Bush13

Jasně, divadlo na kameře nepředstavuje takový zážitek jako "živé a místní" diváctví, ale já jsem fanoušek "divadelních" filmů, takže mi to nevadí. Každý má svou pravdu je nesmírně vtipná hra s hyperaktuálním (a nadčasovým) tématem zásadního filosofického, dnes zároveň celospolečenského a neustále omílaného problému interpretace pravdy. Luigi Pirandello, pozdější fašista a držitel Nobelovy ceny za literaturu, zde trochu kráčí ve šlépějích starých italských bláznivých komedií. Ono by se tohle maloměšťáctví a nesnesitelné slepičí drbání (týká se rovnoměrně i mužů!) o věcech, do kterých nikomu nic není, dalo vztáhnout na lecjakou společnost a národnost, ale Itálie tomu dává ještě grotesknější temperamentní linku. Jaroslav Plesl naprosto exceluje, vypíchl bych ještě Ivana Trojana a Veroniku Khek Kubařovou, ať už za prefektovu opilost v prvním případě, nebo za Dininu superroztomilou a afektovanou "přitažlivost v hlouposti", na kterou jsem si vždy myslel, že se nechytám, v případě druhém. Ale byli dobří víceméně všichni. Divadelní přestávka připomínající interview ve fotbalovém poločase také pobavila. Navíc ukázala, že v DD panuje pravděpodobně fajn atmosféra. Přiznávám, jsou mi děsně sympatičtí a mám je léta strašně rád. Kéž by bylo jednodušší sehnat lístek na divadlo, které máte minutu od baráku.

Velice zvláštní film, který v sobě spojuje psychologický a na danou éru velice kritický film vůči nedávným nešťastným politickým událostem výjimečného stavu v Polsku (opět žasnu nad tím, co polská cenzura pouštěla dál) s až dosti nezakrývanými spiritistickými motivy - onu duchařinu nádherně podtrhuje samotný začátek a zároveň samý konec filmu nesoucí se ve znamení geniální "gotické" hudby Z. Preisnera. Opravdu nepříjemná "aura beznaděje", jak to měli nazvat katoličtí kritici, se tu rozlévá po veškerém osazenstvu, aniž by byl úhlavní nepřítel, tedy komunistická moc, výrazněji zviditelněn. Přesto a prostě všude byl.

Moudří lidé z Cinepuru, ale aji běžní smrtelníci z řad zdejších komentátorů se leckdy shodují v tom, že Wes Anderson se opakuje, vykrádá sám sebe, že za oním byť stále specifickým, originálním a úžasným vizuálem se nic hlubšího neskrývá, jinými slovy, že líbivá naleštěná forma nemá obsah, ba dokonce, že postavy jsou plochými loutkami... já říkám, nechť si Anderson hraje, vždyť je to krásné. Mě tyhle roztomilé malé světy, kde má každý detail svůj význam, kde je mizanscéna vybroušena k dokonalosti a barvy hladí po oku, neskutečně baví. Do toho prolamování čtvrté stěny a pár vtípků jako vystřižených ze scénáře Monty Pythonů, me gusta.

Prekérní (a samozřejmě scenáristicky přehnaná) situace, která se odehrává v 70. letech v Polsku, ale připomíná spíše meziválečný Sovětský svaz. Satirická groteska podtržená obludnými varšavskými paneláky, které pro naše hlavní hrdiny představuje ráj na zemi a následně hořké vystřízlivění v podobě mnoha dalších nájemníků vyznačujících se takovým tím polským "cwaňáctvím" (vyčuraností). Jacek Fedorowicz je pak v celém tomhle sociálním pekle, ze kterého bych utekl asi rovnou do lesa, pokud bych si to nehodil, příjemně přitroublou, ale vtipně suchou postavou, střídavě bojující a střídavě fatalisticky rezignovanou.

Polský předchůdce filmů jako Táta v sukni nebo Tootsie, něco, co bych označil jako "decentně crazy" komedii. Zprvu jsem se zděsil dvou věcí: zaprvé, film neodpouští a ilustruje, jak moc se mohou změnit či zestárnout herci během pouhých sedmi let (porovnával jsem s Małżeństwo z rozsądku); zadruhé, domníval jsem se, že se film ponese v banálním bláznivém duchu toho, kterak muž (intelektuál!) ve skutečnosti neumí uvařit těstoviny a vyprat košile, čemuž se budou polské hospodyně sedmdesátých let vesele smát a plácat se do stehen. Ale naštěstí ne, genderové role jsou tu humorně ohmatány trochu hlouběji a celá zápletka s převlekem za ženu slouží spíše jako záminka, či jakási kostra, která je vyplněna skečovitými návštěvami různých bytů, které s typickým humorem Barejovi vlastním zobrazuje a něžně i poměrně ostře satiricky obnažuje různé neduhy polské společnosti. Zároveň oceňuji, že snad jakýkoli absurdní vtípek, který scénáristy napadne, do filmu nějak někam vecpou.

