honajz2

Od Costa-Gavrase jsem doposud nic neviděl, ale kruci, jestli i jeho ostatní filmy vypadají takhle, tak jich musím vidět víc. A především Z, které mám v plánu už bůhvíkolik let. Tohle ale bylo něco už od prvních záběrů - tolik geniálně filmařsky řešených záběrů v každé scéně se jen tak nevidí a celý film je jimi naprosto plný, ať už detailní prací s umisťováním postav v rámu, tak i dalšími technickými hrátkami, ze kterých je pro mě nejvýraznější "falešný splitscreen" při jízdě vlakem (levá půlka záběru se odehrává ve vlaku, přičemž v rohu se na dveřích lůžkových kupé objevuje odraz všeho ostatního, co z náhledu kamery nemůžeme přímo vidět a v pravé půlce je venkovní krajina a dokonce během jízdy). A dokonalé jsou zde nejen jednotlivosti, ale i celková výstavba - už od začátku je zde svižné tempo, které nejen že tvoří výrazné napětí, jenž mi nedalo vydechnout, ale taky do něj skvěle zapadají vtipné scény, které nejsou na sílu a svými hláškami vše perfektně podporují a dotvářejí jinak silnou ústřední detektivní zápletku. Solidní je díky hláškám a dalším zdařile napsaným dialogům i samotný scénář a herci, ačkoli někteří jak kdy (ale to už bych se pitval v drobnostech), své role zvládají též skvěle. A je tam toho mnohem, mnohem víc, ale nechci tu o tom pořád básnit, jelikož bych se začal opakovat. Snad jen ty lehce psychologické monology obětí před smrtí mě dost zaujaly, přišly mi neotřelé a nevím, jestli jsem podobný nápad v nějakém starším filmu ještě viděl. Za mě ale velké nadšení a na Z se už prostě budu muset podívat. 5*

Ještě lepší než první série. Počáteční pomalé tempo mi (až na jednu epizodu) vůbec nevadilo a naopak mi přišlo vhodně, logicky a funkčně zvolené, tudíž jsem s ním neměl žádný problém. A když už by to začínalo působit až moc pomalu, přijdou poslední tři epizody, ve kterých je zvratů tolik, že se to nedá vstřebat. A přesto to pořád celistvě funguje. U třetí série určitý pokles čekám, vzhledem k tomu, že zde skoro všechny dějové linie skončily a další dění bude o tom, "co bylo pak", ale pořád mám vysoká očekávání a na další díly se upřímně těším :-)

Jak v předchozích dílech bylo pomalejší tempo, tak zde je takových zvratů, že jsem to až nestíhal vstřebávat. Epizoda naplněná, jak kdyby to bylo finále série, ale do toho při tom zbývají ještě dva díly a já už konečně musím dokoukat celou druhou sérii, abych věděl kam se to ještě pohne. 5*

Takový nenáročný "náročný" akčňák, ve kterém akce moc není, obsahuje pár dějů, ale ani jeden nepodává dramatičtěji a všechny působí dojmem "ono to nějak dopadne" a celé je to oddechové, ale s nádechem trošku vážnějšího akčňáku. Tudíž někde mezi fajn filmem a naprostou zbytečností. Ale atmosféra mi sedla, Yul Brynner působil jako light verze Mačety, hraje tam Max von Sydow a kupodivu větší roli a ne žádný štěk, utíkalo mi to docela rychle a navzdory plakátu to není žádná přehnaná blbost. Teď ještě záleží, kolik si z toho vybavím časem, ale s mými třemi hvězdami to nijak nehne. Jestli mě ale něco zaujalo, tak docela netradiční hudba, kdy třeba v závěrečné napínavé scéně hrají agresivní smyčce. 3*

Skvělý střih, dobrá kamera a veskrze zdařilé herecké výkony. Ale jinak jestli takhle vypadá i Steinbeckova předloha (kterou jsem nečetl), tak potěš, protože tohle je příliš tezovité, ve všem zjednodušující a s nevýraznými postavami bez pořádných charakterů a mdle vystavěnými konflikty mezi nimi - přičemž ústřední konflikt nižší třída vs. vyšší je zase hlavně tezovitý. Já to nerad říkám, když v USA takových filmů nikdy moc nevznikalo, ale tenhle své téma pojímá spíš s nádechem levicové agitky, než s komplexnější výstavbou, kterou mají třeba italské levicové filmy. In Dubious Battle by rád byl komplexnější, ale tým okolo Franca dal dohromady jen něco prostinkého, kde pár trefnějších vět sice zazní, ale celý film neutáhnou a dojem jednoduchosti nezmění. Takže bohužel, sice jde o další z Francových filmových adaptací předlohy slavného amerického spisovatele, ale tahle se v mých očích bohužel řadí mezi ty nepovedené. Opravdu bohužel, jelikož Steinbecka jako spisovatele mám rád. Ale já už si u Franca zvykl, že někdy natočí skvělý film, jindy pozoruhodný těžký art, někdy naprostou zbytečnost a někdy naprostou hovadinu, takže podívat se na další jeho filmy je vždy jak sázka do loterie. 2*

