Martrix

Opravdu dobrých sportovních filmů je málo a o vodním pólu tuplem. Co si budeme povídat, je mnohem víc jiných divácky atraktivnějších sportů. Zvlášť ve Španělsku, kde vládne především fotbal, tenis a basketbal. O to výjimečnější před třiceti lety bylo, že tento sportovní příběh oslovil celé Španělsko. Určitě stálo za to ho připomenout. A natočit ho bylo jistě náročné nejen pro herce, kteří si museli hodně fyzicky máknout, ale i po technické stránce. Sportovní film takového typu, stojí na věrohodné rekonstrukci sportovního výkonu. Práce se střihem, postavami a současně dodat napětí....to je velice náročná disciplína. Tvůrci to ale zvládli solidně. Na druhou stranu...celou první půlku filmu sledujeme tvrdé tréninkové metody chorvatského tyrana, což mi tak úplně zajímavé, vtahující nepřišlo. Samozřejmě to bylo v kontextu druhé půle filmu potřeba...byl to přece důvod, proč se dostali tak daleko. Jenže objektivně vzato, je to sdělení vcelku primitivní. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Tak prosté to je. Aby to nebyls jen polodokumentární rekonstrukce, dodal scénárista potíže dvou postav, skrze které je vlastně celý příběh vyprávěný. Jenže i když je to třeba podle skutečnosti, emocionálně mě to minulo. Toto byl debílek, kterého bych v týmu ani přes jeho užitečnost nechtěl a ten druhý unylec mi byl nesympatický.Takže pro mě byla zajímavá jen ta sportovní stránka. Nedávno viděná Marinette byla dramaturgicky o dva levely výš.

Objektivně vzato, jsme právě opsali dějovou kružnici. Jsme přesně tam, kde jsme začínali řadu. Jen o malinko chytřejší. Tzn. Touto optikou bylo deset předchozích epizod pouhá vata. Více či méně zdařilá, ale jen vata. Ale tak jak mi to nevadilo u minulé epky, protože měla parádní atmošku, nevadí mi to ani teď. Výborný vizuál, dynamika a hudba...atmosféra nevyhnutelné prohry, resp. jde znát drtivá převaha protivníka. V tomto je to příjemná změna....imperiálové tady nejsou paka, kterým všichni utíkají a která netrefí ani Wookiee z metru. Takže OK.

Well, well, well, jak by řekla má oblíbená pterogelína. Po několika jalových epkách, se vracíme k vynikající atmosféře prvních epizod této řady. Žádná dětinská Omega, nebo steteotypní batchmani, ale stísněná, smutná atmosféra tajného zařízení pro výzkum. Projekt Nekromant je plně demaskován. Nic víc děj nenabídne...neposouváme se vpřed, ale nevadí mi to. Ovšem Tiktok generaci tohle nejspíš vonět nebude. Ne, pokud se neumí vžít do role uvězněných dětí, jejichž rodiče jistě dopadly stejně jako matka prcka. Nebo aspoň do kůže doktorky E. Pro mě ovšem výborná epka. A tentokrát včetně camea postavy, o které jsem náhodou psal minule. Filoni prostě ví jak potěšit.

Což o to, opět je to skvěle natočené. A přes mírné zpomalení i napínavé. Má Šogun nějaký plán? Stane se něco nečekaného, co tu beznadějnou situaci v jaké se ocitl zvrátí? Opravdu je kodex cti tak silný, že se nepřítel nemusí bát o svůj život? A vyřešila by vůbec něco jeho vražda? Tentokrát mi některé momenty nepřipadaly tak úplně věrohodné, smysluplné, resp. i přes vtahující atmosféru, cítím trochu rozpaky. A ten WTF závěr? Zvláštní epizoda. Ne špatná...zvláštní. Tentokrát žádná postava nebyla ústřední, ba ani dvojice...všichni dostali stejně prostoru. Tuto epizodu si pro sebe ukradl stín bezvýchodnosti.

Moje pátá srážka s Pierrem Tcherniou sice neskončila boulí na hlavě, ale stejně tak jsme si ani nepadli do náručí. Opět. Přitom nabízí Doživotní renta zvlášť pro francouzské kinofily plný koš dárečků. Sestavu herecké smetánky té doby, ale také třeba kraťounkou roličku čtyřiadvacetiletého nosáče, který se později nesmazatelně zapíše do dějin kinematografie. K tomu atmosféra staré Francie, poklidné tempo a pointa, kterou bych nazval vlčím šklebem. Vykutálená rodinka z Paříže v čele s doktorem Galipem kalkulují s něčím, co je i přes jisté predispozice v rukou božích. A my sledujeme, jak se prognózy pana doktora ne a ne naplnit a jak se pod tíhou chtivosti začnou páteře na první pohled slušných lidí kroutit. Tvůrci nás provedou nelehkou dobou, která skolila i mladší, zdravější než byl Martinet a jemným humorem připomínají, že život sám o sobě je lék, pokud je žit pozitivně, nezáludně a s pokorou. Dávají co proto Galipovcům, kteří nebyli schopni unést, že udělali špatný obchod a marnili své životy nejen čekáním na smrt bezelstného Martineta, ale také snahou jeho odchod uspíšit. Obsahově je tento film v naprostém pořádku. Atmosféra je i přes exkurzi do válečných let moc příjemná. Humor je ...jemňounký, chytrý...lehce záškodnický. Naprostý protipól Vyhrál jsem v loterii, který jsem nedávno viděl. Co se týče stylu humoru, jsou tyto dva filmy vysloveně "ode zdi ke zdi". Tak proč nejsem nadšený? Proč je pro mě pořád lepší Tonoucí se stébla chytá, než film, kterému vlastně nemám moc co vyčíst? Ani nevím...prostě tak. Možná příště.

