Scalpelexis

Tenhle konec opravdu stojí za to. Hodně citů, opravdu uvěřitelný, těmto bych to možná přál i nejvíce.

Velmi respektuhodný počin. Netflix opět vytáhl další parádičku, která baví po celou dobu. I když tu slyším opěvné hlasy hlavně na Charlieho Coxe, tak hlavní hřeb je padouch Vincenta d'Onofria. Jeho postava je rozebrána komplexněji co Murdockova a v mnoha smyslech chápu její uvažování více: Méně naivní a hlavně více lidské. Neberte mě špatně, Charlie Cox zahrál svůj part s velkým odhodláním, ale seděl mi víc jako Daredevil než jako slepý advokát. Co ještě hodně vybočuje pozitivním směrem je efektivní hra se světly, a i když se nedočkáváme náhledu skrze Murdockovi oči, tak město opravdu připomíná hořkou příchuť pekla a špíny. Mírně mi pokulhává dějová linka někde uprostřed, ale to scénaristé vždy bravurně zachrání vloženou bojovou ekvilibristikou a choreografiíí, které mě nikdy nezklamaly. Závěr skvěle graduje a jen tesně nedávám plný počet.

Nebudu zastírat, že mi v mnohém seriál přišel na hraně zvrhlosti. Hlavní postava téměř nezná, co je to udělat chybu a když už se tak stane, má vždy připravenou velmi dobrou alternativu. Majitel týmu se chová jako z jiné dimenze. Šéftrenér..vlastně zbytek týmu je k čemu? Proč se mi to nakonec tak líbilo? Inu, v Death Note jsem fandil Lightovi, takže postava Tokuchiho mi nebyla cizí a několikrát jsem s mírným úžasem a nedočkavostí jen čekal na to, jaký kousek vymyslí příště. Též mě potěšilo, jak scénář rozebral hru do každého detailu, hrál si s pravidly a vzal hodně v potaz psychologii (i když tam už zašli někdy až moc daleko). Jedinou větší výtku, kterou mám, je přehršel udivených obličejů, které tvoří snad až 30% stopáže. Krom toho dobrá zábava.

Seriál plný opakujících se citoslovců již zmíněných mými předchůdci je milý, vtipný, poměrně i romantický a v 2/4-3/4 části velmi dojemný. Yuiichi je konečně po delší době klučina s velkým K, který si z holek po většinu času dělá legraci a nechová nikterak přihlouple. Nicméně v mnoha pasážích byl seriál trochu uspěchaný a nedotažený. Přišlo mi, že vztahu s Makoto se věnoval nejvíce/nejhlouběji (a u něho jsem asi i nejvíce prosmutněl/pro mě vrchol seriálu), u ostatních až tolik ne, jakoby si uvědomovali, že už nemají tolik dílů na to. Nejvíc to nakonec odnesl konec, který ač je mi příběhově blízký, tak jeho formou a rozuzlením zase naopak velmi vzdálený. I přes to mi byly téměř všechny postavy tak sympatický, že mi bude Kanon chybět.

Nemám to srdce tomu dát míň. Slečinky mi příjdou mírně nešikovné, naivní a hloupé, nicméně to je dělá roztomilými a o to hůř člověk pan snáší jakékoliv útrapy s nimi spojenými. Brnkačka na city je silná, často zasáhne až k srdci a měl jsem poté chuť to nechat být a věnovat se jakékoliv zábavnější činnosti. Poslední epizoda to doslová trhá na kusy. A právě kvůli tomu vydírání mi není seriál úplně sympatický, tak či onak má jistou magii a vsunutou abstrakci. Nejoblíběnější postava je tutově mamka.

Neskutečný mindfuck. Děj? 0. Herectví? 0. CGI efekty? 99% filmu, až se mi z toho mlží čočky. Jen Rosamund je docela hezká.

