Sheldra

"Není žádná tragédie, že je ti padesát, pokud ovšem nechceš, aby ti bylo pětadvacet." Geniální kritika posedlosti slávou a mocí, ale i touhou po ní, která nevyhnutelně končí katastrofou. Kdo si pořád myslí, že jsou starý bijáky nuda, měl by se podívat na tohle Wilderovo veledílo - možná zjistí, že o hovně je často spíš novodobá produkce...

Vězeňský expetiment aneb dej blbci funkci. Možná by neškodilo, kdyby se scénárista namáhal víc vysvětlit emocionální přerod nejen u dvou hlavních postav, protože mi není tak docela jasný, kde se najednou vzala ta vlna odporu u ostatních vězňů, nemluvě o tom, proč kurva nezstavili ten debilní experiment dřív, ale dobrý, jak bych nenapsala ani pohádku o nemocným kuřátku, takže nemám co kvákat. Brody a hlavně Whitaker odtáhli psychologickou stránku v podstatě sami a šlo jim to jako vždy skvěle.

Závažná sdělení a touha po rebelii, kterou se kluci snaží vyřádit na stožárech, sochách středověkých světic a ve výstižných komiksových vsuvkách, jsou bohužel podána tak nezáživným způsobem (jako by se v tom filmu nic nedělo, hergot, jako by se odehrával tak nějak lineárně a pak najednou pecka, kterou vše končí), že mi to prostě moc nesedlo.

Tak trochu jiná road movie (nebo spíš trail movie?), která mě emocionálně totálně strhla - a je fuk, jestli si pod emocema představíte veselí, smutek, mírnou melancholii nebo údiv - Darjeeling má toho všeho a spousty dalšího víc než červený barvy v celý Indii. Co jinýho si z toho mám odnést, když sleduju totálně pošahanej příběh o zdánlivě totálně pošahaných lidech, který jsou ve skutečnosti docela normální, ale jejichž chování je ale podrobeno vlivu exotického prostředí a přehršli ujetých událostí, takže se pošahaně jenom jeví. Možná proto je jejich cesta za poznáním, že život není o tátových kufrech, pravidlech a itinerářích, ale o tom, že někdy máme to, co potřebujeme ke štěstí, přímo před sebou, jenom to pořád ne a ne vidět. No a taky pár dalších věcí. Perfektní Brody a Schwartzman a dokonalá hudba. A to prosím nejsem žádným zastáncem Andersonovy tvorby!

Výtky ohledně množství kyslíku v zápasu s neustále rozsvíceným zippem a kvality signálu už za mě hodně výstižně vyjádřil verbal, Phonebooth jsem ale naštěstí viděla už dost dávno, takže toho Dežu jsem bohudík prodělat nemusela. Když pominu trhliny v logice (včetně toho, proč kurva v týhle situaci někdo plejtvá baterkou, aby po stopadesátý zavolal manželce, která to prostě nebere), musím bohužel přiznat, že mě tenhle hororvej thriller nechal trochu podezřele chladnou a napětím jsem taky zrovna nepraskala (maximálně tak z představy, že bych si v tý rakvi tutově vyhodila záda), což je vzhledem k tématu dost podezřelý - buď jsem nechutně rozmazlená z přehršle geniálních filmů na tohle téma (jen si teď zrovna žádnej nějak nevybavuju), nebo to fakt bylo tak slabý. A to se chudák Reynolds tak snažil...

Michael Mann dobře ví, že všeho moc škodí a že k tomu, aby životopisný film zachytil něčí osobnost, není třeba začít od narození a skončit záběrem na náhrobek, vysvětlit každou emoci a popsat všechny životní zvraty. Místo toho nám naservíroval chlápka s napůl smutným a napůl ironickým výrazem, neskutečnýho dříče a paličáka, kterýho chvílema žerete, jindy vás štve a někdy ho nechápete, kterej se placama chová jako poděs a nádiva, ale i jako hrdej chlap - a hlavně pořád jako člověk, kterýho byste chtěli potkat. Will Smith všechny tyhle nuance vystihnul na jedničku a snad poprvý mi ani zamák nepřipomínal pako z Men in Black (který miluju, ale do dramatu se moc nehodí). Herecko-režisérský koncert Smitha s Mannem lemuje přehlídka skvělých herců ve vedlejších rolích, nenuceně nastíněná atmosféra doby včetně politických a sociálních nálad a parádní hudební doprovod. K pětce už chybí fakt jenom kousíček.

Každých pět deset minut jsem si myslela, že stoprocentně vím, kdo je vrah. Každých pět deset minut jsem byla vyvedena z omylu - a na konci jsem jen čučela. Takhle má vypadat soudní drama, dámy a pánové.

Tomu říkám láska až za hrob (zde reprezentovaný vanou a kufem)! Nechť se prosím Američani na remake vyserou, takhle dokonale ledovou atmosféru oproštěnou od idiotských klišé a sladkobolné romantiky nenatočí, ani kdyby se přestěhovali do Ikey.

Tomu říkám umíněnost. Vidět to před patnácti lety, asi bych se do školy těšila a fous víc...

Ani Jack Nicholson, ani Harvey Keitel, ani téma vážný jak Dürerův autoportrét nedokážou přeprat fakt, že Hranice je jedna velká nuda a že ten správňáckej konec je natolik přepísklej, až to hraničí s hovadinou. Vedle toho musím konstatovat, že Jackovi prostě víc slušej role pazdrátů...