Scalpelexis

Oči po sobě naštvaně těkají, napětí se mocně stupňuje, ostré vnitřní monology jedou o 106, následuje agresivní sebrání plné sklínky džusu, bouchnutí do stolu: "A DOST!!!....teď se chci napít."

Reverzní terminátoří povídka zabalená do muzikálového hávu o tom, že zpěv rozezní i slitinová srdce. Matoucí, idol-show připomínající plakát za sebou skrývá několika-arcové dobrodružné časoprostorové cestování s mnoha dobrými nápady, ať už filosofického rázu (challenge Asimova, vztahy lidí s roboty, cítění), decentním zakomponováním povedeného OST do děje, způsob setkávání se ústředního dua a to celé podpořené skvělou akcí, když dostane vítanou příležitost. První polovina je excelentní a já si výlety za androidíma etickýma kontroverzema šíleně užíval. I když jsme se vždy zdrželi krátce, nikdy jsem dvouepizody neopouštěl nezamyšlený a vyjevený ze sice očekávaných, ale stále epicky naservírovaných zavíraček. 4. díl byl pro mě nebeskou anime symfonií (Ensemble for Polaris je překrásná píseň), který sáhl pro to nejlepší z hned několika různých žánrů. Příběh si i nacházel čas na drobný gag prostřednictvím uštěpačného, ale relativně nepředvídatelného Fukuyamova Matsumota, Vivy se mátořila z počáteční naivity vzhůru k novým poloresetům a já si myslel, že už se nemůže nic pokazit. Bohužel, tvůrčí nápady rychle vysychají ve 2. polovině a dílo už se nikdy nedokáže ani přiblížit předešlé, brutálně vysoko nastavené kvalitativní laťce. Začně to postrádat základní odpovědi, cestuje to všemi proměnnými o dost hůř jak Steins;Gate, role rivala vyšumí jak vata ve vodě a brzo je zřejmé, že látka potřebovala ironicky o moc více času k uspokojivému vykreslení. Kam zmizela ta přemýšlivá výplň? Proč je závěr tak plochý, neoriginální, uspěchaný a hloupě (ne)vysvětlený? To už se nedozvíme a dostatečnou náplast na tuto ránu neposlouží ani onen milý zpěv a precizní kresba. Forma je totiž od WITu jako obvykle prvotřídní: Nepochválím je nutně za statický vizuál s částečným, ale solidně užitým CGI, nýbrž za dokonalou práci v animační rovině, OP, hudbu a hlavně úžasný zvuk. Oh, yes! Sci-fi prostředí s parádní zvukovou stopou pro mě nastavuje novou dimenzi požitku a v této sekci nemám co vytknout. Celkově dosti zamrzí, že Vivy nedoskočila na mety nejvyšší, i tak se jedná o dílo inovativní, originální, zručně smontované a místy překvapivě silně procítěné. 4*

Nejdřív si neodpustím veledůležitou poznámku, že jsem byl ke shlédnutí přiměn virtuálním kabedonem :-) Mé jediné aktuálně přijemnější pocity jsou ty, že jsem evidentně neshlédl mnoho podobných křiváren, tak se mi vybavily jen ony zapamatovatelné dvě: Vztahem hlavních postav Yosuga no Sora a úvodníkem do chování hlavního hřebce ve stylu všemi nenáviděným Makoto Itou ze School Days. Upřímně, ať je téma zakázané lásky mezi sourozenci masivně tabuizovaný, nejsem taková konzerva, aby zajímavější pojednání/vyprávění nevzbudilo ve mně drobnou zvědavost. Jenže Boku wa imóto dvakrát nezná hranice slušného a na každou vážnější chvilku to naoplátku přetáhne do 10 nepřípustných nebo cringe hnusů, abychom snad nenabyli dojem, že je to i myšleno seriózně. Jakmile (dle vzhledu ve škole tak 3x propadl) hlavní hrdina se snaží vypudit obscesi vůči sestře neudržením svého poklopce na pokoji, je nerozhodnější jak nejrozmazlenější Kardashianka u výlohy kabelek a pak z toho vybrušuje hůř co nechválně známý poslanec, tak už Vás jakékoliv důstojné snahy o navození romantiky či dojetí míjí bez účinku. Duo zavlečených, notně pomatených holčin tomu nijak nepomáhá a probrečí kvůli bručounovi řeky. Kostelní scéna s naštvanými anděly mě málem zadávila, ale teprve CLOVER slovní hríčka mě poslala v křečích válet sudy po pokoji. Snímek toho za tu chvilku moc nemůže stihnout a jako kdyby závěrečná scéna v rychlíku symbolizovala, jakým stylem se s tématem tvůrci popasovali. Chudáci skladatelé a animátoři se pak mohli jen přetrhnout přidáváním různého blyštění a dramatických šmrdlání housliček k navození sladké atmošky, které ve výsledku mělo naprosto opačný patetický efekt. Je na snadě uhádnout, ze mi tato výprava nic nepřinesla a figurativně se při příští koupeli pořádně vypucuji, aby mě nějaká vzpomínka nepřiměla z ničeho nic udělat další bolestný kotrmelec navíc.

