Bush13

Těšil jsem se na klidně nahodilou koláž a neutuchající sekvenci YouTubových a jinak virálních videí a bizárů. Snaha o to dát tomu sem tam vznosnější myšlenku, morální otazník či náznak dramaturgie, mě vlastně rušil, neb nevykročil z rámce relativně povrchního.

Formálně i obsahově velice ambiciózní filmový projekt, ve kterém si patrně potomci orbánovců sající evropské dotace za sto let vybudují neuvěřitelně hyperfuturistické hračičky uprostřed postkatastrofické pustiny. Až budou sociologové a historici za další stovky let - pakliže to lidstvo tedy přežije - zkoumat náš věk, musí ho podle mě nazvat druhým chiliasmem, který není toliko křesťanský, jako spíše environmentální. Z podobných kořenů čerpá i tento film. Pomiňme nesmysly, které se táhnou od samotné premisy přes děj, fyziku a svět, který je tu načrtnut, a hrajme klidně jeho hru. Tehdy nám film nabídne dechberoucí a pěknou animaci až avatarovských momentů, stejně jako něco, co je vždy třeba náležitě ocenit: náměty k přemýšlení. V leckterých momentech působivé, a to si to vypomohlo akčními scénami jen trošku. Rotoskopií a atmosférou může připomenout nějaké filmy od Linklatera, i když ten točí o ničem jiném.

Pokud máte obličej jako Robert de Niro, Joe Pesci, Chazz Palminteri, nebo jako v tomto případě Pierfrancesco Favino, mafiánský film už je z poloviny hotový. Tentokrát velice rychle vyeskaloval a následně se houpal na vlnách střídajícího tempa a občas z psychologicko-kriminálního dramatu sklouzl k čiré (nevím, jak moc chtěné) komedii při scénách u soudu, který Italové nazývají Maxiprocesso. I když Buscetta by neměl být vykreslován až takto s neskrývanými sympatiemi, tak za mě hodně dobrý, tohle je kinematografie.

Patrně nejvíc znepokojující a surový snímek, který jsem zatím letos viděl. Srovnání s Gran Torino podle mě kulhá lehce v tom, že Clint Eastwood je už takový přednastavený rasista plný předsudků, zatímco Michaelovi Cainovi sice taky zmizel ten starý dobrý svět před očima, ale on se ocitl skutečně až v téměř nerealistickém a těžce ponurém sociálním megapekle londýnského sídliště plného chudoby, drog a gangů té nejodpornější lůzy. Pak je celkem jedno, jestli vám zamordují štěně, nebo parťáka, se kterým trávíte čas u piva a šachů, prostě protagonistovi takového klasického revenge movie musíte fandit. Když to ještě podtrhuje klasická noblesa a rytířství M. C., který nemá opravdu už co ztratit, maximálně svou důstojnost, tak pak není vůbec o čem. Příběh se s tím opravdu nemazlí a temnou stranu nikterak nerelativizuje, neproblematizuje, je to zkrátka zlo, které je třeba vykořenit, když policie - která je naopak v jistém smyslu relativizována - nekoná, či koná špatně. A paní detektivka, která to vlastně myslí v principu dobře, ctí zákony, akorát všechno podělá, protože v takovém světě se na pravidla bohužel nehraje. Přes jistou naivnost a černobílost je to děsivá podzimní temnota, která se mi vkrádala až do dnešních snů... jdu si pustit Bambiho nebo tak něco.

Velice zvláštní a zajímavý film, u kterého už autor - byť volné - předlohy napovídá, že půjde o "podivnost", a to v neutrálním až pozitivním slova smyslu. Z původního dějiště, ve kterém se potlouká arogantní hejsek s náběhem na sexuálního násilníka ve světě fotografie, slávy a módního pozlátka, se náhle vyklube strhující kriminální záhada. Jenže ta sama se ocitá v prostředí poměrně záhadném, v prostředí zcela iracionálních jedinců, symbolů, náznaků a jemné absurdity... je to znejišťující vyprávění na druhou.

