Bush13

Jak nějak přibližně říká kolega Othello, horší než revizoři jsou snad jenom Putin, měšťáci a dýmějový mor. Nebo tak nějak. Ale tenhle film ukazuje, že to sami rozhodně nemají jednoduché a moje antipatie se tak trochu stáčí spíše k černým pasažérům... snímek v sobě zároveň umně spojuje výborné komediální prvky s tajemnou až místy hororovou atmosférou, což není nic nového pod sluncem, ale zde obě roviny koexistují paralelně vedle sebe, aniž by vznikl jakýsi komediální horor, kdy ono mysteriózní s přehledem zabíjí - naopak.  Ani paprsek denního světla (pravda, sem tam v náznacích), skvělý vizuál (maďarské metro je skoro jak to pražské), jistá sociální dimenze, pro mě příjemně nostalgická hudba a estetika ještě kdesi doznívajících devadesátek a přes pár pro mě drobných logických nesrovnalostí neuvěřitelná zábava. P. S. kamarád, který to kdysi před těmi 15-20 lety viděl, mi vyprávěl o tom typoňovi v kapuci. Od té doby si v metru nerad stoupám úplně ke kolejím, jakože fakt. A to jsem ten film viděl teprve teď.

Po přečtení knihy Pravomil aneb Ohlušující promlčení nastal správný čas pustit si samozřejmě tento film, který stejně jako Stančík, i když jiným způsobem, fabuluje o životě Pravomila Raichla (zde "Vlasta Reiner"). Život to byl skutečně "filmový" a tentokrát sledujeme onu poslední cestu k fatálnímu rozuzlení, jež se ve vší s sebou nesené vážnosti stává spíše velice hořkou tragikomedií, ve které bodují oba hlavní stařičtí protagonisté, kterým věříte i to, že za chvíli patrně zemřou. Antikomunistické zásady založené na skutečném osudu, touha po pomstě, obraz bídného stáří a nepromlčitelných zločinů v pomalu rozvíjejícím se snímku gradujícím ve velice napínavém finiši.

Film, který je ambiciózní už samotným výběrem látky, ale též formálním pojetím, klade poměrně vysoké nároky na to, aby divák znal kontext života slavného spisovatele, kterého osobně řadím do svého soukromého panteonu největších literátů dějin. Slavný a zároveň tragický osud Stefana Zweiga, který sám autobiograficky tak dokonale zachytil spolu s dějinným komentářem v knize Svět včerejška, je tu vylíčen již v jeho životním epilogu. Žid, bohatý a veleslavný spisovatel, intelektuál a morální maják své doby, prchá do Jižní Ameriky před barbarstvím, které pohltilo jeho domov a celou Evropu - vykořeněn, vyhnán, okraden. Nesmířen s válkou, avšak zvláštně smířen s fatální tečkou své existence. Snímek jde nad rámec nějaké životopisné televizní inscenace a překvapuje (a lehce fascinuje) svými obrazy a dlouhými bezestřihovými scénami. Zejména pak oceňuji tu první s banketem a tu finální, tragickou. Obě bych označil za téměř geniální. Dlouhé - pro někoho nudící - záběry, kdy se mlčí, nebo naopak sáhodlouze mluví, a to portugalsky, německy, anglicky, francouzsky... to vše přidává na velice zajímavé autenticitě zobrazovaného. Jako kdyby si film vůbec nikde neulehčoval; neulehčuje však ani divákovi.

Narativní jednoduchost je zde svým způsobem silnou stránkou, stejně jako v jistém ohledu slabinou. Jarmsuchovské úsporné dialogy na hranici hloubky, obyčejnosti a humoru se zde rozehrávají na pomalu ubíhající antiwesternové pouti, která začíná geniální expozicí, leč přes vtipnou první polovinu filmu pro mě ztrácí - někde po setkání s Iggy Popem - lehce dech a spěje k dlouho očekávatelnému a trošičku natáhnutému konci. Tak trochu montypythonovské nečekané dobrodružství jednoho účetního: zároveň příjemně vtipné, milé, drobně meditativní, ale přes černobílou poetiku lehce sklouzávající po povrchu.

