapec Sima prchající z dětského domova nedopadl stejně. Jednou totiž u něj přespí, a ač není schopen chlapci v průběhu let vyjádřit lásku, už v jeho skromném příbytku zůstane až do maturity. Vzhlédne se v Ilijově povolání, ten ovšem nechce slyšet o tom, že by i hoch žil s údělem svého zaměstnání. Na jedné straně tedy chladný chlap ze staré školy, přímý a neústupný, na druhé snílek, který touží po laskavém slovu i pochopení. Vyprávění je to rozpustilé, herci jsou přesní, nechybí nadsázka, ironie i několik milých momentů. Zamrzelo každopádně, že si snímek nedrží po celou stopáž stejnou kvalitu. V určitý moment se humor jakoby zastaví, i příběh lehce zmonotónní. Tři až čtyři kousky.

Světoběžník, snílek, dobrák udivující milými skutky, milovník baskytar, hokeje, motorek i literární beat generation, který se angažuje v mnoha oblastech. Komentář tvůrců dokumentu mnohdy zase trhá uši, ale tentokrát daného umělce opravdu „poznáme“ z mnoha úhlů... Od počátku kariéry byl Reeves vnímán s jistou opatrností, jeho herectví bylo přijímané jen váhavě. Prkennost, neměnný projev. Možná proto mu některé role v projektech věhlasných tvůrců (Frears, Coppola či Branagh) na přelomu 80. a 90. let nesedly. A když pak na něj Bernardo Bertolucci v Malém Buddhovi dost vsázel, znovu to nevyšlo úplně ideálně. Herecky to nebylo nijak oslnivé ani v Bodu zlomu, ale právě Kathryn Bigelow dokázala, že na chlapská témata rozhodně má, předložila strhující atmosférickou a testosteronovou lahůdku a Reevesovi ukázala, že tenhle žánr by mohl být pro něj. Dokázal to v (jen slušném) akčním thrilleru Nebezpečná rychlost, potvrdil poté, když si nasadil černé brýle a stal se součástí absolutního fenoménu. Zatímco první dekáda nového tisíciletí pro něj znamenala spoustu zajímavé a pestré práce (Téměř dokonalý zločin, Constantine, Temný obraz, Street Kings), druhou dekádu provázely chatrnější projekty, opakovaně se nicméně vracel v dravé, agresivní a choreograficky elegantní sérii John Wick. Zároveň (dle očekávání) nechybí šlechetné momenty z Reevesova běžného života, ve kterém projevuje pokoru a slušnost i k naprosto cizím lidem.

„Váš syn je malý zabiják.“ – „Já ti dám malej...“ Vyzrálá a sebevědomá filmařina, ale také mnohokrát viděný příběh o jednom vzestupu. V rámci subžánru gangsterských thrillerů podle reality se řadí k tomu lepšímu, ale do stropu určitě neskáču. Ústřední antihrdina (rovněž v pozici vypravěče, což mi sedne jen málokdy) od dětství ví, že nebude makat v masně nebo rozvážet lidi jako jeho táta. Rád a často se zaplétá do pouličních rvaček, získává sebevědomí a pomalu si troufá na větší a výnosnější kšefty. Revoluční prostředí ve východní Evropě je solidní kulisou, má to šmrnc i slušné herecké výkony (nejvíc mě bavila šéfova pravá ruka – Tomasz Włosok). Příběh nicméně úplně nestrhnul, akce byla uchopená stylem, který mi nesedí (hodně zpomalovaček, hodně prostřihů), zároveň si moc nedokážu představit, že Maciej Kawulski natočil o tři roky později něco podobného a natáhnul to na tři hodiny. Už tady měl pár minut ubrat. Slušné tři hvězdy.

Tak jak ropa nalezená na území kmene Osedžů mění lidi v dravce toužící po penězích, tak se i indiánská krev mění ve stále bělejší. Stala se z nich smetánka, která se nechala vozit auty a obsluhovat bělošským služebnictvem. V rasismem nasáklých Spojených státech věc nevídaná. Nádech deprese, hamižnost a chladnokrevnost mají zelenou a bílí vdovci si mnou ruce... Té spolupráce mají za sebou skutečně hodně. Scorsese a De Niro s ohledem na společné projekty už ze 70. let samozřejmě víc, nicméně poslední dvě dekády patřily zase DiCapriovi. Nyní pánové síly spojili a vznikla další košatě vyprávěná záležitost o úpadku společenství, kterou směrem nahoru táhne výprava, hudební dramaturgie, kamera i právě herecké výkony, značně dolů zase zbytečná a přepálená dvousetminutová stopáž, kterou prostě nejde obhájit. Co body rovněž ubírá je to, že nevlídný příběh Martina Scorseseho není divácký film. Zřejmě jím být ani nechce. A já mám pokaždé za to, že filmy jsou tu pro diváky, pro jejich emoce, zatímco my se motáme v přítomnosti dvou antihrdinů, s nimiž není zrovna příjemné trávit čas. Jeden má masku vřelého a štědrého souseda, který ovšem chladnokrevně kalkuluje a ničí životy i svých blízkých, druhý není vyloženě zlý, ale je prostě tupý primitiv a ušklebený zbabělec, který se sebou nechává ochotně orat. A bacha, i negativní emoce poskytují zážitek. Jenže tady prožitek chybí, stejně tak nějaký zvrat, je to monotónní a tvůrci ničím nezaskočí. Scorsese mohl být vlídnější, v mnoha případech svižnější a řadu scén by hravě uměl divácky zatraktivnit, ale asi jednoduše nechtěl. Prostě si „přál“, aby se publikum cítilo nekomfortně. A je otázka, zda je to tak správně.