Sheldra

Tohle není film, nýbrž modelingová reality show s gumovými herci, nemastnými dialogy, promísenými s pokusy o drama, napětí a velké emoce. Ach, jak dlouho jsem již neshlédla dobrý španělský kousek, který nevzešel z Almódovarovy dílny...

Jako kdyby nestačilo, když si člověk (a k tomu Američan) vyrazí do Paříže, on si ještě musí vyrazit do minulosti! To je k vzteku, a ještě když tyhle skvělý persóny potká takový ňuma, jako je Gil – teda byl, dokud mu Hemingway nevysvětlil, co je to, být chlap, Getrude Stein neprozradila, jak vyzrát na román, a dokud se mu nezamotala hlava z femme fatale Marion. Owena Wilsona normálně nemusím, nejspíš za to můžou ty debility, ve kterých se zpravidla zjevuje. Tady se mi zdá, že nějak podezřele přesně přebral mimiku, gestikulaci i intonaci samotného pana režiséra, jako kdyby nehrál roli, ale pouze napodoboval, což může být škoda, ale nemusí – to se nedozvíme. Co jsem se ale dozvěděla, jsou dvě věci: 1. Woody rozhodně ještě nevykouřil svou poslední režisérskou cigaretu a pořád má co říct; 2. Musím do Paříže vyrazit na jaře! Vlastně ještě za 3.: Ten chlápek, co hrál Hemingwaye, by rozhodně stál za hřích...

Jo takhle se buduje svobodnej stát, kde je možný žalovat i chlápka, kterými se vloupáte do garáže. Holt ani Řím nepostavili za den. McAvoy v roli ani ne tak idealistickýho, jako spíš morálně založenýho obhájce, a Robin Wright Penn coby jižanka charakteru natolik pevného, že na ní můžete dříví štípat, zafungovali jako dva magnety, který otáčejí střelku mýho diváckýho kompasu rovnou k tomu správnýmu pólu. Takhle vystavěný soudně-politický dramata zatra můžu!

Jsem dost ráda, že neukázali, jak to vypadá v nebi, kde jsou normální smrtelníci – vzhledem k tomu, jak nadšeně vyřazené hvězdy působily a jak se postupně snižovala kvalita ubytování i služeb, asi to bude další důvod, proč se zatím nechystat do futrálu. Nápad je to zajímavej, ale možná by nebylo špatný trošku víc vysvětlit duševní pohnutky – na to, aby mladej zastřelil svůj idol jen proto, že mu nereaguje na dopisy, mi přišla Firthova postava až moc normální. Nějak je to takový nedotažený... O’Toole a Firth hrajou slušně, ale určitě jsem od nich zhlédla lepší výkony. Venkoncem z toho mám takovej smutně průměrnej dojem.

Joseph Gordon-Lewitt je podle mě jeden z nejtalentovanějších mladých herců současnosti, ale tady mám paradoxně pocit, že se natolik vcítil do svojí krajně pasivní postavy, až nějak zapomněl hrát. V podstatě jedinej silnej moment byl v autě a pak ke konci, než měl jít pod nůž. Když už je to o rakovině, asi bych naopak potřebovala trošku silnější kafe. Takhle je to fakt jenom 50/50.

I přes všechny trhliny v logice (pochybuju, že by agentka Mossadu v situaci, kdy je sama doma s nacistickým zločincem, který zjevně nesedí přivázaný k topení, klidně špacírovala po bytě, jako by se nechumelilo - to bych jí snad seřezala i já) se na The Debt dá koukat, aniž by měl člověk pocit promarněných devadesáti minut. Jako silnou stránku filmu vidím právě to, že se děj neomezuje jen na akční stránku, ale i na morální otázku, jestli je lepší říct pravdu a zničit si kariéru, nebo zamést stopy, když to stejně nikomu neublíží. Odpověď se nehledá tak snadno, jak to vypadá, a pochybuju, že by se našlo moc jedinců, kteří by v téhle situaci šli s kůží na trh. No a pak je tu ještě jedna silná stránka, a to obsazení, který je veskrze skvělý - kupodivu nekraluje Helen, ale Jessica Chastain, o který už nějakou dobu říkám, že je úžasná (tak a teď definitivně připomínám kolegu, kterej je se svým "já vám to říkal" krajně nesnesitelnej). Worthington je se svým valením kukadel a drbáním na hlavě aspoň roztomilej, když už ne výbornej. Předlohu jsem neviděla, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. To jsem, verbale, viděla větší průsery, který stojej za 2,5*...