Knihovník Michael ve vizuálně opulentním, svým způsobem neskonale vtipném, dekadentním, gastronomicky snobském a v kontrastu s geniálně zahranou postavou Alberta buranském snímku, který se svou estetikou i obsahem tak trochu nečekaně, ale jistě zařadí do mé soukromé síně slávy.

Více než životopisný dokument jakási autopsychoterapie. A lehké snad ani ne nespravedlivé vyřizování si účtů se slavným otcem poskytuje přes veškerý nepříjemný trochu afektovaný a subjektivní zápal Lily trochu jiný, rozhodně ne vždy pozitivní, ale celkem plastický obraz mého veleoblíbeného aristokrata a politika, jenž stál vždycky zajímavě rozkročen mezi hodnotovým konzervatismem a politickým liberalismem. Motivy rodinného odcizení ve slavných rodinách a absence empatické rodičovské lásky vedoucí k pochroumaným duším jsou věcí běžně známou, ale zároveň po odkrytí závoje soukromí v kontrastu s veřejnou popularitou vždy svým způsobem fascinující. Škoda, že šlo vlastně jen o duel, duel tlačený jednou stranou, tj. samotnou autorkou, která v některých chvílích až jakoby absurdně zpovídala sama sebe - chyběly mi pohledy dalších aktérů minimálně z rodinného prostředí.

Od té doby, co sleduji polskou stránku s velice vtipnými satirickými memy, jež si dělá legraci z polské politiky a která se jmenuje "Bareja by tego nie wymyślił", toužím něco od kultovního mistra polské komedie vidět. Poštěstilo se mi poprvé tímto ranějším a nesmírně (rozto)milým snímkem o tom, jak žena sportovkyně sbírající vavříny zcela zastiňuje svého muže, ač by byl sebeznámějším dirigentem a skladatelem. Téma až lehce moderně feministické, dosti vtipné, příjemně satirické, kameraman má v několika venkovních scénách úžasné fotografické oko a cit pro kompozici, ergo těším se na další barejovské objevování.

Klasická komedie po česku, chce se mi říct až přísně neutrálně. Zprvu mě celá ta zápletka a celkem humorné dialogy příjemně navnadily, aby mě celkové vyznění a nenaplněné očekávání kopce neškodné srandy poněkud zklamalo.

Může za to samozřejmě moje nedovzdělanost, ale nikdy bych si neuměl Lohniského představit v takové posmutněle vážné roli (rozumějte pouze s humorem sladkobolným), ve které mu to ovšem velice jde. Některé snímky nové vlny zaujímají své místo ve světě díky novému a neprobádanému obsahu uvolňujících se 60. let, jiné jsou experimentálními zajímavostmi na poli formálního pojetí. 322 patří se svou lehce kafkovskou zápletkou spíše mezi ty druhé. Místy velice příjemný úlet střídající se střihové dynamiky, vložených titulků, až násilně-snových scén, jakéhosi slovenského bezčasí, československé nátury a s několika "hustými hláškami", řeklo by se divácky.

Jsou některé osudy fascinující a pak jsou takové, které jsou svým způsobem dechberoucí. Takový je případ i Justa, hlavního protagonisty převážně střihového dokumentu a katolické parafráze na "muže, který sázel stromy", který se rozhodl postavit si tak trochu "katedrálu na mýtince". Ba ne, je to spíše nádherný obraz toho, kterak šílenost hraničí se svatostí (sv. František z Assisi), ohromná vůle a vize s nerudností, absence vzdělání s genialitou, jakési syrové umění s moderním environmentalismem... Samotná zápletka, fakt, že někdo téměř sám staví něco tak komplexního a monumentálního jako je katedrála, by stačilo na spadnuté dolní čelisti. Jenže celý ten příběh v sobě jako by skrýval mnoho dalších rovin a archetypálních podpříběhů. "Kruh je od Boha, pravý úhel od ďábla..." Myslím, že tento film ve mně bude rezonovat ještě dosti dlouho.