Alibistické, rádoby hustodémonsky krutopříšně cool noirové poameričtělé béčko z Filipín, kterému viditělně chybí finance, takže nechává zkracovat tak všechny možné příběhové zatáčky, nechává si utéct framy a unylí dabéři (až na opravdu pár výjimek) monotónně čtou ty mizerně napsané žblepty z papíru alá Jaden Smith. Hlavní hrdince Alexandře Trese tvůrci naoperovali ksicht, aby znala jen jeden věčně nakvašený výraz a pokud nemá zrovna svou rodinnou dýku v rukou, tak ji dle jejího chování musí mít schovanou hodně vysoko ve své zadnici. Každý, kdo jí potká na ulici, u boxovacího pytle nebo na toaletě, tak si nemůže odpustit poznámku, jak je podobná svému "kiritsuguvskýmu" otci anebo jak by na ní byl pyšný. Jelikož otec byl badass, tak Alex musí být taky přirozeně drsná jak šmirgl papír ze sekáče, z klobouku vytahuje jedno zaklínadlo za druhým a každá užitečná bestie z jinak kreativního manilského obludária ji nesmyslně nadbíhá. Mytologie anime mi nepřijde špatná, jenže tvůrci jsou ryzí businessmani, smrskávají vysvětlování do mizerných 6 dílů, aby měli matroš na další série, přitom v této sprostě vysvětlí úplný prd a poradťe si sami! Budiž důkazem této autorské křeče poslední díl, který namísto boje s bossem musí epizoda obětovat 2/3 času klopením jeho nahňácaného a nesmyslného expozičního monologu. Přitom, pokud jsem pochopil aspoň nějaké dodané útržky z hojných flashbacků, tak celá ta osudovost a ona velká kletba by nedopadla, kdyby otčín nebyl tak smilný, heh. Animace Trese mi nepřišla extra plynulá, hustotou detailů naopak hodně laciná a čeho dostáváme hojně je pouze litráž krve; i ty souboje stály za starou belu. Nemám nic, co bych u tohoto počinu zrovna vyzdvihl a doporučil bych jej ke shlédnutí v pozdních ranních víkendových hodinách po hodně mocné párty anebo raději směrem podsvětí ke kremaci. Lepší 2*

