Martrix

Filmy o mafiánech mě nijak zvlášť neberou. ???? Tak proč se (fuck) díváš na film, který se jmenuje Mafiáni, točil ho mafirežisér Scorsese a je....o mafiánech(double fuck)?!! No protože mám filmy rád, zajímám se o ně a Mafiáni jsou všemi tak velebení, že se na ně minimálně z profesně zdvořilostního zájmu, podívat musím. Tlustý maso taky nesnáším, ale domácí slaninu si jednou za čas dám. Takže jak? No, skvělí herci, perfektní režie a relativně zajímavá studie, jak se z vcelku obyčejného kluka, stane mafošský bastard a následně ... . Ono by nejspíš ani nevadilo, kdybych tady vyspoileroval, jak kdo skončí, protože Mafiáni stojí hlavně na tom, jak věrohodně vše působí. Nebudou vyrážet dech chytrou pointou, nebo šokujícím odhalením. Ostatně filmy o mafiánech jsou až ubíjejícím způsobem stereotypní. Dokud sekáte latinu a neohrožujete "rodinu", tak jste za vodou, když ne...jste pod vodou...s nohama zalitýma v betonu. Pokud není poblíž přehrada, tak s kulkou v palici. Stačí vidět jeden slušný film o mafiánech a jakoby jste viděli všechny. Ale s vynikajícími filmy je to stejné, jako se skvěle napsanou knihou. Víte o čem to je, jak to dopadne, ale protože je to majstrštyk...přečtete si ji třeba pětkrát. Takže jak jsem už zmínil, tento žánr mě moc neoslovuje. Ale i jako předpojatý kritik uznávám, že Mafiáni mají velkou kvalitu, která tomu vysokému hodnocení odpovídá. Ale fanda Scorseseho, se ze mě stejně nestane. Třeba Irčan, pro mě byl docela utrpení.

Člověk se jen těžko ubrání srovnávání a samozřejmě si při tom bude počínat poněkud unáhleně. Protože jakkoliv jde o svět který známe, postavy se změnily a s nimi i herci, které jsme vídali mnoho let. Takže když napíšu, že mi s výjimkou asi pěti postav, nepřipadá žádná zajímavá a zapamatováníhodná, je to po dvou epizodách trochu nefér. Ale abych jen nefrflal, tak musím říct, Matt Smith jako Daemon a Milly Alcock jako Rhaenyra jsou castingové výhry. Chemie mezi jejich postavami, i mezi samotnými herci funguje parádně. Možná se mi to jen zdá, ale vykreslení charakterů ostatních postav je poněkud chudé, resp. rozmanitost postav je malá. Zatím. No a pak je tady ten starý dobrý efekt většiny pokračování. Chybí kouzlo překvapení. Všichni už víme, co můžeme čekat. Tvůrci se před tím snažili kličkovat i v poslední řadě GoT, ale bylo to za cenu vymýšlení zvratů, které nebyly...však víte. Tady se mi to zatím zdá být docela předvídatelné, dokonce se opakuje motiv s děvkou, která ovlivňuje jednu z postav. Ono taky co chcete vymýšlet za intriky, když mají všechny postavy pořád stejné motivy. Nicméně jsem rád, že je Martinův svět zpět a že se tvůrci snaží v každé epizodě ukázat aspoń na chvíli draka. Snad se povede dostat do toho i nějaký další zajímavý motiv, protože jen intriky by mě nebavily. Což by dle posledních pár minut této epizody mohlo přijít. Nemít Rod draka takový "úvodník", jakým byly GoT, jistě bychom si tady učurávali blahem, protože fantasy je to pěkné. Ale hold tvůrci museli tušit, že budou přelézat vysoko nastavenou laťku.