Kdo najde druhý film, který takhle vtáhne do děje a osobně zapojí diváka do morálního dilematu, nechť hodí kamenem (tak já si hodím sama hned, i když Michalkových 12 je vlastně remake v ruských podmínkách, takže jsme v podstatě tam, kde jsme byli). 12 rozhněvaných mužů je skvělá ukázka toho, jaká kritéria někdy rozhodují o životě a smrti a jak málo někdy stačí k tomu, aby se miska vah zhoupla na jednu nebo druhou stranu. Každá jiná porota by se nerozpakovala rozhodnout dřív, než by stihlo vystydnout kafe, ale co čert nechtěl, tady se zrovna nachomýtnul jeden architekt, který netrpěl předsudky, nespěchal na baseball a hlavně zapojil mozek - jak daleko sahá důvodná obava? Kdy si člověk může být dostatečně jistý, že příběh, který mu byl předestřen, je pravdivý? Pravda je křehká věc a lidi s ní málokdy zacházejí v rukavičkách. To, co je pravda, hlavně není totéž jako to, co chceme slyšet. Pokud se nám pravda nelíbí, co je snazší než předstírat, že ji nevidíme? Není to jen abstraktní kritika společenských předsudků, zaslepenosti a nezájmu, je to i varování a výzva, abysme se nad sebou zamysleli - kolik z nás někdy nejednalo stejně jako těch jedenáct, kteří nechtěli ztrácet čas a otevřít svoje uši a mysl? I po těch padesáti letech mě to pořádně rozklepalo...

V podstatě nemůžu říct, že bych pochopila, oč běží, ale jako hypnoticko-meditační prostředek to funguje skvěle.

Ještě že Gandolfiniho dotáhli zpátky, když z konkurzu odešel! Ne že by to i bez něj nebyla přehlídka úžasně obsazenejch rolí (předně z Paulieho a Silvia učůrávám blahem), ale buďme upřímní, to on dává tomuhle seriálu se svým energickým cholerismem, pískáním v nose a smrtícíma hláškama ty pravý grády. No a pak samozřejmě brilantní scénář, kterej se hemží skvělou parodií na moderní mafii a americkou společnost, ale i trefnými a dramatickými momenty. Ono vůbec začít mafiánskej seriál scénkou u psychiatra, kde si boss řeší problémy s matkou a vykládá o svých pocitech (a občas u toho přiškrtí doktorku a rozfláká nějakej ten nábytek), je nápad stejně neotřelej, jako geniální. Vlastně mě, co se týká Sopranů, napadaj jenom dvě negativa: Za prvý, je to příšerně návykový, takže teď nečučím prakticky na nic jinýho. Za druhý, vypadá to, že zase jednou budu muset přistoupit k tomu bolestnému úkonu a prohrabat svou seriálovou topku, protože nedat do ní Sopranovi, to bych se asi musela dobrovolně objednak na návštěvu k Jennifer Melfi...

Musím přiznat, že jsem čekala trochu víc, nebo spíš možná něco trochu jinýho, ale paradoxně pocit zklamání nepociťuju. Malick je divnej a je třeba s tím počítat. Jeho filmy jsou někdy trošku onanií, kdy sledujeme stébla trávy nebo západ slunce z deseti různejch úhlů, ale buďme upřímní, umí někdo přenést přírodu a dojmy na plátno líp než on? Jestli jo, tak já se s ním ještě nesetkala. Ano, mistr se rozmáchnul trošku víc než obvykle, chtěl postihnout všechny otázky života, vesmíru a vůbec, v důsledku čehož se mu film trošku rozbliznul, ale třeba ho prostě už unavovalo vyprávět všechno lineárním stylem. Pokud by to udělal, mohl natočit tři filmy - jeden o vzniku světa, druhej o životě jedný americký family s ne zcela vyrovnanými vztahy a ústřední postavou symbolicky rozštěpenou mezi andělskou matku a nesnesitelnýho tyranskýho otce, kterej si na dětech vylejvá svůj pocit životního selhání, a konečně podivný dovětek, který má asi naznačovat smíření se smrtí milované osoby a setkání na onom světě (to se fakt jenom dohaduju, protože jsem to moc nepochopila). Místo toho všechno nasyslil do jednoho. Úplně chápu, že to všem nesedlo, ale stejně mi ta modrá zrovna u něj připadá dost smutná - to má opravdu tak málo lidí schopnost ocenit nekonvenční přístup? No nic, nebudu šťourat do cizího ne/vkusu, sama to nesnáším. Já si odnáším pár poznatků: Malick opravdu je neskutečněj frajer, protože i když si ukousnul takhle obří sousto, podařilo se mu ho požvýkat zatraceně skvěle (čímž jen potvrdil to, co už víme dávno), za druhý, málokterej film dokázal tak nekompromisně přikurtovat moje oči k obrazovce a našpicovat mý uši neskutečnou zvukovou lahodou (akorát toho Desplata jsem tam nějak nezaslechla, což je u Malicka klasika, že si objedná soundtrack a pak tam prskne Mahlera). Jako obvykle u něj oceňuju naprosto dokonalou volbu pobsazení (Jessica Chastain je fakt nebesky skvělá, Pitt zralej na Oscara a ty špunti byli totálně skvostný) a skvělou psychologii postav, kdy nic není černobílý. No, už se tady nebudu rozplývat, určitě mi to bude ještě hodnou chvíli vrtat v hlavě a stoprocentně si to někdy zopáknu. To víte, když ho miluješ, není co řešit...