Křesťanských sci-fi je jak šafránu a když už nějaká je, tak o apokalypse, jenže tahle ne a tak jsem do ní vkládal určité naděje, že by z ní nemusela vypadnout jen těžká (a směšná) agitka. Ale ona bohužel je. Přitom se v tom skrývá nosný a slibný sociologický námět o velké proměně společnosti za 100 let a interakce minulosti s (pro něj) budoucností, resp. současností, ale jakkoli to aspoň začátku vypadá nadějně, tak se to stejně celé rozpadne. Platí to hlavně o výstavbě příběhu, který naťukne možný milostní vztah, komplexnější pohled na současnou církev/víru nebo možné odhalení profesora coby cestovatelé časem, ale vše se zahrabe, hned po objevu určitého prvku zničehonic zmizí a vše tak stojí jen na agitačních mravních poučkách, ve kterých je jediná cesta přijmutí Ježíše do svého srdce. Současnost má působit jako krůček před apokalypsou (ale naštěstí jen v rámci profesorovy teorie, ne přímo), zkaženost doby je zobrazena na banálních příkladech, který by rády byly názorné pro všechny, ale na tento záměr jim zase chybí větší důraznost, která by na křesťanskou agitku byla moc drsná. Tím pádem vám zbydou jen banální lehké příklady a vám nezbyde nic jiného, než se znechucovat nad líbajícím se párem v televizi... jo. Pořád to ale dlouhou dobu má naději být komplexnějším křesťanským filmem, jenže pak přijde závěrečná půl hodina, kde se divákům milionkrát řekne, jak Ježíš všechny miluje a že ho máme pustit do svého srdce a že je to jediná cesta ke spáse atd. a přijdou i scény ve stylu "Mexičan na recepci nikdy nevěřil, ale když dnes viděl společenství věřících a dostal Bibli, natolik ho to nadchlo, že začíná taky věřit a přečte si poctivě celou Bibli"... jo. To už je skoro na úrovni Chvíle poté a "kultovní" scény s echt ateistickým agentem FBI, který po třech slovech ("Ježíš tě miluje") okamžitě uvěří v Boha a začne se kát. Navíc je zde sice nenáboženská (na začátku), ale přesto vyloženě směšná scéna, kdy profesor z roku 1890 jde do kina, jako by tehdy byly všude a přesně věděl, co to je. A abychom to pochopili, podobnou přednášku o Ježíši dostaneme i na konci, kdy profesor řekne o Ježíši (ne o Bohu, o Ježíši) klukovi, který na začátku ukradl kuličky. Snad jediná opravdu dobrá scéna je v knihovně u počítače, kdy profesor přemýšlí nad tím, že vyhledá své jméno (tedy zjistil datum svojí smrti), ale nakonec odolá a nechá to být. Je v tom svým způsobem souboj s pokušením ďábla, přičemž ďábel není ztělesněním počítače (jak bych v takové agitce čekal), ale oné situace. To byla skutečně povedená scéna a líbila se mi. Vše ostatní mi ale připomíná, proč se těmto filmům snažím co nejvíc vyhýbat. Přičemž ten film naznačí skutečné rozpory a uvolňování pravidel morálky a sem tam z něj vypadne něco k zamyšlení, ale vše tak moc zaobalí do agitačního obalu, že se ani neobtěžujete nad tím zamyslet, jak průhledně to působí. Ale tak stalo se, viděl jsem na Velikonoce film, kde je Ježíš nejčastější řečené slovo, bylo to i tak trochu pokání, účel to teoreticky splnilo... ale rozhodně jsem doufal v něco, co by překročilo rámec křesťanské agitky. BohuŽel se nestalo. 2*