Zhlédnutí snímku v IMAXu bude pro mě jistě jedinečný zážitek do konce života, na který nezapomenu. Téměř se sice vtírá otázka, zdali Oppenheimer je ten film, který potřebuje takovou imaxovskou péči a pojetí, když se jedná o dialogové již historicko-politicko-psychologické drama plné detailních záběrů spíše obličejů nežli třeba krajin Nového Mexika a pulsujících částic, ale nakonec to vlastně nevadí: jde o vypiplané sedmdesátimilimetrové audiovizuální dílo, což milovníci analogu jako já ocení už z principu. Samotný scénář nijak nezaostává, naopak, je napínavý stejnou měrou při válečném vývoji bomby, shození bomby i následných protikomunistických slyšení, jen občas musí běžnému divákovi občas cosi polopaticky vysvětlit a znázornit, ale nejde - snad s výjimkou sanskrtové postelové scény - vyloženě za hranu neohrabanosti. Oppenheimerovi je zde pak naloženo na záda snad úplně všechno, ať už sláva, tak nonšalantní lehkomyslná výstřední genialita, tak i veškerá morální dilemata s atomovou zbraní spjatá. A ač jsme svědky mnoha skvělých hereckých výkonů a debat mnoha slavných fyziků, stejně je většina významů koncentrována do osoby jediného muže, přičemž ale historie tohoto vynalézání je výsledkem i mnoha dalších souběžníků. O tom více například ve skvělém komiksovém špalku Bomba, který, ač to nerad přiznávám, je zhruba stejně napínavý jako tento Nolanův velkosnímek.

Milá komedie, které dokonce odpouštím fakt, že se jedná o takový "polomuzikál". Plné absurdních vtípků, u kterých si člověk říká, že by chtěl vidět Bareju spíše jako autora série skečů. Velice esteticky pak působí renovace barevného obrazu v produkci Juliusze Machulského, ze které pak prosvítá překvapivé kouzlo rekonstruované poválečné Varšavy a jejích střech, na kterých se opalují intelektuálně jednoduché, leč pěkné nahotinky. Film zobrazující umělecké ambice a romantické vize, stejně jako klasickou polskou byznysovou vyčůranost.

Na celovečerním debutu Kieślowského oceňuji kromě skvělé trojice Pieczka - Stuhr - Dmochowski tu pro mě neuvěřitelnou sociálně-kritickou rovinu filmu, počátek kina morálního neklidu, něco, co si v našich normalizačních podmínkách druhé poloviny 70. let neumím představit. Jistě, řada scén byla vyškrtnuta, ale i tak se na obrazu budování těžkého průmyslu na severovýchodní periferii Polské lidové republiky objevují témata ekologie a ničení starých komunit pod heslem pokroku a rozvoje. Scény papalášů na komunistických schůzích připomínají téměř filmy Dogmy 95 a zaujmou svou autenticitou. Do toho pan ředitel chemičky potácející se na hraně kariérismu a jakéhosi morálního svědomí.

Moderní hudební doprovod k líbivé kameře, cool lidičky, blikající party v novodobých domech, milostné drásání, hra světla skrze prosklené vchodové dveře, podzimní listí na zahradě... zkrátka takový klasický Dolan. Jenže tentokrát mi přišli všichni zúčastnění tak neuvěřitelně nesnesitelní a nudní, jejich problémy mě nechávaly překvapivě chladným. Až jsem si říkal: už si to kucí vyříkejte a neobtěžujte mě tím! Dáte si hubana a pak se budete dvě hodiny filmu nešťastně drbat ve vlasech. Dolan umí líp, teď tahal svou filmovou káru strašně pomalu a lehce do nikam.

Když jsem byl předevčírem znovu ve Velkých Losinách, sáhnout po tomto klasickém díle, které se tu odehrává, zní jako logická věc. Vizuálně perfektní a drsné zobrazení skutečných událostí zde však trochu sklouzává i k obsahové přepjaté černobílosti, takové moderní pohádkovosti (až karikatuře), na které je však velice depresivní fakt, že tu panuje pouze zlo a chybí výraznější katarze. Podobnost z 50. léty zjevná a nezastíraná, ve své temnosti drásající.