DaViD´82

Série bezpečně se pohupující na vlnách lehkého trpasličího nadprůměru a osvědčené sázky na jistotu, kdy žádná z epizod není vyloženě marná, ale pouze jedna je památná (stejně jako v minulé řadě jde o tu třetí v pořadí). Dává tak vzpomenout na zlatou éru i něčím jiným než převažující nostalgií jako ty zbylé.

Vlasům jsem se zcela programově vyhýbal dobře dvě dekády. Nikoli kvůli tomu, že jde o muzikál či snad proto, že jde o "manifest mániček", ale z důvodu, že jsem kdysi utrpěl zhlédnutí klasické verze. Což je v podstatě novácká devadesátková rozjuchaná estráda bez ladu i skladu, kde na jednu vynikající píseň v děsném aranžmá připadají dvě k nepřežití (a samozřejmě v děsném aranžmá), navíc tak tupě vlezle prvoplánově agitační, že snad i samotným hippíkům se to muselo zajídat. Vidět jsem to již nikdy nechtěl; a to ani od Formana, jakkoli mi stále vrtalo hlavou "co ho k tomu sakra vedlo". Když jsem se nakonec přeci jen odvážil, tak bych řekl, že žádný jiný film nedokazuje Formanovu velikost jako právě tento. Dokázat tu zhůvěřilost obdařit smysluplným a ve výsledku až nečekaně působivým dějem (schválně si na wikipedii přečtěte původní průběh "děje"), nechat (až na jednu výjimku) jen ta dobrá čísla, navíc nikterak výrazně muzikálově stylizovaná, pozměnit pořadí písní, jejich interprety a vlastně skoro vše, to je důkaz, že on by snad i porevoluční Olmerova "díla" dokázal přetvořit v nadčasové klasiky.

Adam Driver is a bus driver in Paterson, New Jersey. Very poetic.

Příliš málo muzikál či naopak až příliš muzikál. Těžko říci. V první třetině jde ještě o regulérní muzikál, kde jedno skvěle zrežírované hudební číslo na jeden záběr střídá druhé. Jenže pak se zpěv vytrácí a zůstává zaláskovaný (a vizuálně kochavě nádherný) hold technicolorové éře Hollywoodu a klasickému jazzu. Sice stále v podobě hudebního/tanečního filmu, ale nikoli muzikálu v pravém smyslu. Nebo naopak je tu písní přespříliš a úvodní třetina se měla rovněž obejít bez nich jako většina zbylé stopáže. Rozhodně to však mělo být o patnáct či dvacet minut kratší. Trn z paty tomu ovšem vytrhává hořkosladké "vždycky budeme mít malovanou Paříž" finále. Tam bych tomu odpustil první poslední.

Doufám, že až jednou (západní) civilizace padne, tak si budoucí historikové udělají obrázek o původu a významu Vánoc v průběhu věků právě na základě Charlieho, Filomény a McClanea.

Haprující mix dvou naprosto neslučitelných přístupů; chladně procedurálního s greengrassovskou patinou a zaujatě „odborářsky“ černobílého co se charakterů týče. Jsou zde jen dva typy postav; správní praví tvrdě makající chlapi/předáci od rodin, co jedinou špínou na jejich charakteru je kolomaz (nutno však uznat, že duo Wahlberg/Russell tuto polohu zvládá se ctí) a zlotřile zlounský kravaťácký management, co nic neumí a ničemu nerozumí, vrhající krhavé pohledy, počítající každý cent a mnoucí si ruce nad špinavou pracující lůzou. Díky této polarizaci to nachází snadná nerealistická řešení „kdo za to může“, čímž se ostudně otupuje ona procedurální linie, která je jinak sama o sobě podána výtečně i uvěřitelně a je nejsilnější devizou filmu. Závěrečná katastrofická (nikoli katastrofální) třetina je sice patřičně působivá i řádně explozivní, ale tak zběsile stříhána, kdy jeden střih následuje druhý ještě než ten první skončil, že to vší tou (pravděpodobně záměrnou) nepřehledností diváka div že neotupí. Celkově spíše zklamání, z tak nosné události jakou katastrofa na Deepwateru byla, šlo rozhodně vytřískat více než jen solidní počin nejistě rozkročený na pomezí dvou žánrů.

V žánrech trestuhodně absentuje životopisný aneb zdravíme (nejen) Fenina s Limbou! Každopádně krátký skečový formát stavící na hláškách tomu sedne. Naopak občasná snaha o jakýsi vypointovaný dějový oblouk v rámci epizod již příliš ne. Otázkou je, zda zároveň nejde o formát, který se brzy přejí (což se také po odchodu Prachaře stalo). Snad ne a jakkoli to kvůli různým majitelům práv asi stěží kdy klapne, tak nějaký přátelák s rovněž Kolečkovým Okresním přeborem se přímo nabízí.

Solidně krůček po krůčku budované ticho před bouří. Jenomže ve finále ani nezahřmí. Co nezahřmí, ono se sotva zablýskne. Ono to v zásadě i tak stačí; zvlášť když se to sympaticky krom několika mála minut drží v seriózní (v moffato-gatissovském smyslu) rovině na úkor komediální (jeden by skoro bál, že to bude sitcom Sherlock a mimísek). Jede se na "bondovské" vlně. Problematické jsou však do určité míry obě stěžejní roviny. Krimi linka se nadějně rozkomíhá do dobře šesti směrů (a se Šesti Napoleony si to pohrává v duchu úvodních sérií), aby vyústila v pointu jasnou od prologu a jakkoli osobní rovina hraje prim, tak tím že je celá z pohledu Sherlocka a čistě o něm, tak se dostatečného prostoru nedostává Watsonovi, který je trestuhodně upozaděn (a přiznejme si, že Holmes je bez svého Watsona poloviční i v předlohách; natož zde). Kvůli čemuž nemá finále ten správný náboj, jaký tvůrci zamýšleli. Má však potenciál, co se zajímavě rozjetých linií pro zbytek sérii týče. Rozhodně tedy zatím nejslabší epizoda, ale nikoli vyloženě slabá či marná, byť možná až moc na hraně toho, kdyby se již měla ozvat paní Hudsonová s "Norbury".

Nevím co je smutnější; zda to že jde o nejslabší (nikoli však slabý) vánoční speciál za hodně let či to, že i tak to málem stačí na komiksárnu roku. Zdaleka nejlepší je na tom hned samotný prolog, tam je to čistá esence "doktorovosti".

Mám k tomu poněkud ambivalentní vztah. Na jednu stranu je to obdivuhodně pomalu plynoucí, až skutečně máte pocit všech těch uplynulých let (rozhodně to působí mnohem delší než to ve skutečnosti je; ovšem v dobrém slova smyslu), na druhou stranu si to z předlohy bere jen ty stěžejní okamžiky bez omáčky kolem čili to působí jako osnova melodramatických tklivých klišé plných Sofiiných voleb, které být použity v mexické telenovele, tak se jeden umlátí smíchy. O závěru jak z jiného filmu/žánru ani nemluvě. To proč to nakonec funguje tak dobře, je režijní vedení, genius loci bezútěšných lokací (kdo jiný než jejich mistr Arkapaw) a především na tak emocionálně vypjaté melodrama sympaticky utlumené herecké výkony.