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.42  - SOVĚTSKÝ SVAZ - Z toho, co vím, Sovětský svaz moc hororů nenatočil. Bral se tam jako podřadný žánr, který v jejich ideologií nemá opodstatnění a tak když už něco sami označili jako horor, tak to buď musel být film vyloženě podle hororové legendy/předlohy, nebo film tak hororový, že se to nedalo "zamaskovat". Berte můj názor ale s rezervou, detailněji jsem to nestudoval, ale po nemalém počtu zhlédnutých sovětských filmů vypozoroval. Každopádně do první kategorie by se dal zařadit třeba Veld, film podle tří povídek Raye Bradburyho, zatímco do té druhé třeba Posetitel muzeja, který sice jako horor označený nikde není, ale zato má mnoho hororových prvků a velice temnou atmosféru. A Gospodin oformitěl už od pohledu patří do té druhé a sám jsem si to potvrdil, když jsem se někde v půlce musel podívat na rok vzniku. Tahle druhá kategorie totiž vznikala primárně v období perestrojky a tady už z prvních minut lze ono období krásně poznat, lokacemi, výběrem herců i rámováním záběrů. Nevzejde z toho žádné velké psycho (v které jsem (pod)vědomě doufal), ale pořád se jedná o dílo s perfektně vybudovanou výraznou atmosférou, díky níž ten stěžejní příběh o umělci, který chtěl být Bohem a dost se mu to vymstilo, funguje. A ačkoli se mi hned po zhlédnutí zdálo, že to sice je povedené, ale moc to ve mě nezanechá, tak teď mám v hlavě pořád dostatečně výrazný dojem z toho specifického zážitku, že určitě zvednu hodnocení. Ono to totiž mohlo vypadat líp a vydat se to třeba cestou filozofického artu (kterým to mohlo klidně být, ale jaksi to nebyl tvůrčí záměr), ale i tahle cesta není vůbec špatná a stále obsahuje nemalý počet (převážně výtvarně) silných scén. A psychedelický závěr patří k tomu nejlepšímu, co sovětské nezávislé umělecké žánrovky za posledních 20 let minulého tisíciletí mohly nabídnout. Škoda jen, že se po dvou filmech Oleg Těpcov po dvou filmech tak vytratil, mohl pokračovat aspoň v nějaké podobě jako třeba Lopušanskij. Slabé 4*

Nemá to vychytané všechny mouchy (což se projeví hlavně v závěru), ale mimo to se jedná o skvělé natočený film s vynikající prací se světly i rámováním záběrů, tak i napínavým narativem, který mi osobně chladný nepřišel. Nedotažený, to ano, ale získalo si mě to rychle a byl jsem napnutý, jak celá situace nakonec dopadne. Perfektně zde funguje už úvod, který v sobě má jen minimum zvukové stopy a přesto dokáže chytře budovat atmosféru. A i práce s charaktery postav je komplexnější, než se na první pohled zdá. Za mě tedy spokojenost i přes to, že to je jeden z těch filmů začínajících těsně před koncem a se znalostí (poté) budoucích událostí, ale přišlo mi, že se s tím zde dobře pracuje a napětí zde vzniká poctivě, bez falešných kalkulů. 4*

