Matty

Jak těžké je žít a přežít ve společnosti anebo Dospěj a zemřeš. Chladnokrevný vrah pohledem neméně chladnokrevného režiséra. Kamera zde plní funkci tichého pozorovatele a společně s monotónně odříkanou výpovědí titulní postavy a zpravodajskými komentáři (které mu přisuzují všechny zločiny v zemi) kompletuje Josého portrét. Nejsme o ničem přesvědčováni, jednoznačné argumenty ve prospěch jedné či druhé strany (jedinec vs. společnost) chybí – názor si udělejte sami. Jako ve filmech italského neorealismu, oproti kterým je ale Šakal vyprávěn méně přímočaře. Navzdory dokumentaristickému odstupu dokáže strhnout, užívaje zejména v první polovině prudkých skoků po časové ose mezi příčinou a následkem, zločinem a jeho policejní rekonstrukcí. Jedno se děje v amoku, druhé je řešeno s racionálním odstupem, byť za přítomnosti běsnícího davu, který tak opožděně a díky střihu přitom bezprostředně reaguje na zločin, jemuž mohlo být zabráněno již v zárodku. Mrazivé. 85%

Střelba do diváků. Politicky již méně aktuální (ač šašci, pokrytci, lháři a kreténi jsou ve vládních kruzích stále přemnoženi), ale filmařsky stále oslovující. Z filmů kypí naštvanost vlastní tolika režisérům latinskoamerických nových vln, což se nejvíce projevuje jeho agresivní roztěkaností. Prudké skoky mezi scénami, opakování záběrů, fragmentarizace vyprávění do sledu výrazně kontrastních výjevů (scény tiché a pomalé jsou prokládány scénami hlasitými a divokými). Takhle je přirozeně obtížné věnovat pozornost sdělením, někdy otevřeně politickým, jindy silně metaforickým, stavějícím do opozice osobní drama a velké dějiny (dualita se odráží i v „konfrontační“ práci se zvukem). Do toho jsme stále upozorňování, že sledujeme jenom film, film dobře si vědomý své manipulativní moci, film nesoustředěný a přitom vyžadující plnou soustředěnost. Inu – nefalšovaný brazilský karneval, kterým se buď necháte strhnout, nebo vás jen otráví a vyčerpá. 80%

Štve mě, že Neznámý divákovi neumožňuje, aby vytvářel odvážnější hypotézy (poskytnuté informace lze stěží brát coby ponouknutí k dvojímu čtení) a přemýšlel víc, než je třeba k pochopení elementární vyprávěcí kauzality, se kterou si Serra po celou dobu vystačí (jdi za postavou A, zjisti, co můžeš a na základě toho přejdi k postavě B). Současně se mi líbí, že prostota zápletky umožňuje plně koncentrovat pozornost na obvyklé žánrové laskominy (intenzifikace WTF?! momentu, syrové a surové pěstní souboje, hrdinova (dez)orientace v neznámém prostředí) a na Neesonovo strohé, ale účelu výborně sloužící a všechny ostatní zastiňující herectví. Když přiměřeně snížíte své nároky a nebudete přemítat, o kolik větší nervák by z téhož vykřesal Polański, neřkuli Hitch, ani by vás příliš nemuselo zarmoutit zdegenerované rozuzlení. 65%

Svět se zrychluje, kvantum informací narůstá, čas utíká pořád stejně. Důsledkem je větší objem podnětů, jež jsme nuceni přijímat. Časový kód jako čtyři filmy v jednom náš čas na jednu stranu šetří, ale zároveň svou formou prakticky vylučuje, aby jej někdo komplet „pobral“ během jednoho zhlédnutí. Již tak matoucí zahlcenost obrazy komplikuje zvuková stopa. Občas mi chvíli trvalo zjistit, kdo zrovna mluví a jestli se jedná o hudbu diegetickou, či nediegetickou, která má jenom „náladově“ sjednotit všechny čtyři záběry. Emocionálně film překvapivě funguje. Příběh několika lidí z filmové branže překypuje známými, dokonce i dobrými herci a navíc ozřejmuje zvolenou formu. Úloha scénáře je zpochybňována přímo v textech postav, dojde i na představení digitální kamery a největší problém sledovaných vězí v prázdnotě jejich životů. Marně hledají smysluplný obsah, snaží se uniknout z povrchních vztahů. A i kdyby byla náplň úplně hloupá a nezajímavá, nedokážu nežasnout nad tím, jak něco napohled tak komplikovaného dokázal Figgis sladit. 80%

Pro ty, kdo nevěří, že nic není tak sexy jako pleš spícího Lenina. (Ne, ani Stalinův knír.)

