Sheldra

Když někdo považuje Shakespeara za "nejpřeceňovanější nudil v dějinách světového dramatu", nedivím se, že ho film, jehož hlavním obsahem je, vedena až nezdravou zálibou v šokujících odhaleních, polemika o jeho skutečné identitě, zrovna moc nenadchnul. Já z toho měla vzhledem k pověsti páně režiséra docela hrůzu, nicméně nakonec mě solidní obsazení přesvědčilo, abych to riskla. Musím bez mučení a zcela nekvětnatě přiznat, že mě to bavilo - abych si pletla časové roviny a chlápky s knírkem, musela bych mít buď IQ na bodě mrazu, nebo šedý zákal v pokročilém stádiu, to teda bez urážky. Je až komicky absurdní, že je tady Emmerichovi nejvíce vyčítáno to, v čem se tolik snažil polepšit - oproti nalajnovanýmu ději a bolestně nepřekvapivýmu rozuzlení se tady vybičoval k tomu, že jeho postavy získaly další rozměr a děj byl aspoň trochu nepředvídatelný. Sice za cenu celkové uvěřitelnosti (ačkoli, místní anti-stratfordiáni a greenblattiáni vědí své), protože příkladmo takové Bětčiny eskapády působily poněkud přitaženě za vlasy, ale aspoň to nebyla nuda. Rozhodně filmu nelze upřít, že z něj čišelo nadšení ze Shakespearova umění, které jednoznačně sdílím i já. A tak klidně překousnu mrzačení historie - ono se na to dá koukat jako na historickou fikci, čímž se ani film sám nikterak netají, a ani vám nemusí vrzat čelist. Soundtrack, leč nezřízená vykrádačka všeho od Elgara přes Hirschfeldera až k Zimmerovi, se poslouchá přinejmenším dobře. Nevidím důvod, proč nedat 4* - ba naopak.

Almodóvar je fakt totální úchyl! Vzhledem k tomuto poznatku (pro mě nijak novém) se dá jedině očekávat, že i jeho hlavní postavy asi nebudou úplně příčetné. Normální člověk, kterýmu někdo znásilní dceru (jestli v takový situaci lze jednat normálně), dotyčnému rozbije hubu a/nebo věc nahlásí na policii. Ještě i pochopím, že toho šmejda kuchne. Ale že mu – SPOILER – provede změnu pohlaví a následně se do něj zabouchne, to je řešení přinejmenším neotřelé. Banderas se mi teď jako herec i jako chlap zamlouvá mnohem víc než zamlada a vážnější poloha páně Almodóvarova taky – skvěle pošahaný schéma. Paascho, nevím nevím, jestli bys chtěl tuhle kůru podstoupit, ale pokud na tom trváš, přeptej se u Pedra, určitě poradí :-)

Co se stane, když se v jedný místnosti za vyhrocený situace sejde moralistická hysterka, šovinistickej prodavač záchodů, bezskrupulózní právník a paní správná (která má ještě ke všemu potíže se zažíváním)? Odpověď je jasná: dojde k masakru. Žádný strach, nikdo tady nemáchá mačetou a nepálí z kulometu. Proč taky, když ranit ostatní jde i jinak, legálně, byť ne zrovna společensky korektně? Je to jednoduchý – když se vám někdo začne navážet do vaší rodiny, stylu života a zásad, časem se naserete a opětujete palbu. Dokonce i nezničitelný Waltz byl vyveden z konceptu, když mu choť hodila mobil, který několik hodin nastavoval, do vázy tulipánů. Každej má „breaking point“, kdy hodí kultivovanost za hlavu a začne palbu opětovat – sama bych se v týhle situaci vidět nechtěla, ale sledovat tuhle partičku, to fakt stojí za to. Možná se u toho nebudete řezat smíchy, ale rozhodně to minimálně vyvolá úsměv na tváři.