Wes Anderson není zdaleka jediný, kdo své filmy esteticky piplá a zároveň tvoří svůj poznatelný rukopis - Woody Allen, ač jsem ještě neviděl větší polovinu z jeho "cinemanské" œuvre, se k němu taky očividně dopiplal. Tentokrát se vztahové problémy a romantika opět zabalily do jakéhosi milostného vyznání klasické kinematografii (pokaždé se má hruď dme, když danou narážku a odkaz poznám, byť jsem ji třeba neviděl; naopak ty nepoznané parafráze mě snad čekají do budoucna). Navíc se jedná o mile vtipnou a intelektuálně výsměšnou záležitost opět inspirovanou filmařským prostředím, které bych zazlíval snad jenom občasnou polopatičnost. Jinak tempo i dialogy jsou podle mě řemeslně vytříbené, nikterak nerušící v pozitivním slova smyslu. Zdejší tak nízké hodnocení mi přijde trochu záhadné a podceňující, jako kdyby si snad publikum zvyklo, že Allen je autorem něžných romantických komedií, a zapomnělo, že Allen je tvůrcem především chytrým. Což zase podle mě zapomíná on sám u jiných snímků, ale to je v tomto případě úplně jedno... Mých pět hvězdiček bude mít trochu jinou kvalitu než u Mafiánů, Pána prstenů, nebo Barry Lyndona, ale kdybych měl použít jediné slovo vyjadřující tenhle snímek, použiji banální "pěkný", protože je nejvýstižnější. Baskický San Sebastian jakbysmet.

"Já tomu nerozumím (...) Sem kdyby přišla uklízečka, tak to uklidí, voe." Protagonista dokumentu přitakává, že už se to stalo, já přitakávám také, neb jsem o tom od kolegy konceptuálního umělce též slyšel. Těžko se mi píše o filmu, který observuje cosi, co člověk poměrně od prostředí umělecké pražské školy očekává - s tím tedy, že snímek vytahuje na povrch ty nejgrotesknější scény a nejkřiklavější kontrasty, zejména pak typické ukázky Dunningův–Krugerova efektu mladých drzých sebevědomých lidí. Na druhou stranu nelze křivdit aspirující mládeži a sochaříkům zrovna v životním bodu, který se vyznačuje paradoxem, že opouštějí svou "jalovost" a snaží se dostat do akademického prostředí, které má prohloubit jejich poznání a schopnosti, ze kterých už jsou ale subjektivními hlídači brány zkoušeni. Jinak všechny zajímavé otázky ohledně toho, co je umění a kdo je umělec, jsou samozřejmě pouze pokládány a naznačovány, nikoli zodpovídány, ale to nevadí, já jsem se královsky bavil. Kromě jízlivého posmívání i upřímného nezlého smíchu je také třeba říct, že svět umění je světem nesmírně bohatým, podobně jako například matička církev, Aristotelův mozek, nebo šachová partie - proto je tak zajímavým a fascinujícím. Každý si nalezne to své. P. S. Jestli mě vždycky něco zásadně na klauzurách a jejích výstavách naopak nebavilo, byla to nová média. Dokument rozhodně prohloubil můj nezájem.

Miroslav Krobot si napsal klasicky vtipnou roli, kterou si krobotovsky celkem dobře zahrál, ale veškerý potenciál filmu vnímám jako naprosto promrhaný. A je mi to líto. Nepříjemné napětí mezi tím, co je ve filmu ironie či ne, co je cílený či nechtěný vtip, mě poněkud dráždilo. Jako kdyby téměř celý film byl tak trochu improvizovaný... a v důsledku nikam nevedoucí. Takový ten nepříjemný pocit trapnosti, když se nepovede frk, ale lidi se okolo shovívavě usmívají, protože autor je jinak milej týpek.

Nádherná kafkárna nepostrádající humor.

Jasně, divadlo na kameře nepředstavuje takový zážitek jako "živé a místní" diváctví, ale já jsem fanoušek "divadelních" filmů, takže mi to nevadí. Každý má svou pravdu je nesmírně vtipná hra s hyperaktuálním (a nadčasovým) tématem zásadního filosofického, dnes zároveň celospolečenského a neustále omílaného problému interpretace pravdy. Luigi Pirandello, pozdější fašista a držitel Nobelovy ceny za literaturu, zde trochu kráčí ve šlépějích starých italských bláznivých komedií. Ono by se tohle maloměšťáctví a nesnesitelné slepičí drbání (týká se rovnoměrně i mužů!) o věcech, do kterých nikomu nic není, dalo vztáhnout na lecjakou společnost a národnost, ale Itálie tomu dává ještě grotesknější temperamentní linku. Jaroslav Plesl naprosto exceluje, vypíchl bych ještě Ivana Trojana a Veroniku Khek Kubařovou, ať už za prefektovu opilost v prvním případě, nebo za Dininu superroztomilou a afektovanou "přitažlivost v hlouposti", na kterou jsem si vždy myslel, že se nechytám, v případě druhém. Ale byli dobří víceméně všichni. Divadelní přestávka připomínající interview ve fotbalovém poločase také pobavila. Navíc ukázala, že v DD panuje pravděpodobně fajn atmosféra. Přiznávám, jsou mi děsně sympatičtí a mám je léta strašně rád. Kéž by bylo jednodušší sehnat lístek na divadlo, které máte minutu od baráku.