[1. série] Mno. Musím přiznat, že jsem šel do toho s většími nadějemi kvůli hodnocení a tudíž jsem poměrně zklamán. Námět a nápad je doslova epický, nicméně nevyužitý. Svět mohl být rozvinutější a propracovanější. Tak či onak se na to docela dobře dívá, protože animace je top notch a fandové drsnějších výjevů si budou mlaskat, horší je zvuková stopa a příběh. Jak už tu někdo zmiňoval (resp. těch lidí je víc), postavy na sebe nesmyslně křičí (možná je to tím původním zněním?), frekventovaně brečí a hází dost trapný motivační proslovy díl co díl s úmyslem povzbudit (kvalita proslovů je taková, že to uchvátí mentálne zpomalenější obecenstvo). Děj se za celých 25 dílů skoro nikam neposune a moc věcí se ani nevysvětlí. Hlavní postavy jsou místama otravné jak komáři (Eren je půlku seriálu na facku, Armin jako místní génius, který vymýšlí plány, které vymyslí i nově nastoupivší na základku) a ak jedině, co vskutku stojí za to, jsou bitky. Bitky...spíš doslova řežby. Těch se nám naštěstí dostává vskutku mnoho a jejich propracování je dechberoucí. Jelikož jsem to v půlce měl sto chutí zabalit a poslat do večných lovišť, tak nejen za konec, který docela gradoval a zachránil aspoň trošku dojem z jinak matného dojmu, musím vyzdvihnout naprosto perfektní opening.

Typický film pro "Twilightovské publikum". Děj je téměř nulový, postavy se vůbec ve svém životě nikam neposunují, jen někdo potkal svého prvního, někdo svého xtého. Jistě, dostaneme příležitost porovnat klady a zápory vztahu, kde oba by rádi měli toho druhého ale zároveň mají priority i trochu jinde; takové, které se nekloubí s vizema druhé polovičky. Ale za jakou cenu? Trošku chytřější divák bloumá nad chováním obou protagonistů, ptá se moč casto "proč?" a pochybuje o jejich zdravém úsudku. Jediné plus za mě jsou ony lechtivě drsnější scénky, o který možná mnoho žen v koutku duše fantazíruje. A to je vše, což s emi zdá na vyplnění 2 hodin zatraceně málo. Za mě těžká nuda a bohužel musím říct, že jsem slyšel i chytější dialogy/scénáře v kategorii xxx filmů.

Solidní jednorázová žánrová jízda béčkovými vodami, která neurazí. Snímek si na nic nehraje, řeže to téměř od první minuty a nezastaví k nějakýmu patosu či moralizující diskuzi. Urban se svými věčně zakřivenými ústy a charakteristickou maskou hází suché, flegmatické komentáře a Thirlby přináší až překvapivý šarm či trošku přemýšlející vsuvku do tohoto dystopického světa. Pokud máte rádi dávky adrenalinu, nevadí vám litry digitální krve a žerete stylově oblečené vymahače zákona, tak zklamaní nebudete. Tomu říkám rychle vyřízený soudní proces. Možná toho Slo-Mo mohlo být méně. Mozek nechte na poličce.

Tutuduu, já tomu dám i plnou palbu. Proč ne? Příběh je sice kapánek nudný zpočátku a divák se úplně neorientuje, ale vše je postupně vysvětleno, linie se spojí a zábavně pokračují až do konce. Postavy jsou sympatické, vtipné, poměrně různorodé a velmi logicky uvažující, takže mi kupodivu nevadí, že na jevišti je až neuvěřitelně mnoho ženských protagonistek. A hlavně téme cestování času je zde pojato dosti citlivě; hlavní hrdinové bojují proti nezvratnému osudu s potřebným optimismem, tak i pesimismem v rámci přijatelných fyzikálních zákonů, takže nevznikají logické díry o velikosti kráterů a dokonce se dočkáváme smyslupného vysvětlení, což se podobným tématickým subjektům zdaleka nedařilo. Animace je super, konec je velmi potěšující. Nemám výtky.