Takhle nějak jsem si vždycky představovala život špiona – místo akčních honiček mravenčí práce a nervy nadranc, místo protřepanýho-nemíchanýho martiny přelouhovanej english breakfast, geniální krásná kolegyně, ovládající osm jazyků a deset bojových umění, má ve skutečnosti metrák, polorozpadlej barák a dvacítku už nějakou dobu za sebou. Ani ten špion sám samozřejmě nevypadá jako model, kterej právě vylezl ze solárka v obleku od Armaniho. Kdepak, je to chlápek, kterýho si na ulici ani nevšimnete, ale kterej si všimne vás. Všimne si vůbec spousty věcí, až na to, jak jednou řekla M, že je někdy natolik zaměřenej na svoje nepřátele, až přestane sledovat svoje přátele. Ono se to ve špionským světě někdy trochu překrývá, takže nepřítelem může být fakt kdokoli – pánové Tinker, Tailor, Soldier nebo Spy; kolega, co se tuhle vrátil z Istanbulu v jinou dobu, než měl; člověk, se kterým si každej den dáváte kafe... Komu to pořád připadá jako nuda, toho mi může bejt akorát líto. Možná sledování takovýho filmu nevypumuje hladinu adrenalinu na hranici infarktu, ale určitě nadchne všechny, kdo si potrpí na inteligentní a rozvětvenou zápletku, prvotřídní klasický herce, vynikající scénář, přesnou režii, hutnou atmosféru studený války (kdo dosud nepochopil, proč se jí tak říká, může se přesvědčit nyní) a minimalistický hudební doprovod seňora Iglesiase. Aby sis tuhle skvělou dávku vychutnal, nemusíš být ani salonní intelektuál, Dadeli, to tě ujišťuju.

Kdo by to byl řekl, že všechny ty filmy s drsňáckými názvy, kterýma nás Hollywood posledních pár let zásobuje (jo, myslím Wresltera a Fightera, ne Kurýra, díl dvěstědevadesátýosmý), budou představovat tak neskutečnej nápor na city. Nejspíš teď frčí odvrácená stránka muže, ta, která se schovává za drsňáckýma řečičkama, vymakanou muskulaturou a krvavejma šrámama. Vtipný je, že Warrior ve svý podstatě není nic jinýho než doják podanej dost přímočarým dojmem, aneb jak dva braši ke štěstí přišli, i když cestou si museli vyžrat řádnou dávku sraček. Co z něj pro mě dělá pětihvězdičkovej zážitek, jsou jednak výkony výbornýho dua Hardy-Edgerton, výživně doplňované skvělým Noltem, jednak hodně dobrá psychologická linie. Celej tenhle příběh, na kterej se přes všechna klišé hezky kouká (někdy ty happy-endy prostě potřebujete), prostě vezme za srdce a rozhodně nestojí na základech z cukrový vaty. „I love you“ na plátně málokdy zazní tak opravdově...

Zvrat střídá zvrat, atmosféra houstne (čemuž vydatně napomáhá neustálý liják) a zvědavost roste díl za dílem. Téma už tu možná stokrát bylo, ale kolikrát bylo zpracování takhle řemeslně i herecky zvládnuté, spočítáte hravě na prstech jedné ruky. Je zarážející, že talent jako Mireille Enos není na plátně vidět častěji, co naopak zarážející není ani trochu, je, že seveřani jsou fakt náramně zajímaví chlapi, který vám vystřihnou jakoukoli postavu a libovolně vybraným přízvukem. Když už mám koukat na detektivku, tak jedině v tomhle stylu. Fakt klasa!

Jsem konsternovaná – tenhle film že si vysloužil modrou? Jako chápu, že to není zrovna tradiční pojetí látky, že někdo očekává citovou ždímačku a cestu do hlubin transvestitovy duše. Ale není právě i ten chladný odstup způsobem, jak zapůsobit na divákovy city? Při záběru na Albertovu tvář byla vidět až dětská prostoduchost, možná spíš dokonce zaostalost. Jeden rozhovor před obědem ale odhalil víc z jeho/jí osobnosti, než by řekl potok slz. Když má někdo takhle podělanej život, dopadne zpravidla buď tak, že se z něj stane nezřízená lidská svině, nebo naopak důvěřivý trdlo, který si to v životě bude vypíjet, co živo bude. Jak může někomu počítání peněz a snění o jiným životě připadat studený, obzvlášť v podání úchvatný Glenn Close, to je mi záhadou. Asi jsme tak zmršený konzumním stylem natáčení, že už city za hradbou mlčení a neprostupným výrazem nedokážeme ani vytušit. Smutný. Před Janet McTeer, ale hlavně před Glenn fakt smekám. Jestli ti tataři za velkou louží aspoň nenominují tohle, tak už fakt nevím.

