Matty

Nač si něco nalhávat, tento film je celý postavený na křivkách Bardotové. Scénář příliš brzy ukáže svou prázdnotu v plné nahotě. Režie je nudná, nenápaditá. Herci pěkní (pro dámy opálení Frantíci s vypracovanou muskulaturou), prostředí pěkné (kde jinde než v Saint-Tropez), ale k čemu to všechno, ta laciná senzace? Odpověď je prozaická: aby se Bardotová i Vadim dostali rychle a zaručeně na výsluní. Podařilo se, a pokud dávám tři hvězdičky pak především za Briggitinu čaču v závěru - byla až neslušně „sweet & sexy” (více než za celý film dohromady). 55% Zajímavý komentář: Lynn

Nečekaně vnímavý, neexploatační pohled do nitra subkultury, které by bylo velmi snadné se pouze vysmívat. Film překvapující již samotným tématem (minimálně pro toho, kdo o existenci „bronies“ dosud neměl tušení) kromě základních informací o jednom z méně obvyklých popkultuních fenoménů dneška nabízí taky koňskou dávku pozitivní nálady, čímž se liší od řady vážných dokumentů o problémech dnešního světa (samotnou subkulturu s jejími ideovými východisky lze brát jako protireakci na cynismus a ironii současné společnosti). Snaha skloubit intimní portréty „bronies“ s analyticky nezaujatým dokumentem o nich ovšem zapříčiňuje určitou schizofrenii výsledné výpovědi, která se na jedné straně vyhýbá nekritické adoraci, ale zároveň ji chybí větší odstup. Každopádně jde o hodnotný příspěvek do diskuze o krizi maskulinity, genderových stereotypech a sexualitě. 55%

Ben se rozhodnul, že vstoupí do světa dospělých po svém a po svém vstoupil na pole generačních komedií také Mike Nichols, vzdělaný evropskými novými vlnami i americkou avantgardou. Jeho energická režie poskytuje během filmu dozrávajícímu Hoffmanovi dostatek prostoru pro drobné vtípky, díky kterým si Bena zamilujete. Kvůli Absolventovi nikdy nepřestanu litovat, že jsem nedospíval v šedesátých. 95% Zajímavé komentáře: Falcor, Eddard, pepino

Komorní psychologické drama, které věcně a nenuceně, bez zbytečných formálních efektů (které trochu ubíraly z přesvědčivosti Úsměvům smutných mužů) zachycuje proces protialkoholní léčby devatenáctiletého Adama v Bohnicích. Film současně ve flashbacích rekapituluje historii jeho alkoholismu, který bude mít soudní dohru (jak se dozvídáme hned v úvodu, čímž je zkraje vytvořeno určité očekávání). Někdo by mohl namítat, že film dost zřetelně neobjasňuje, proč protagonista začal pít, ale právě to na něm považuji za cenné - je zřejmé, že k nadměrnému pití může snadno sklouznout i bezproblémový kluk ze „slušné“ rodiny (pouze s trochu pracovně vytíženějšími rodiči, což ale není vydáváno za ústřední příčinu). Ve své odměřenosti je to něčím až terapeutické. ___ Moc na druhou stranu nerozumím tvůrčímu rozhodnutí podkreslovat chvíle počáteční slasti zakoušené při pití zrovna Mozartem a Čajkovským (ale budiž) a pro větší přehlednost bych ocenil vizuální odlišení scén z minulosti a současnosti (místy je těžké určit, kde na časové ose se nacházíme). Postavy rodičů hraničí s karikaturami (starostlivá matka Adamovi do léčebny přinese plyšového medvěda, otec jej povzbuzuje větami jako „jsme chlapi, ne?“) a ve scénách z Bohnic to zase vypadá, že Adam, jeho kamarádka a jeden alkoholik-veterán jsou jedinými pacienty v celém areálu. Na druhou stranu si takto zřetelněji uvědomujeme izolaci, kterou hrdina zažívá. ___ Nejrušivější byl na celém, celkově potěšivě odměřeném filmu hudební klip Kvit od kapely Nebe, běžící během závěrečných titulků a zcela se svým tónem míjející s předchozími cca 75 minutami. Střídmá stopáž je další plus a Abstinent by díky ní mohl být uváděn v dvojprogramu třeba se Sólem, jiným podstatným, sympaticky nevyhroceným a nemoralizujícím filmem o zápasu jedince se sebou samým a jeho tréninku na návrat do reality. 65%

