honajz2

Sice nevím, jak moc byl Konkurs opravdu originální koncept a jestli si jen nepřevzal něco ze zahraničí (a rozhodně bych neměl problém tomu věřit), ale to, co Forman a Semafor sice hezky naznačili, ale dál nedovedli, zde Makhmalbaf dotáhl do takových výšin, že se zde celý námět konkursu (zde teda na film) stává něčím hlubším, než jen ukázkou naivity a poblouznění těch toužících za každou cenu po slávě. Salaam Cinema totiž odráží onu naivitu v naprosto jiném totalitním prostředí, kde žena nesmí projevit slabost a každá v castingu na úkol "máte deset vteřin na to, abyste se rozbrečela" jen deklamuje režimní tezi, že to na filmovou kariéru přece nepotřebuje a že nikdy v životě nebrečela (ačkoli je vidět, že některé mají zrovna na krajíčku) a hlavně se vše v poslední půl hodině zvrtne, když si Makhmalbaf vybere jednu rodinu a z ní dvě starší dcery a ty v castingu, nic netušící, nechává projít si náročnou filmovou rolí. Otevírají se zde sami samotné, zatímco je Makhmalbal vystavuje neustálé nejistotě ohledně toho, jestli uspěly či nikoli a záměr tak castuje na herce v castingu. Bude to sice znít pitomě a esotericky (a popravdě ten pojem nemám rád), ale měl jsem pocit, jako by se tu Konkursu otevřelo třetí oko. Co všechno je člověk schopný udělat pro roli ve filmu? A proslavení se v herecké branži. Naprosté minimum režisérů je na herce milé a vstřícné, tudíž tu spousta účinkujících přichází o naivní představy filmového natáčení a když si Makhmalbaf vybere své hlavní hrdiny, nechá je viditelně projít si stejným hereckým náporem, jako skutečné herce.  Oběma ženám se zdá průchod konkursem drsný, ale přitom žádná z nich nechce opustit šanci stát se slavnou herečkou, ačkoli už si několikrát zvolily prohru a chtěly definitivně odejít. Salaam Cinema je skvěle pojatý sociologický film o lidech toužících po slávě, který jde až na dřeň a není jen trochu chytřejší parodií. A i přes závěrečné titulky tu nápis "The End" je napsaný křídou na kamenné tabulce a v závěrečném záběru "To be continued..." taktéž. Sofistikovaný projekt, který si ještě musím nechat projít hlavou, abych se ujistil, jestli na plný počet spíš je nebo není (přece jenom, se zákeřnou iluzí mohl začít dřív), ale tak jako tak jsem se opět přesvědčil, že nejoriginálnější filmařská díla vznikají v Íránu v extrémně omezených podmínkách. "Chcete šťastný, nebo smutný konec?" Silné 4*

Proboha co to s Monkem udělali? Ono je sice fajn, že se tvůrci věnují vážnějším tématům jako jsou deprese, sebevraždy a stáří, ale na tu druhou se do konceptu Monka hodí jen to poslední a to je, stejně jako všechna ostatní, zpracované dost mizerně. Sice je super vidět celou starou partu pohromadě (ačkoli všichni pochopitelně zestárli) a pár fórů se vydařilo na výbornou, ale jinak je to vyloženě slabší epizoda seriálu natažená na skoro hodinu čtyřicet a vyplněná právě depkou, Monkovými náběhy na sebevraždu způsobené stářím a covidem (ano, na ten tu taky dojde) a celé je to křečovité, na sílu a jako fanoušek seriálu nechápu, proč se pro takové ladění (stejní!) tvůrci rozhodli. Sice je fajn říct, že sebevražda není řešení a že když jste na tom špatně, je lepší si o tom s někým promluvit (když už tam na konci je číslo na nějakou americkou linku pro sebevrahy), ale proč to, proboha, je v konceptu Monka? A proč se tvůrci snažili vytvořit stejně silný epilog jako bylo finále seriálu, když ho jen vykradli a dodali k němu pitomý případ s nejbohatším chlapem na světě? A jak to celé nedrží pohromadě dost potvrdí i těžce patetická scéna v parku, kde se Monk setká s obětmi vražd, které vyřešil - a dokonce i s těmi, jejichž vraždy teprve vyřeší! Finále seriálu bylo vtipné v tom, že všechny osudy úžasně zakončilo a přišlo s obrovským zvratem, který Monkovu situaci pořádně a hlavně silně uzavřel, ale tohle je ve finále ještě zbytečnější, než se od pohledu zdálo. Ale to výrazné rýpnutí do Elona Muska se mi líbilo, neříkám nic. To je aspoň jeden z mála kladů, co tenhle epilog má... 2*