Mám neodbytnej dojem, že se někteří diváci ocitli v klasické pasti očekávání – Fincher točí takový a makový filmy, podle předlohy tam nemělo chybět tohle a tamto, ale zase naopak se nám do filmu nehodí něco jinýho, a bla bla. Já bych měla návrh, co s tím: každý si natočíme svoje vlastní Muže a budeme to porovnávat, jak se komu povedlo naplnit představy ostatních. Kurňa, co čekáte? Že natočí remake scénu po scéně stejný? Že se bude více držet předlohy, nebo naopak jí udělá po svým? Možná by se vůbec mohla napsat celá kniha znovu a celý by se to předělalo do více zfilmovatelný podoby. Sice by to teda byl úplně jinej příběh, ale více by padnul do noty filmových znalců a fajnšmekrů, kterými se to tu jen hemží. Chápu, že se nikdo nezavděčí všem, ale tady je obzvlášť dobře vidět, kolik lidí by mohlo převzít roli Brouka Pytlíka. Seznam rad pro věčný reptaly: je tam moc lidí, takže do kina prosím povinně notýsek; taky by to chtělo přečíst si předlohu, abyste nebyli zmatení, ale na druhou stranu ji nečtěte zase moc podrobně, abyste nepřišli o překvapení. Pak ta znásilňovací scéna: hlavně si ujasněte, jestli jste neposkvrněný katoličky, protože pak si zavažte oči, a pokud naopak ne, tak si naopak přineste nějaký hodně drsný porno, abyste si tuhle chvíli trošku líp vychutnali. Nejlíp i pouta a nějaký to nářadí, aby to byl intenzivnější zážitek. A hlavně si prosím vás nezapomeňte nechat po ruce vypínač mozku – někomu to přijde jako film k zamyšlení, někdo ho zase doporučuje vypnout, a nikdy nevíte, kdy vám osobně může asi tak dojít, kdo je vrah. No není to s tímhle filmem vůbec jednoduchý... Jo a Oscara Fincher nedostane, ani nominaci (Fincher je moc konvenční, Reznor s Rossem zase moc mimo tabulky), tak jestli má vůbec cenu si to pouštět... Tak to bychom měli shrnutí doporučení. Můj názor: Zatím jsem asi žádnej bezchybnej film neviděla a doufám, že ani neuvidím – byla by to skoro stejná nuda, jako potkat dokonalýho chlapa. Kdybych měla srovnat švédskou a americkou verzi; 1. je temnější, civilnější a s jednoduššími postavami, 2. drsnější, lépe natočená a lépe odsejpající, přičemž postavy jsou mnohem zajímavější a mnohovrstevnatější (obzvlášť je to vidět u Lisbeth, kdy Noomina je jenom drsná, zatímco Roonina naopak o něco křehčí a líp zahraná). Craig taky válí. Soundrack je naprosto geniální (podle mě dokonce lepší než Social Network, a ten přitom zbožňuju). Fincher je skvělej řemeslník a vyčítat mu, že se odchýlil od švédského tempa a stylu, je naprosto nesmyslný – když chce někdo udělat remake (obzvlášť dva roky po vzniku předlohy), tak nějak předpokládám, že si ho chce udělat po svým – jinak by asi ani nemělo smysl ze na něj koukat.

Tomu říkám věrohodné zobrazení zármutku. Z amerických filmů občas mívám pocit, že když vám někdo umře, stačí nasadit udivený výraz, trochu si pobrečet a za pár dní je všechno při starém. Jenže ono není. Super komorní drama stojící na kvalitním scénáři a dokonalé Nicole Kidman a Aaronu Ekchartovi.

Je fajn, že mají Amíci v ústavě právo na štěstí, ale možná by tam měli zakomponovat i právo sám si rozhodovat o svém těle a životě. Tohle je prostě klasická ukázka amerického pokrytectví – a já myslela, že politici veřejné mínění neposlouchají jenom u nás! Páni nejvyšší soudci, ať už kvůli pánbíčkářství, strachu z pobouření upjaté části populace nebo pocitu, že vláda musí rozhodovat úplně o všem, samozřejmě nikdy nepřipustí, že by člověk měl mít právo sám rozhodnout, jestli chce, nebo nechce umřít. Možná by jim (stejně jako vševědoucím lékařům) prospěla nějaká doba pobytu v ochrnutým těle, trpícím neustálými bolestmi, a začali by na touhu v takové situaci umřít nahlížet malinko míň skepticky, a ne jako na něco, co člověk se zdravým úsudkem nemůže nikdy udělat. Příšerně mě to rozčiluje a smekám před umanutým Kevorkianem, který se rozhodl pustit do boje s větrnými mlýny se vskutku vrcholným nasazením. Že u toho párkrát udělal debilní rozhodnutí, které asi dost napomohlo závěrečnému nezdaru, to už je jiná věc. Každopádně Al to skoulel devastačním způsobem a Zlatý glóbus i Emmy si fakt zasloužil. Až někdy HBO natočí nějakou sračku, asi se půjdu ožrat...