Díky závěru silná epizoda. Téma dětí, které opouští jejich rodiče, resp. složité vztahy mezi nimi, jsou v Resident Alien velmi užívaným motivem. Možná až moc, ale díky dostatečně zajímavé lince s emzáky to nevadí. Karty jsou odkryté, všechny důležité postavy už v ufouny věří, takže finále řady bude nejspíš týmovka. I když bych moc rád další pokračování, je to dobrá příležitost jak to celé ukončit. I když....pokud mohou šediváci a vlastně i Harry mazat vzpomínky...mohl by to být i nekonečný seriál.

Film o ženách, domácím násilí, tyranských otcích, lesbičanství a genderové nerovnosti, více či méně životopisný...natočený a napsaný ženou.... . Skoro se nechce věřit, že nejde o kalkul producentů, kteří rychle pochopili na jaké filmy dostanou dotace a kterému typu filmů se dostane automaticky více pozornosti na festivalech. A o který projeví zájem i většina VOD. No, proč ne. Marinette tedy není jen film o vzestupu a profesionalizaci ženského fotbalu ve Francii, ale hlavně o dívce, která se skrze výše popsané těžkosti prokousává k úspěchu. I přestože byla Marinette Pichonová velká hvězda, dozvídáme se, že ty největší boje se odehrávaly v jejím soukromí. Vlastně je s podivem, že se to vše podařilo nacpat do devadesátiminutového filmu. Takže je jasné, že se tvůrci nemohli pouštět do hloubky a spíš než vtahující, vytvořili příběh informativní a přes šťastný konec i obviňující. Za vyzdvihnutí stojí především výkon Garance Marillier a sluší se i teď zatleskat Marinette Pichonové. Její přïběh za zfilmování určitě stál. 65%

Další důkaz, že v USA nežijí jen kreténi, resp. že bychom se neměli nechat ovlivňovat tím, jak jsou USA prezentované v mainstreamových filmech a seriálech. Někomu tento seroš připomíná mou milovanou Futuramu, ja bych po první epce zvolil jinou asociaci. Ugly Americans na mě působí spíš jako starší brácha Piklírny. Tzn. nekorektní směs bizáru a humoru, který si bere na paškál kde co. Rozjezd fajn.

Pokud nejste fandové italských stupído infantilíto komedií a la Maléry pana účetního, tak asi tento film neoceníte. Ten poměr mezi opravdu dementním humorem a povedenými fórky, je v mých očích tak 40:20. Zbytek jsou předvídatelné a většinou hloupé gagy, které ale neurazí a udržují diváky u vědomí, že sledují komedii. Pokud máte infantilní, zběsile přitroublý humor rádi, tak vám dokonce prokrví bránice. Tak trochu závidím všem, které rozveselí pohled na klaunské vystoupení. Současně ale dodávám, že "práci" klaunů považuji za velmi těžkou. V případě Paola Villaggia smekám klobouk i s příčeskem. Jeho výkon byl v mezích fyzického herectví obdivuhodný. Když jde o nebezpečné a fyzicky náročné scény, mluví se nejčastěji o Cruisovi, J. Chanovi nebo Belmondovi, ale tenhle mužíček si s nimi vůbec nezadal. I proto nebudu tuto komedii dál dehonestovat. Prostě je to stará italská blbina. Pro mě je vrcholem tohoto "žánru" Bonnie a Clyde po italsku, na kterou tento film zdaleka nemá.

Čas od času se objeví někdo, kdo se snaží vnést do vyčpělého subžánru něco inovativního. Někdo kdo chápe, že svět nepotřebuje třicátou verzi Drákuly. Takže tady máme australské Svítání, švédský Ať vejde ten pravý, novozélandský seriál Co děláme v temnotách, latexové války Underworld, jarmuschovský Přežijí jen milenci, Flanaganovu Půlnoční mši nebo Torův Agresivní virus. Je tedy z čeho vybírat. Pokud vám tyto filmy a seriály nic neříkají, protože máte upírárny spojené pouze s rumunským krvesajem, trilogii o Bladeovi nebo romantickými výpotky Stephenie Meyer a Anne Rice, může vám 30 dní dlouhá noc posloužit právě jako můstek k trochu originálnějším kouskům. Pravda, originální je především díky prostředí ve kterém se odehrává. Upíři jsou tady ve znatelné výhodě, mohou lovit třicet dní v tahu a žrádlo jim nemá kam utéct. Navíc nejde o žádné upírské žabaře. Zima jim nevadí, jsou nesmrtelní, organizovaní, chytří. Tvůrci nepodlehli stupidnímu trendu vysvětlovat rodokmen příšer až do pátého kolene, takže jediné co víme je, že se nepovažují za lidi a že se stovky let snažili lidstvo přesvědčit, že neexistují. Tenhle koncept mi příjde rozumný a rozhodně žádné další rozbory nepotřebuji. Ostatně nedávno jsem četl vynikající knihu George R.R. Martina Sen Ockerwee, která mi ohledně původu upírů "udělala jasno". Ale zpět k filmu. Atmosféra mohla být stísněnější, některé hloupé momenty bych oželel a byť se mi Josh Hartnett moc líbil v Penny Dreadful, tady bych místo něj uvítal někoho ošlehanějšího (přestože jsem byl ušetřen českého dabingu, který je prý ohavný). Prostředí fajn, upíři měli bezva look, působili opravdu krvelačně a jejich boss byl fakt hnusoň. Kdyby si Slade trochu víc vyhrál s hudbou, nespoléhal hlavně na faktickou bezvýchodnost a nebýt pofidérního konce(komiksová předloha se nezapřela), zařadil bych 30 dní dlouhou noc do úvodního výčtu "lepších upíráren". Ale takhle je max. na seznam náhradníků.