Mořské dobrodružství/kravina/pozdrav z dovolené. A je tam i mořská panna, teda mořský pán, co hraje na rybu. Konec sice až moc odkazuje na klasické videoklipy a bohužel ne parodicky, ale jinak je to něco, co v české hudbě zoufale chybělo. 4*

Abstraktní studie odrazů světel a zrcadel, pohybů lidí i věcí a spousta zajímavých záběrů z toho plynoucích, přičemž jsem u některých moc nechápal, proč tam jsou, když se v nich jen stejná scéna opakuje několikrát dokola, ale celkově pro mě zajímavé záběry převažovaly nad těmi, které mě neoslovily, tudíž tomu dávám odpovídající hodnocení. Byť to teda ne úplně dokáže obhájit svou stopáž, ale o tu tady vůbec nejde. A taky mi to připomnělo, že bych si měl zase udělat menší maraton krátkých experimentálních filmů, který už jsem opravdu dlouho nedělal... Slabé 4*

Že by to nabralo vlastní směr? Bylo by to super, jelikož ten hybrid Kanclu a Komparzu tu splynul natolik, že dostal vlastní ksicht a bude mít čím se odlišit i přes pár reckylovaných fórů a situací. Hlavně jsem rád za dějovou linii ze spolku malých lidí (nebo jak se jmenuje), jelikož to je něco nového, vážnějšího a Gervais skrze něj ukazuje obě strany mince problémů. Sice dost cynicky, ale já to takhle rád, takže si nestěžuji. 4*

Po Hackerovi a hlavně po Veřejných nepřátelích jsem se začal bát, jestli už se Mann nevyčerpal a nezestárl, ale Ferrari mě přesvědčilo o tom, že rozhodně ne a že ty dva filmy jen zrovna moc nedopadly. Koneckonců, přechod na ruční kameru některými režisérům na konci kariéry vyloženě uškodil (třeba Chytilové) a ačkoli mi Hacker, který s ní byl natočený celý, přišel pořád lepší než Veřejní nepřátelé, jsem rád, že se ve Ferrarim Mann na ruční kameru vykašlal a natočil to klasickou. Popravdě, jediný, kdo to s ruční kamerou zvládl skvěle, je David Lynch, který s ní natočil podle mě nejlepší jeho film, ale to už odbíhám. Hlavní je, že je Mann zase zpátky a tak jsem si poprvé na velkém plátně mohl užít jeho chytré pomalé budování atmosféry a brilantní filmařinu od zvuku, který upřednostňuje vždy to, na co je třeba upoutat pozornost, než na to, co by mělo být slyšet nejvíc (telefon), po kameru, která dokáže do nejednoho záběru dostat cinefilní překvapení a do jednotlivých scén zase nehollywoodské (její) budování a určité minizvraty. Perfektně vede i herce, kteří tu podávají skvělé výkony a všem jsem jejich role věřil.. A nejvíc mě těší, že to není tolik o závodění a rychlých autech jako spíš o postavách a vývinu vztahů mezi nimi, které naštěstí Mann umí podat tak, aby byly zajímavější než rychlostní testy a přitom to nic nemění na tom, že závěrečný závod s fatálním koncem je napínavý a vysoce intenzivní. Navíc se mi v tom zamlouval víc než Grand Prix, které se mi sice taky líblo, ale zatímco to jen cvrnklo o temné stránce tohoto sportu, Mann se tomu nebál víc věnovat a přitom to ještě začlenit mezi více nastíněných témat. Životu Enza Ferrariho se to věnuje jen v krátkém časovém úseku a přitom mi to přišlo výstižnější a komplexnější, než spousta jiných životopisů. Zároveň to ale není tak filmařsky a scénáristicky výrazné jako třeba Heat, Collateral nebo Zloděj, takže díky tomu Ferrari není až tak silným zážitkem, jakým by mohl být. Nehledě na to, že úvod je zbytečně pomalý a hůř se mi do něj dostávalo, ale pak mě to spolehlivě pohltilo jako většina Mannovy tvorby. A ještě mě mrzí, že se to sice celé odehrává v Itálii, ale všichni tu mluví skoro pořád anglicky s výrazným italským přízvukem. Přitom italština by tomu dodala na realističnosti, ale to už je spíš můj problém, který možná nikdo jiný kromě mě u filmů nemá. Za mě tedy povedený film a ačkoli to není látka, která by Mannovi seděla nejvíc, je poznat, že to bylo jeho vysněné téma a tak do toho dává hodně. Díky tomu je ale taky poznat, že má stále filmovému světu co nabídnout. (Světozor, Praha) 4*

