Sheldra

Z počátku se z toho rýsovala čistá kule, ale pak mě trochu utahalo to neustálé koncertování. Já vím, je to film o zrodu (a neprodleném zániku, což není spoiler - dalo se to čekat) jedné irské soulové kapely, hlasu to proletariátu, ale přesto nám Alan Parker při svých neutuchajících režisérských schopnostech mohl nabídnout krapet víc. Kdo si tohle prohlášení vyložil tak, že jsem se nudila, je ovšem na omylu - to bych ty dvě hoďky nesměla strávit v tak vybrané společnosti jako je filmový ansámbl. Oni, perfektní scénář a veskrze pohodová hudba mi berou ze rtů jakoukoli další kritiku.

Měla jsem vážné obavy, že mi ten jižanský rasismus bude pít krev natolik, že si film nedokážu pořádně užít. Ale jakmile na scénu vstoupil famózně potroublý Warren Oates a vzápětí i velký Rod Steiger, notně mi připomínající tabák žvýkajícího (a flusajícího) seržanta Peppera, byly pochyby ty tam. Kromě těchhle skvělých maníků musím pochválit výborně propracovanou zápletku, svižný děj a břitce napsaný scénář, místy mrazivý, místy vtipný a místy iritující (to když promlouvali ti idioti a lá KKK). Největší lákadlo, Sidney Poitier, mě ale dost zklamal - čekala jsem velkolepé herectví a dostalo se mi chlápka, na kterého se sice hezky kouká a který oplývá charismatem, ale u něhož moje detektory zaznamenaly takřka nulové hodnoty hereckých schopností.

Mám velké dilema: líbila se mi víc Černá kočka, bílý kocour, nebo Život je zázrak? Nemám tuchu. Ale zato vím, že je Emir Kusturica režisér s velkým R. Je zázrak takhle dokonale skloubit humorný nadhled s tak neskutečně tragickým tématem, aniž by to vzbuzovalo pohoršení. Je zázrak, že se film ani přes nadměrné množství porthlosti neutápí sám v sobě. Je zázrak, že existují věci, které lidi dokážou spojit, i když vše ostatní mluví proti tomu. Život je zázrak a tenhle film taky.

"Přišel jsem, vykradl jsem, zvoral jsem to." Tak to by si mohl Paul W.S. Anderson nechat vytesat na náhrobek. Mám návrh pro příští díl: Vetřelec s Predátorem se dají dohromady a tohohle člověka pozvou na (k) večeři. Může se to odehrávat třeba mezi pyramidami, to je poslední dobou dost oblíbená lokalita.

Muškilou anime, alespoň pro mě, bývá strnulost postav, především jejich výrazů a pohybu, a proto ve mě nikdy nedokážou vzbudit takové emoce, jako skuteční herci (rozuměj ti, kteří umí a mají co hrát). Právě toho jsem se u Mononoke nejvíc obávala a právě to se překvapivě nekonalo. Když Ashitaka plakal, věřila jsem, že pláče, když Mono zuřila, opravdu vypadala, že zuří (dabing hraničící se svatokrádeží ponechávám stranou). Dneska už by možná některé věci vypadaly věrohodněji, ale možná by zase postrádaly to kouzlo, které vyzařuje třebas z lesního ducha kráčejícího po hladině jezera (vůbec mi ten les a ten nápad trošku připomněli Avatara - že by se Jim inspiroval tady?). Všechno ostatní bylo taktéž perfektní - nádherný příběh, za který by se nemusel stydět ani Tolkien, čarovná hudba, která se poslední dobou víceméně trvale zabydlela v mých sluchátkách, a režisér evidentně dokonale ovládající své řemeslo. No a pak tu máme ty vynikající postavy, napsané tak, že leckjaký lajdák z Hollywoodu může leda blednout závistí. Dlouho jsem dumala, proč se to jmenuje Princezna Mononoke, a nakonec jsem přišla na to, že důvodem bude její dvojí podstata: napůl člověk, napůl vlk. Otázka zní: můžou tyhle polovice žít pohromadě. Miyazakiho odpověď je jednoznačná: nejen mohou, ale měly by, musí. Kéž by si to vzal k srdci i ten blbec od sousedů, co topí starejma škrpálama a strouhanejma nehtama... I přes všechna superlativa ale dávám jen 4* - nejspíš mě to přes všechen cit a zručné řemeslo nevzalo za srdce tak, jak mohlo.

Forma bez obsahu je k ničemu, stejně jako obsah bez formy. Anglické jahody nemají ani jedno. Nezajímá mě, jestli za to může víc neschopný režisér, scénárista, který neumí napsat kloudný dialog, nebo herci (s výjimkou pana Preisse a Rusáka Bardukova, na kterého se dá dívat nejen proto, že jediný hraje s nadšením) bohatě obdaření prázdnými výrazy, rozjíveným pražským přízvukem a nulovým charismatem - výsledek je jediný: stojí to za hovno.

Co bolí víc? Být zavřený ve sklenici, nebo propíchnutý špendlíkem? Stejně jako Timofej si myslím, že to nejsou špendlíky. A stejně jako ten motýl ve sklenici, i Timofej je mrtvý dřív, než jeho srdce přestane bít. Beznadějnost jeho situace činí celý film neskutečně depresivním, zatímco jeho úvahy, pronášené vyrovnaným hlasem, nám ukazují ani ne tak světýlko na konci tunelu, jako spíš pocit, že na tom konci to nemusí být tak špatné. Paddy Considine je excelentní, Oscar Isaac taktéž. Celé je to jako temná ukolébavka a celé se mi to moc líbilo.

Další pokus o napodobení Magnolie, který se u mě naprosto míjí účinkem. Dalo by se dokonce říct, že je fakt umění obsadit film takhle vynikajícími herci (jediný to důvod, proč dávám 3*) a napsat jim tak neskutečně nezajímavé postavy. Nebo možná ne až tak nezajímavé, jako spíš mizerně napsané. Jak obsazení, tak i diváci si zaslouží něco lepšího, co nevymizí z paměti vzápětí poté, co se objeví závěrečné titulky...

Že je Phoenix výborný herec, který s přehledem zvládá celé žánrové spektrum, to vím už dávno, ale do Vince Vaughna bych to neřekla ani náhodou. Jeden z těch filmů, které mě utvrzují v tom, že do některých zemí se asi nevyplatí jezdit ani na dovolenou, natož v nich bydlet, natož nechat se v nich zavřít. Jako právníka mě navíc vytáčí, jak tady všichni ignorují lidská práva a zdravý rozum (ve Státech ignorují jen to druhé), jako člověka mě zase neuvěřitelně sere, jak nízkou cenu tady má lidský život. P.S. Češi zase jenou při překladu názvu projevili nehynoucí lidovou tvořivost :-)

Miss Potter byla jistě velmi originální dáma, leč film o ní nikoli. Z králíčků už jsem vyrostla a na Renée Zellweger s jejím konstantním projevem a obzvláště s dabingem Martiny Hudečkové začínám mít alergii. Roztomilostí překypující hromada klišé.