Stanislaus

Od Manželů Stodolových jsem si před projekcí sliboval rozhodně silnější filmový zážitek, jelikož příběh asi nejznámějšího páru sériových vrahů v sobě skýtal dost hutný materiál ke zpracování - přesto ale nelituji návštěvy kiny. Film je v první řadě vztahovým dramatem, v němž je "ladymacbethovská" Dana zobrazena jako manipulativní "mozek" všech hrůzných činů, zatímco Jaroslav je spíše hromotluckou loutkou a "rukami", které tyto činy páchají. Kriminální rovina hraje ve snímku spíše druhé housle - zde mě nejprve trochu překvapilo, že se jednotlivé vraždy odehrály jakoby "za oponou", což ale tvůrci v závěru napravili (ne že bych u filmů vyhledával explicitní násilí, nicméně zde mě to zprvu zarazilo). Lepší tři hvězdičky!

Po osmi letech se na scénu opět vrací otylý, nenažraný a nemotorný Dračí bojovník Po - a soon-to-be duchovní vůdce Údolí klidu - a čelí doposud možná nejvíce diabolickému protivníkovi, mnohotvárné Chameleonce. Čvrtý Kung Fu Panda nijak neohromí, ale ani neurazí a nabízí v podstatě další veskrze přímočaré dobrodružství bez větších překvápek a nároků na diváka. Měl jsem pocit, že tvůrci nevyužili (doslova) mnohovrstevnatého potenciálu Chameleonky a šlo jim jen o efektní podívanou - chválím však dobře zvolený dabing (Vanda Konečná) a věřím, že originál s hlasem Violy Davis má též hodně do sebe. Závěrečná konfrontace mi přišla poněkud odbytá, jako by si tvůrci najednou vzpomněli na to, že jim hoří deadline na odevzdání výsledného filmu a potřebovali to co nejrychleji zaříznout. V kině film sice vyloženě nenudí, nicméně pár dní po projekci si na něj už člověk moc nevzpomene.

V předvečer letošních Českých lvů padla volba na film s největším počtem nominací a zároveň našeho cizojazyčného adepta do boje o Cenu akademie. Bratři (Mašínové od Mašína) mohli minimálně na poli Oscarů ustoupit před zdařilejšími projekty: Ve výsledku jde totiž o místy nadmíru odtažité a zkratkovité životopisné drama, které podobně jako názory na reálné bratry působí rozpačitě. Filmu by neuškodila kratší stopáž a silnější celistvost mezi jednotlivými scénami (především v první polovině). Chválím však na naše poměry zdařilé akční sekvence zobrazující pohyb bratrů v NDR, a stejně tak scény s dámským osazenstvem - Tatianou Dykovou a Karolínou Leou Novákovou - které byly silné až mrazivé. Lepší tři hvězdičky!

Neviděl jsem (dosud) původní animovaný seriál, ani pozdější Shyamalanův remake, nicméně jsem za to rád, protože jsem neměl tendenci nijak porovnávat s předchozími projekty a zároveň jsem nebyl dopředu obeznámen s příběhem. Aktuální verze má celkem pozvolný rozjezd, od poloviny však seriál nabírá na otáčkách a zastaví se až v samotném závěru první série. I přes "children friendly" pojetí (snad tedy až na poslední díl) mě dokázala dobrodružství Aanga a jeho přátel vskutku napnout, ale i pobavit - a místy i dojmout. Chválím zdařilé technické zpracování, které je na úrovni vysokorozpočtových kinofilmů, jelikož byla radost pohledět na rozličné scenérie, souboje živlů a různá stvoření - v tomto směru mě nejvíce bavila epizoda s démonicky mnohotvárným Kohem, pomrkávajícím po Miyazakiho "Bezpáteřníkovi". Herecké obsazení bylo veskrze dobře zvolené, byť by se našly z mé strany nějaké výtky, nicméně představitel hlavní postavy Aanga je fakt sympaťák - a to se počítá. Doufám, že se dočkáme v budoucnu druhé série, k níž se na konci té první lákavě "rozhořela" vrátka.

Zimní prázdniny jsou na první pohled hodně nenápadným filmem, u něhož platí, že v jednoduchosti je krása. I přes vcelku přímočaře odvyprávěný děj si mě snímek dokázal opravdu získat - jak na dramatické, tak na humorné rovině. I když se Paynův film zaobírá vážnými a stále velmi aktuálními tématy, jsou podány neuvěřitelně přívětivým způsobem, který v divákovi zanechá "good-feelingový" pocit. Zimní prádzniny by ovšem nebyly tím, čím jsou, nebýt přesvědčivých hereckých výkonů ústředního tria "obyčejných" lidí, které svedl dohromady osud a jejich životní traumata. Třešničkou na dortu je autentická "vintage" stylizace obrazu, kdy má divák pocit, jako by se díval na půlstoletí starý film.