Bohužel, pro mě osobně trochu nečekaně horší počin než minulý film. Víceméně se tím potvrdily dojmy, u kterých jsem se přistihl minule sám a nastiňuje tu i Jeoffrey: Violet je mnohem zábavnější a dojemnější, když skrz její práci zažíváme různorodé, šťastné nebo smutné příbehy postav vedlejších než sledování jejího vlastního příběhu. V režii chyba není, ale scénář jistý zdaleka není a předloha nejspíš nedovolila moc volnou machinaci nebo jiné silnější úpravy. Už v seriálu jsem myšlenkama a všemi přání doufal, že jistá důležitá postava Violetiny minulosti se znovu neobjeví na scéně, protože jak vhodně sloužila k vybudování Violetiny budoucnosti, tak ač to zní krutě, její návrat do doby přítomné by pro mě nevedl k žádnému radostnému, šťastnému přivítání, i kdyby to pro postavu Violet bylo zasloužené uzavření její linky a naplnění jejího celoživotního hledání. Pokud příběh je v něčem víc než úspěšný, tak je to schopné užívání tématu písemné komunikace k probuzení emocí, které by mluvené slovo pravděpodobně v podobném stylu a záměru nezvládlo, a všechny ony vedlejší příběhy obsahují minimálně představitelné a vhodné situace, abychom takový přístup ztvárnily. Tohle se ale nedá říct o hlavní lince Violet a majora, kam se psaní šroubuje násilně, stejně tak i šíleně přetažené emoce (povídání skrz dveře bylo akorát citlivé, ale finále naopak výrazně přiškvařené) s přespříliš vztahovačným chováním snad všech zúčastněných postav mělo na mé přijetí spíš negativní dopad. Chápu snahu z vcelku obyčejného romantického příběhu udělat něco epičtějšího, ale tohle není cesta. A tím se zase vracím k tomu, že jsem si mnohem víc užil reference příběhů minulých. Celkově mám nejraději onu poštovní skupinku lidí, i např. Benedicta v těch šílených kozačkách :-D Podobně je to i u poetického vykreslení světa Violet Evergarden, které Kyoťáci si nikdy nedovolí odbít; scenérie jsou snové, drtivě uklidňující a vždycky mám ze sledování těchto příběhů v rámci estetiky blažený vnitřní pocit. Stejným dílem opět děkuji Evanu Callovi za kouzelný hudební doprovod. Nemůžu říct, že by film byl špatný, ale není emočně úderný tam, kde by si to nejvíce přál. A když víte, že o to ve Violet hlavě jde, tak je výsledek relativně rozporuplný. Nepřesvědčivé 4*

Něžný, harmonický a až vzorový zástupce ze stáje romcomů, Horimiya, zdatně naplnil vysoká očekávání z populární mangy a zapůsobil jak svěží déšť po dlouhém vyprahlém období sucha. Znamenitá režie vede příběh v strojově vysoké kvalitě bez jediného výkyvu, z vysoka dlabe na ingredience levných protějšků a soustředí se na civilizovanost budujících se vztahů uváděných středoškoláků, hlavně těch romantických, s lehkým nádechem komických situací těch nejdrobnějších absurdit. Postavičky jsou doslova opečovávány až rodičovskou něhou; hlavně, aby se nikomu nezkřivil ani vlásek a pokud jsem někde nacházel výtku, tak to byla totální nekonfliktnost. Vztahy tak prochází minimálními zkouškami odolnosti a největšími nepřátely jsou tak postavy samy sobě a kolik sobě, protějšku a okolí dovolí. Vadí to nicméně pramálo, protože vztah temperamentní a nejisté Kyouko s ledově vyrovnaným Izumim je sladký jak káva s přidanou sklenicí cukru, a i když si Kyouko neodpustí trochu podezřelé žárlivé výpady před neexistujícími Izumiho usurpátory, vzájemný respekt a celkové citlivé budouvání jejich vztahu je radost sledovat. Škoda, že podobně nebyly dotaženy i romance vedlejších kandidátů, kteří na to měli víc než slibný náběh a zasloužily uspokojivé dobarvení; bez nich některé postavy začínaly pozbývat na smyslu. S těžkým přikyvováním hlavy vítám totální absenci otravného fanservisu, které tím tomuto anime jen a jen přidalo na vážnosti, dojemnějším scénám pozornější atmosféru a přitom postavy tím ani trochu nepoztrácely byť drobek šarmu (ta kukadla!). V rámci character designu mi jen překážely barevné kreace na hlavách divočejší něž z KEY vizuálů, přičemž politika "jaké vlasy, takové oči" mi způsobovala zmatek v rozpoznávání několika postav. Zbytek formy od CloverWorks dopadl náramně a i když jsem si OP s ED moc neužil, OST byl malebný. Pochopím, že pro někoho může být Horimiya trochu nudná bez ústředního dua na scéně, některým může chybět emoce spuštěné na plný křik, ale pokud hledáte naplňující, souznivý a plnohodnotný rabukome ze střední školy, jste na správném místě.