Jak jen hodnotit tohle monstrum, tenhle Tarrův velkofilm, se kterým jsem strávil něco málo přes sedm hodin života? Není to totiž lehké - má to v sobě hodně z toho, co mi na Tarrovi vadí, ale taky dost toho, co bych nečekal, že u Tarrova filmu (zvlášť z pozdního, slow-cinema období) uvidím. Bohužel si neodpustil totální nihilismus i manipulaci s charaktery postav, kdy je do situací staví tak, jak se mu to hodí a zapomíná, že každý nejspíš má jiný charakter (což z toho leze mezi řádky). Taky je tu pár scén, které slow-cinema zneužívají a nejvíc to platí o dlouhém (asi 30-40 minut) mučení kočky malou holkou, jelikož z té scény plyne nanejvýš banální metafora neúspěšného přežívání ve zkaženém světě, ale pak se k holce (i po tom, co udělala) přistupuje jako k jediné čisté duši bez jakéhokoli smyslu. Odpíchne se z toho jedna základní věc, ale její pozadí netvoří neutrální charakter oné dívky, ani film se k němu nevrací a (aspoň teď) nevím, na co tam teda je. A stejně jako u každého slow-cinema, nevyhnu se srovnání s Lavem Diazem - zatímco on má každý film pečlivě promyšlený, scénu od scény a záběr od záběru, Tarr to má svým způsobem taky, ale oproti Diazovi mu chybí hlubší prokreslení postav, situace, i drobné přesahy navíc. Proto na mě Satanské tango chvílemi působilo krásně na povrch, ale duté uvnitř, přičemž ona dutost zde znamená vězení vlastních tezí, které jsou krátkozraké a neprokreslné, ale Tarr tak vnímá svět. JENŽE se to nedá jen tak zavrhnout, jelikož Tarr zde dokázal vytvořit velice působivou, až hypnotickou atmosféru, ve které žádná scéna nepůsobí zbytečně dlouze (objektivně) a pohltil mě natolik, že se mi za celou dobu ani na moment nezavíraly oči. Pomáhal tomu i opakovaný hudební motiv, který přesně vykreslil atmosféru, výběr ponurých lokací (zvlášť vesnice) i umisťováním postav do rámu - což se mi nejvíc líbilo u scén, kdy všichni byli od kamery dost daleko a záběr neskončil, dokud všichni rám neopustili. Nádherné záběry, nádherné scény, fakt. Jenže teď to hlavní - vyrovná se filmařská stránka scénáristické? A teď myslím scénář včetně všech přesahů, ne jen narativ. Tu jsem právě na rozpacích, jelikož je složitější ten film rozebrat jen jednou cestou. Pro mě je nejvýraznější podobenství o vylidňování vesnic a s tím spojená nemožnost důstojnějšího pracovního zařazení těch, kteří se mimo vesnici nemají šanci víc uchytit a jsou, řekněme, "spojeni s polem" + podobenství o komunismu v Maďarsku, které ale nemám šanci pochopit, jelikož jejich situaci moc neznám a vyvozuji to jen z pár do očí bijících návazností o "východě, kde je svoboda a všichni jsou si rovni". Jenže se tam může skrývat cosi biblického (jen teda netuším... Job? ve ztělesnění vesnice? Nebo jen Apokalypsa, ale bez oficiálního konce (tedy bez Boha)? Když už se tam cituje Zjevení? Ale to je teoreticky każdý Tarrův film... Nechám to jiným), nebo prostě jen totálně nihilistický příběh o stavu světa/Maďarska, či myšlenka, že svoboda je jen prázdný pojem... Ale i když se budu držet své interpretace, pořád vnímám jisté nedotaženosti, které mi ji buď boří, nebo ukazují její nedotaženost. Problém je už jen v rozsáhlém úvodu - co ty scény ukazují, nelehký život na vesnici, nebo to, že každý na vesnici je buď sociopat, idiot nebo věčně pod obraz? Pozitivní je, že poprvé u Tarra můžu rozsáhleji nad jeho filmem přemýšlet (a ne jak u Turínského koně, kde jsem musel jednu banální myšlenku sledovat dvě a půl hodiny), negativní je, že si z něj můžu odnést různorodé věci a díly tomu nevím, jestli bych radši řekl "ano, stálo to za to" nebo "spíš asi ne". Mám to někde mezi. Mezi je 3,5*. Zatím nebudu přehánět a přeceňovat, vyspím se na to a jestli to ve mě zanechalo skutečný a upřímný silný zážitek, půjdu mile rád výš. Ten film na to má, ale... Silné 3*

Taková rozverná každodennost točící se okolo čtyř žen, které prostě nějak žijí a snaží se navazovat různé vztahy... jenže na pozadí všeho je něco zlého, co je tak moc na pozadí, že se na to dá lehce při sledování zapomenout (aspoň někam do poloviny, pak se TO začne objevovat častěji) a ze závěru už vám tak veselo nebude. Má to podobnou výstavbu jako Fliegaufovo Je to jen vítr, ale zatímco on nebuduje nic a pak prostě přijde s pointou, Chabrol aspoň něco buduje a to především příběh Jacqueline, která je sice většinu času v pozadí a je nejméně výrazná, ale právě jí se běh věcí bude nakonec věnovat nejvíc. Skvěle se s ní ve scénáři pracuje - výraznější je jen ve scénách, kdy je sama s jednou osobou, nebo když zrovna řeší něco osobního, ale v houfu moc nemluví, baví se spíš jen proto že tam musí být a dá se lehce přehlédnout, jelikož zbylé tři ženy jsou vždy dominantnější. Je to pěkný záměr, velice se mi líbila práce s ním a jelikož je to to hlavní, na čem film stojí (+atmosféra romantické Paříže, kterou už ale z principu nedokážu vnímat jinak než jako klišé, nehledě na rok vzniku), dá se říct, že je povedený. Bohužel mi ale nesedla jeho atmosféra, jelikož na pohlcení každodennosti holt potřebuji zvolení pomalejšího tempa a tohle na mě bylo moc rychlé a rozverné, abych se do toho dokázal dostat a tak to i brát. Tudíž to beru jako propracovaný film s nejednou skvěle zrežírovanou scénou (hlavně tou v bazénu - tam skvěle funguje jak kamera, tak i střih a zvuk a vše je přesně načasované, aby vyvolalo správný, objasňující nebo naopak matoucí, efekt) a dokonce i občasným povedeným vtipem, ale nechal mě chladným i ve svém finále a s jeho vybudovanou atmosférou jsem to měl velice podobné. Silné 3*