Co mají společného Pulp Fiction: Historky z podsvětí a Freeman - plačící drak? Scénáristu v osobě R. Averyho. Pravda, v obou případech je psaný na druhém místě, jako spoluautor, ale stejně...jeden rok pracuje na scénáristicky vypiplaném filmu a druhý rok se spolupodílí na paskvilózním skorobéčku. Co se stalo? Vzhledem k tomu, že si reputaci napravil o deset let později zdařilým Silent Hill a Beowulfem, řekl bych, že potíž Freemana spočívá už v samotném nápadu, aby Francouz a Kanaďan napsali scénář k japonskému komiksu. Já ho nečetl...je možné, že ho adaptovali věrně, ale mě se zdálo být to zasazení do Ameriky a bělošské obsazení velmi rušivé. Kdyby nebyla objektem Freemanova zájmu Condra, ale ustrašená Japonka, nejspíš by jejich interakce nepůsobila jako vyrvaná z červené knihovny. Já zabiják nejsem, ale kdyby na mě nějaká ženská zírala jako Condra...dostane na hlavu papírový pytel. Celý film se potácí mezi lehce úchylnou poetikou, solidní akcí a přeplácaným příběhem v béčkovém kabátku. Ideální film pro nějakého vrátného na noční směně, který si ve dvě ráno zapne TV Nova. Je to lepší, než zírat do zdi, ale ne o moc. Těch zajímavých momentů bylo velmi málo a zůstanou zapomenuty díky do očí bijícím prasárnám a la tisíc kulek netrefí jednoho, ale ten jeden i s dírou v břiše vyrube regiment protivníků. Když si uvědomím, jaké superfilmy v tom roce vznikly...bez slitování 40%.

Docela strašný, jak amíci vymývají dětem hlavy. I průměrně chytré šestileté dítě, se pozastaví nad tím, jak piraňa a žralok chodí a dýchají na souši, proč mají některá zvířata lidské vlastnosti a jiná ne, proč jsou do toho zamíchání lidé... . I animák má mít smysluplné prostředí, ve kterém se odehrává. České děti odkojené večerníčky, které jsou jen málokdy hloupé, bychom takovým paskvilům vystavovat neměli. Obsahově je to taky dost slaboučké a profláknuté. Máme tady Úžasňákovi, Já padouch, Špióni v převleku...všechno o třídu lepší, vtipnější, nápaditější, chytřejší. Nebyl důvod dělat druhojakostní konkurenci. Velmi slabé 3*

I když jsou některé ingredience nechutné, bizarní, nebo ve větším množství dokonce jedovaté, dá se z nich uvařit něco, z čeho vám nebude úplně blivno. Patos a typická asijská ufňukanost ohledně vztahů, Vašut, Županič a Karlovy Vary na francouzský způsob...to jsou přísady pro ultra blaf. Ovšem pak jsou tady vcelku sympatické postavy, ale hlavně...jídlo. Číňané jídlo milují a z tohoto filmu to jde znát. Záběry na vaření i pokrmy...to je opravdu pastva pro oko. Vařím, mám potravinářské vzdělání...ale hlavně mám jídlo i vaření rád. Takže jsem schopen oddělit zmiňované pachutiny od kvalitního základu. Proto jsem v hodnocení vcelku mírný. Ale pro nevařiče a negurmány, může být Souboj kuchařů nestravitelný a asi dost nevábný blivajz.

Podívat se v jeden den na Sedm a Mlčení jehňátek bez toho, aby jste srovnávali? Tomu se vyhnout nejde. Jestliže je Sedm král krimi thrillerů, tak Mlčení bych tituloval jako dvorní dámu. Pořád je ve vysoké společnosti, ale k dokonalosti něco zásadního chybí. Ve skutečnosti je to vlastně pouze postava Hanibala a výkon Hopkinse, který snese ta nejpřísnější kritéria. Což je pouhých 16 minut z celkové...dle mého zbytečně dlouhé stopáže. Ano, ještě je tady pasáž v domě vraha, která je výborná a solidní výkon Foster, ale to je pořád dost daleko k tomu, abych označil Mlčení jehňátek za špičkový thriller. Samotný případ totiž není moc vtahující a nebýt právě interakce mezi agentkou a Hanibalem...moc chytrých momentů by nezbylo. Přesto...zvlášť pokud nebudu srovnávat, pořád jde o tak skvělý film, že se v pohodě vleze do pěti hvězdiček. V devadesátých letech jistě patří do TOP 10 v krimi žánru (a že v této dekádě vzniklo mnoho pecek).

I když bude brzy tomuto filmu neskutečných třicet let, tak v mých očích je to pořád král temných kriminálních thrillerů. A to i přestože studio i tvůrci vyměkli a nezakončili ho tak, jak velí logika a jak asi Walker scénář napsal. Jako zajímavost se uvádí, že měl být závěr ještě temnější, ale testovací publikum ho odmítlo.(SPOILER: žádný z hříšníků neměl přežít, poslední kulka měla skončit v hlavě Davida. KONEC SPOILERU). Nu, myslím že dnes už by i tak supertemný závěr prošel. Protože Seven posunul hranice toho, co se studia odváží na diváka vypustit. Lví podíl na tom má Fincher, který se s tím nepáře, snaží se nedělat kompromisy, je precizní stejně jako John Doe. Práce musí být vykonána stůj co stůj, podle not, které tvoří dokonalost sama. A jakkoliv vás to co vidíte a slyšíte odpuzuje a děsí...jste rádi, že jste tak dobrý film viděli. I za tu cenu, že ve vás na chvíli něco umře. Toho všeho jsou ale lidé schopni. Vraždit, psát poezii...i psát poezii o vraždách.