Moje nejoblíbenější satiry jsou ty, které střílí do všech ostrými, ničeho se nezaleknou, ani nejkontroverznějšího tématu a hlavně se nebojí střílet do všech stran, navzdory svým názorům, které z toho ale jsou poznat mezi řádky a tak v nich divák dostane naprosto všechno. Proto mám rád (do určitého období) South Park, kde Parker se Stonem přesně takovou satiru dělají, i když za hranicí vkusu. A těší mě, že Ricky Gervais to v Armageddonu zvládl kupodivu taky, ačkoli dává své názory (stále mezi řádky) jasněji najevo, ale přesto zůstávají nevnucujícím se vlastním pohledem na věc a to je prostě dobře. Jen se to těžko někomu doporučuje, vzhledem k tomu, jak drsný humor zde občas zní. Nekorektnost je podle mě jenom klad, který je obzvlášť v době plné unikátních sněžných vloček beroucích vše smrtelně vážně potřeba. A překvapilo mě, jak moc konzistentní celá ta hodinka byla, jak chytře a trefně o některých tématech dokázal mluvit a hlavně mě překvapuje, že mě dokázal stand-up bavit hodinu čistého času, vzhledem k tomu, jak mě moc nebere a vlastně ani nezajímá. Takže jsem asi připravený na Plavbu do Kambodži, kterou už jsem málem viděl, než jsem zjistil, že je to celé stand-up. Každopádně Armageddon mě na tu hodinu dokázal pobavit, dokázal si ze současné přecitlivělosti udělat správnou srandu, jen občas se o nekoreknost snažil až na sílu, takže tomu nedám plný početl, ale na čtyři hvězdy to určitě je. A možná se sebevykrádá, ale jak ho teprve postupně poznávám, tak mi to ani nemůže vadit, jelikož ho tak detailně ještě neznám - a obzvlášť jeho stand-upy ne. Jen mě zaráží, že zrovna tohle je na Netflixu, protože to jde tvrdě proti jejich selfpromu, ale holt se jim asi horší finanční situace a tak občas přijdou s úlitbou pro ty, kteří už by si Netflix chtěli zrušit kvůli jejich pravidlům a poklesu všeho, ale pak uvidí tohle a ještě jim nějaký čas dají. 4*

Nejakčnější němý film, jaký jsem kdy viděl a svým způsobem je to takové Zastav a nepřežiješ této éry. Občas se tu sice zjeví pomalejší záběr, ale jinak je to neustálá akce či hektická scéna. Je tu sice krásně poznat, že za němé éry byla v Sovětském svazu dlouhou dobu v kinech hlavně americká tvorba a že se jí Kulešov výrazně inspiroval a zkoumal, na jakých principech stojí, ale i když se to dá brát jen jako nepolevující akční jízda, scénáristicky je to chaos s nadbytkem postav i akčních scén, které kdyby byly vystřiženy, nezměnilo by se nic. A bohužel to platí i o sci-fi prvku v podobě paprsku smrti, který je jen ozvláštněním klasického sovětského příběhu o vzpouře dělníků. Sice je to torzo a první a poslední kotouč jsou ztracené, takže by to v posledním možná chytřeji zapadlo do celku, ale takhle to moc nevypadá. Nejhorší na tom stejně je chaotické vedení, které platí i o střihu, jelikož se postavy různě objevují a zase mizí a jak jich je moc, časem jsem i ztratil přehled o tom, že tam některé vůbec jsou. Zůstává tak promyšlená kompozice záběrů, věrné napodobení americké kinematografie, trocha konstruktivismu a spousta samostatně poutavé akce, což vidím aspoň na tři hvězdy. 3*