Rozpálená, laškovně přihřátá (režisérka Free! a Banana Fish) adrenalinová skateboard jízda se sterilním poselstvím o tom, že nejdůležitější je se bavit. Je fuk, jestli si přitom zlámete všechny kosti v tělě nebo je zlámete někomu jinému, jízda na skateu s Vašim kamarádem/soupeřem vyřeší buďto všechny problémy anebo Vám vyčistí mysl tak, že po ní vždy víte, co správně udělat. Reklama na skateboarding je to úspěšná a seriál se zaměřil na to, aby výjevy z akce byly extrémně efektní a efektivní. Během ní se porcuje napětí v kilogramových balení, triky (místama nadpřirozené) mají říž až se mi vzrušením ježily chlupy a kosmopolitní výtvarná stránka s dunícím ozvučením jízd je báječná. Pro mě se tyhle aspekty pozitivně mísily a hlavně byly dodány skrz postavu úchylného, démonického a "hisokovského" záporáka ADAMa, jehož barevně přetažený love-outfit a vyšinuté chování s hlasem bavícího se Takehita Koyasa dodala anime ještě o úroveň vyšší grády. Bromance hlavního dua s poměrně klišoidním rozkmotřením a následným ukřičeným a uslzeným znovuspojení skrz sílu přátelství mě naopak moc nevytrhla; těch nekonečně opakujících se nových a nových relativně dětinských uvědomění následovaný o pár vteřin později dalším, hned několik silně nedotažených amatérských pokusů o hlubší rozvětvení a na sílu lepený závěr s nefungujícím charakterním rozuzlením jízdou získaný optimismus úspěšně zadupal. Pokud tyto příběhové nedostatky dokážete přehlídnout a zaměříte pozornost čistě na sportovní tématiku seriálu, relativně sympatické postavy a výborný audiovizuál od Bones (OP i ED jsou cool), odmění se Vám Sk8 vrchovatě. Dlouho jsem to sjížděl k 4*, nakonec finišuju u velmi silných 3*.

Tohle anime se, bohužel, ztrapňuje každým dalším dílem, kdy autorovi absolutně dochází pára a mozek se mu zasekl ve 3.-4. díle. Tohle není ani vata, tohle je horší jak uhlí v ponožce od Mikuláše.

Všechno špatně, divně, pošahaně. CGI co oslepí, úplně nechutný SFX a děj, který nejde v rámci lidské logiky vůbec pochopit. Král odpadu mezi anime.

Distopický terminátor pro ty nejmenší. Dospělý, existenciální nápad dostane naivní dětinskou fasádu, filosofii tématu jen tak lehoulince lechtá na povrchu a hlavně v tak krátkém časoprostoru nedostane šanci poslání dostatečně prodat. Cítím v tom trochu aktuální Vivy, matně mi to nechá vzpomínky na melancholickou Robinsonovu Shelteriádu aneb další alegorie, kde člověk je ta hlavní zlovolná entita. Jak je seriál zaměřený na prcky, tak bohužel se nedočkáme plnohodnotnější výplně, idee jsou zkratkovité a obraty nedostatečnou logikou vysvětlené; to vše abychom mohli happyenďácky zafinišovat. Jednoduchost a přímočarost je alfou a omegou, hraní na emoce dosahuje nejnižších účinností - pokusy učit roboty pocity jsou sympatické, ale zároveň až moc zrychlené. Kvůli mírnému tempu se mi nejvíce líbil "wholesome" 1. díl, od kterého to ale šlo kvalitou čím dál víc z kopce. Vůbec mě nezaujal prostinký CGI vizuál, kvůli kterému je akce hodně střídmá, a tak nejsvětlejším bodem je Penkinova hudba, od které jsem i tak upřímně čekal o drobek více. Pokud bych bral na zřetel cílené diváctvo, subjektivně by se můj rating pohyboval kolem 3.5*, objektivně jsou to nejslabší 3*.