Vulgární pitomost. Vtipná. 55% Zajímavé komentáře: JohnnyD, RAPIDUS, Simako, demented

Vulgární pitomost. Nevtipná. 25% Zajímavé komentáře: Melies, tron, pinguinka

Pozvolné rozkrývání tvůrčích metod Johna Cassavetse, se zvláštní pozorností věnovanou jeho práci s herci i jeho vlastní osobě (velmi pronikavé jsou jeho vlastní komentáře, zejména úvodní párminutové shrnutí kompletní filmografie). Namísto kvanta informací vhodných do učebnic dějin filmu dali tvůrci prostor primárně lidem, kteří průkopníka nezávislého amerického filmu osobně znali a strávili s nim tolik času, že by na něj bezesporu dokázali vzpomínat déle než tři a půl hodiny (na přirovnání jeho štábů k rodině něco bude). Poutavější mi přišla druhá polovina, věnující se více než hercům režisérovi, jeho pohledu na svět, jeho požadavkům na pravdivou kinematografii. Filmů jsem od Cassavetse zatím nevstřebal dost, abych nad nimi vynášel nějaké souhrnné závěry, jako člověk mne ale po tomto dokumentu začal zajímat.

"Proboha, nezabíjejte mě, jsem napůl Ital!" Čtyři zavazadla stejného zevnějšku a různého obsahu. Jejich čtyři majitelé, sledující zcela odlišné cíle, a několik lidí, kteří sledují cíle ještě odlišnější, leč ve všech případech se zmíněnými zavazadly související. Teď si ty čtyři lidi, jejich čtyři zavazadla i všechny ostatní aktéry zkuste představit v jediném hotelu, ba co víc, v jediné hotelové chodbě, kde bude téměř čtyřicet minut filmu docházet k náhodným záměnám jednotlivých zavazadel. Geniální věci jsou prosté. Bogdanovich zákonitosti screwballových komedií neinovuje, staví z obdobných materiálů jako mnoho let zpět například (a především) Hawks Leopardí ženu, nanejvýš si díky rozpočtu může dovolit řezat zatáčky vyšší rychlostí. Se stejným respektem čerpá z němých a kreslených grotesek, jimiž v závěru dává najevo nevážnost celého počinu (Bugs Bunny). Krom neustálých záměn, mezi nimiž beztak brzy ztratíte přehled, slouží jako motor pohánějící humorné situace rozkošná Barbra Streisand. Ztřeštěnost bez omezení. 90%

Aspergerův syndrom je jako diagnóza znám přibližně od poloviny 90. let. Filmaři jej objevují teprve nyní (Ben X, Mary a Max, částečně i Sheldon v The Big Bang Theory). U uvedených titulů jsem měl dojem, že o Aspergerovi pouze mluví, aniž by byl ve filmu skutečně přítomen. Adam v tomto ohledu nepředstavuje výjimku, naopak se v popisu nemoci snaží být ještě důkladnější a trochu tak supluje Wikipedii. Neměl bych mu to ale za zlé, „aspici“ jsou filmařsky ještě méně vděční než třeba autisté a proto cením už samotnou odvahu o nich natočit drama (netuším, kde se mezi žánry vzala komedie). Adam některé věci trochu přehání, ale jen málo jich zlehčuje. I díky výstižným detailům (ucuknutí při pokusu o fyzický kontakt) se mu dá věřit. Navzdory snaze dělat z malých dramat velká, ve filmu opravdové drama chybí, ale díky sympatickým hercům (ač malinko starším, než bych soudil z jejich chování, asperger neasperger) a vcelku realistickému závěru se mi tahle verze příběhu o tom, kterak A(dam) potkalo B(eth) – nebo spíš naopak – zamlouval. 70% Zajímavé komentáře: Subjektiv, sona123

Plastelínové podobenství o životě, Bohu, a vůbec, se zcela nepředvídatelnou pointou a zároveň jistá forma pocty všem „ručním“ animátorům.