Rád bych dal víc, když se mi posledních cca 30 minut líbilo a konečně jsem se v nich dočkal komplexnějšího propracování charakterů postav a jejich reakcí k momentálním dobovým událostem, ale prostě nemůžu, když mě to celkově nechalo chladným. Přemýšlel jsem, na základě čeho a dospěl k tomu, že nejspíš kvůli přehnané délce, místy lehce televiznímu vzhledu a pozdnímu hlubšímu vývinu událostí. Herecky je to skvělé (ačkoli škoda té herečky, která hrála jednu z dcer statkářů (tu, co se nejmenovala Verona), jelikož její postava byla jen naivně zamilovaná holka a nic víc, takže ani nemohla víc předvést), filmařsky taktéž docela slušné (byť bez formálně výraznějších scén, ale to mi tolik nevadí) a i ústřední zápletka graduje celkem chytře, jen je to podané takovým poněkud nevýrazným způsobem, který mi bránil se do toho dostat a něco víc z toho mít. Vlastně by mě dost zajímalo, jestli Bielikovy filmy mají nějakou osobitost, jelikož jsem viděl jen tenhle a na základě něj mi to přišlo krapet rutinérsky zpracované, ale to se na základě jednoho filmu (a ještě navíc jeho posledního) nedá posoudit. A přitom poslední cca třetina ukazuje, že to v sobě mělo víc, než se na začátku zdálo a že to tvůrci uměli přidat, jen to přišlo pozdě. Silné 3*

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.37 - ČÍNA - Těch pár nechutných scén je opravdu působivých a fakt by mě zajímalo, jak některé (třeba TA pitva) vznikaly. Takové tu jsou asi tři nebo čtyři, všechny umí šokovat a všechny dost naturalisticky ukazují zvrácené experimenty jednotky 731, která za druhé světové války dělala podobné zrůdnosti jako Mengele a o které se její členové na konci války snažili zničit všechny informace, což se samozřejmě nepovedlo. Problém je, že ve skutečnosti ten film stojí na šoku a přitom má stát na vhledu do fungování jednotky, jejich zvrácenosti a vymývání mozků. Mimo ty tři až čtyři scény to totiž nemá čím šokovat a vhled do fungování je otravně schématický. Je tu spousta postav, ale mimo dvě se všechny tak nějak objevují a pak zase vrací (pokud je někdo nezabije), žádná nemá vykreslený charakter, je tu jen jednotka a oběti a mezitím se stane vzpoura mladých japonských vojáků proti vlastnímu režimu, která přijde zničehonic a vůbec se postupně nebuduje, což platí i o útěku vězněných Číňanů - prostě to přijde, protože jsme se posunuli v časové ose. Na začátku vidíme tři Číňany, kteří jsou zajati, ale film se k nim skoro vůbec nevrací, ačkoli by z nich mohl udělat důležité postavy. Pokud měl divák jednotku 731 poznat emocionálním prožitkem, mimo ty hnusné scény to vůbec nefunguje a je to těžká ukecaná nuda. Pokud měl divák jednotku 731 poznat do hloubky její fungování a psychologii jejich členů, taky to nefunguje, jelikož tu žádná hloubka ani psychologie není. Co to teda je? Připomínka Číny a Hongkongu, že to existovalo a že Japonci byli schopní tohle dělat? Budiž, ale v tomhle podání vyjde na stejno, když si o tom člověk přečte na Wikipedii. Vlastně to je taková zfilmovaná Wikipedie, která je mimo ty nechutnosti naprosto bez invence. A vzhledem k tomu, že jsou ty nechutné scény docela krátké, je bez invence většina filmu a jen na pár scénách celistvý zážitek vybudovat nelze. Ale jiný hraný film o tom doposud nevznikl (mimo ty remaky, či co jsou zač ta "pokračování"), tak asi lepší něco než nic, prozatím... Lepší 2*