„This is a promise. For the next hour, everything you hear from us is really true and based on solid fact.“ Neskutečně hutný a na pozornost náročný esej o švindlech a švindlířích, který je stejně jako Občan Kane hlavně (nerozluštitelnou?) hádankou pro (ne)důvěřivé diváky (a mile zákeřnou hrou pro tvůrce). Nikoliv hraná či dokumentární forma, z nichž obě jsou stejně manipulovatelné, ale Wellesovo ego F for Fake sjednocuje. U auto-referencí a obsazení Ojy Kodar, tehdejší Wellesovy mimofilmové múzy, překračování hranice mezi realitou a fikcí nekončí. Dokonce se objevily spekulace, že jde o režisérovu reakci na článek Pauline Kael, přisuzující většinu scénáristické práce na Kaneovi Hemanu J. Mankiewiczovi. Cokoli se za písmenem F skutečně skrývá, o jakkoli velký „hoax“ jde, Wellesův poslední dokončený projekt předpokládá aktivní spoluúčast. Nenechte se ošálit lacino. 80%

Jestli má Clint nějaký režisérský vzor, hádám, že John Huston, podaný zde jako misogynní egomaniak, to nebude. Čím tahle pozvolná, několika silně subjektivními scénami oživená výprava do srdce temnoty fascinuje, je Eastwoodova sebereflexivní snaha podívat se z odstupu na role, jež dříve ztvárňoval. Než, stejně jako Huston v závěru, prozřel a uvědomil si, že být (vše)mocný bílý mačo s sebou nese také stinné stránky. 75%

„Tenhle má rudý i chcanky“ Monstrózní rétorická soutěž, ve které má chvíli Diane Keaton navrch nad Warrenem Beattym, chvíli Warren Beatty nad Diane Keaton, a oba dva hravě strká do kapsy Jack Nicholson coby cynický alkoholik Eugene O'Neill. Film mysl diváka nijak agresivně neznásilňuje, neřekl bych, že jde o rudou propagandu. Přesto jsem po třech hodinách vykřikování „proletáři všech zemí, spojte se“ (myšleno obrazně) měl chuť nahlas reagovat pelíškovským „proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“. Dialogy jsou chytré, vyvážené a věřím, že – ač o to neusilují – ty politicky zatím nepřesvědčené dokáží přesvědčit o existenci mýtu zvaného „socialismus s lidskou tváří“ (sice zemře pár tisíc lidí, další stovky tisíc budou trpět hladem, ale co, revoluce si žádá své oběti…). Jestli měli Rudí moc přesvědčit Američany, programově strašené honem na čarodějnice z 50. let i stále trvající studenou válkou, o tom, že komunisti jsou taky lidé, netuším, ale obdivuji, kolik lidí dokázal Beatty touto lekcí nepříliš záživného dějepisu oslovit. 60% Zajímavé komentáře: Angerr, wosho

„Co je to pop art?" Úžasný chlapík a neskutečný životní příběh. Kolik podobných samorostů čeká na objevení?

Barbie a Ken zjišťují, že život není dokonalý. A trvá jim to. Nebýt titulní dvojice, mezi kterou to hezky klape, působí tahle komedie ještě mnohem povadleji. Humor obstarává všehovšudy jenom Jamieho bratr – onanista, odvážnější erotické scény jsou navzdory tématu (věčná honba za sebeuspokojením) krajně samoúčelné a jestliže je čistě fyzické pojetí vztahu titulní dvojice sympaticky nehollywoodské, závěr je hollywoodský v tom nejhorším možném smyslu. Vzhledem k současnému stavu žánru ale oceňuji jakoukoli snahu o oživení. 60% Zajímavé komentáře: Cervenak, gejzuško