Promlouvání k divákovi do kamery, aplikovali čeští filmaři padesát let před Deadpoolem. Pivce jsem měl doteď v paměti jako uhlazeného elegána z filmů pro pamětníky, takže mě jako obstarožní popadesátník trochu zaskočil, ale nakonec to byl on, kdo dal tomu triviálnímu příběhu aspoň nějaký šmrnc. I když triviálnímu...v kontextu doby, kdy byla Herrmannova povídka napsaná, šlo o složitost v pravdě zapeklitou. A vlastně i v dnešní době vcelku aktuální. Od určitého věku mají muži se ženami mnohem víc trápení, než za mlada. Buď totiž ženu mají, ale rádi nejsou, nebo nemají, ale rádi by ji měli. Mít doma Petronilu...tak uteču k cirkusu já sám.

Je jedno, jestli se vám kdysi Top Gun líbil. Pokud jste ho aspoň jednou viděli, tak stačí pár prvních tónů, pohled na Cruise v kožené bundě svištícího na Kawasaki a jste okamžitě o 35 let zpět v čase. Tvůrcům se podařilo vzít vše, co tenkrát na miliony diváků fungovalo a naservírovat to v novém kabátku bez toho, aby film ztratil typicky osmdesátkovou atmosféru. Stvořili čirý blockbuster, jakých se dnes daří natočit velmi málo. Čiší z něj vysokánský rozpočet, který umožnil fantastické technické provedení, ale především touha udělat pokračování, které bude také jakousi poctou kultovnímu filmu. Za to zaslouží všichni jeho tvůrci velký respekt a je moc dobře, že diváci poděkovali parádními tržbami. Je to signál, že pokračování kultovek, je i po více než třiceti letech možné provést bez toho, aby byl výsledkem jen jakýsi parazitický klon. A že těch mizerných pokusů nebylo málo(třeba Krotitelé duchů, Den nezávislosti: Nový útok, nebo klidně i Saxána a Lexikon kouzel). Top Gun: Maverick, naštěstí patří mezi výjimky, kdy se to povedlo (třeba Blade Runner 2049 a Doktor Spánek od Stephena Kinga). Vlastně tady funguje všechno. Věříte, že vám tvůrci některými scénami chtěli vykouzlit úsměv ve tváři, ale současně vám předkládají kvalitní akční film plný působivých leteckých scén. Stejně dobrý/naivní film, jako kdysi. Mě navíc pobavila pasáž, kdy letadlu bez podvozku odešel i motor ve chvíli, kdy přistávalo na letadlové lodi. Okamžitě mi před očima naskočila scéna přistání ze Žhavých výstřelů. Top Gun: Maverick nemůže snad nikoho naštvat. Dobře myšlená i provedená nostalgiárna.

To žánrové zařazení western, je tady docela zavádějící, protože jde především o psychologické drama. Přestože se odehrává na začátku 20. století, na západě USA, což je období a lokace typická pro  westerny, bylo by vhodnější označení historický. Někomu to příjde jako zbytečné šťourání, ale někteří lidé by zmírnili svá očekávání. Já sice přestřelky nečekal, ale trochu přímočařejší a akčnější příběh ano. Místo toho jsem dostal hutnou exkurzi mezi matku, jejího syna a dva bratry. Všechny postavy trpěly samotou. Tou vnitřní, kterou společnost jiných lidí jen mírní, ale jen málokdy ji vyléčí. Takže i když by bylo pohádkově hezké, kdyby se všechny postavy měly rády a daly si navzájem to, co jim chybí, došlo k opačnému efektu, který pod dvou psychohodinách vygradoval...možná spíš vyhřezl v rychlý konec. Psychologie postav byla relativně v pořádku. Jejich konání dávalo smysl...tedy za předpokladu, že je v takové situaci téměř nulová komunikace normální jev. Oceňuji velmi dobré výkony herců, moc dobře vybudovanou atmosféru a řemeslnou zručnost, s jakou je to natočené. Ale stejně nejde o film, který bych ještě chtěl vidět, nebo ho dokonce doporučil. A to i když jsem se nenudil a některé výjevy mi uvízly v hlavě. Jen hodně silné 3* ne proto, že by šlo o průměrný film, ale protože mě emocionálně minul.