"Power over spice is power over all." Druhá část Duny je výpravným eposem se vším všudy: Zatímco první díl byl předkrmem o písečném světě dun, je druhá výprava na Arrakis plnohodnotným hlavním chodem, který lahodí zrakovým a sluchovým smyslům na výbornou a zároveň nabízí vyzrálý příběh, v němž se prolínají poutavé a napínavé dějové linie započaté tři roky zpět. Villeneuve by se dal označit za jakéhosi "dvorního kino-filmaře", jelikož jeho filmy z posledních let jsou názornou ukázkou toho, jak lze naplno využít možností velkého plátna a silného ozvučení pro dosažení nevídaného diváckého zážitku v podobě audiovizuálních orgií, které však nepůsobí prvoplánově a kýčovitě. Divák se na necelé tři hodiny, které v kině uplynou jako voda, noří do spletitých politických intrik a vydává se na vyvolenou cestu Spasitele, který se nebojí jít přes četné oběti a mrtvoly. Duna není ale jen dobře natočená a napsaná, nýbrž i zahraná - navíc takovou plejádu hereckých hvězd v kině člověk často nevídá. I když se jedná z audiovizuálního hlediska celkově o vymazlený projekt, velmi chválím "černobílé" scény z harkonnenské arény, které jako by evokovaly nacistické Německo a měly i přes absenci barev neuvěřitelný náboj. Jsem zvědavý, s čím přijdou tvůrci v další (a závěrečné?) části, které se snad jednou dočkáme - v tomto případě se ale čekání na kvalitu jistě vyplatí.

Podobně jako pár let zpátky u Koček jsem se i v případě Madam Web rozhodl jít na projekci do kina - a to i přes velice tristní hodnocení a s vědomím toho, že to budou dost možná vyhozené dvě stovky. Madam Web pokulhává až padá na vícero rovinách - od značně nevyužitého potenciálu, který tkvěl v námětu s viděním budoucnosti, přes unyle vykresleného záporáka, až po odfláklý rozhodující střet, kde byl "trpkou višní na dortu" vyloženě dementní závěr. Zdejší hodnocení mi ale i tak přijde celkem příkré - i přes ta výrazná negativa si film zaslouží dvě hvězdy (ale ani o milimetr pavučiny víc).

Myslel jsem si, že půjde o light verzi loňských Vocasů na tripu, nicméně Šílené dobrodružství kočky Divy a psa Ser-Sera pokulhává jak na komediální, tak i dobrodružné rovině, a nabízí veskrze nemastný-neslaný odvar s humorem, který moc nepobaví - ani děti, ani dospělé publikum. Vzhled kočky i psa je méně zdařilý, ale to by se dalo přejít, největším kamenem úrazu je však promrhaný potenciál - místo mj. scén s opakovaným očucháváním zadku mohla režisérka/scenáristka/herečka Reem Kherici nabídnout více říznějších a/nebo humornějších sekvencí. Lepší dvě hvězdičky!

Zóna zájmu zobrazuje koncentrační tábory a holocaust ze vskutku nevídaného úhlu pohledu, a právě díky tomu se film mezi tematicky blízkými filmy rozhodně neztratí. Glazer ve svém filmu primárně necílí na zrak diváků, nýbrž na jejich sluch a všeobecné povědomí o hrůzách války: Na první pohled vidíme všední život obyčejné rodiny, avšak při druhém pohledu (resp. poslechu) a zasazení do kontextu doby film vyvolává v divákovi nadmíru nepříjemné pocity. Na jedné straně máme idylickou, takřka "rajskou zahradu", na druhé straně (za plotem) se k nám nese křik a výstřely, zatímco v povzdálí sledujeme kouř (smrti). Za zvuků místy doslova drásavého hudebního doprovodu jsme svědky toho, že čiré zlo může mít zcela všední, nevinnou podobu. Podobně jako v Anatomii pádu i zde podává Sandra Hüller nadmíru působivý výkon a jsem zvědavý, jaké role na ni v budoucnu ještě čekají. V neposlední řadě chválím hru s negativním obrazem, který přispíval k nepříjemné atmosféře filmu. Snad jen závěrečná dokumentární vložka ve mně zanechala smíšené pocity.

Kdo by neznal příběh Nicholase Wintona, jemuž se ve spolupráci s dalšími odhodlanými lidmi podařilo zachránit život 669 dětem? Jeden život je příběhově v podstatě jednoduchý film s jasnou strukturou, kde se účelně střídají dvě časové etapy oddělené půlstoletím, nicméně právě onen příběh dělá z filmu neuvěřitelně silný a jímavý zážitek, umocněný přesvědčivými hereckými výkony a přesným obsazením. Český divák jistě mj. ocení pražské lokace a množství českých frází, které ve filmu zazní. V závěru může film působit možná poněkud melodramaticky, nicméně tvůrci tím jen podtrhli skromnost "obyčejného" člověka, který dokázal neobyčejné věci.