DaViD´82

Noční nepřikrášlená rutina řadových policistů v podobě syrového policejního procedurálu, který v mnoha ohledech předběhl svou dobu (na tento styl naváže až Pevnost Apačů v Bronxu o dekádu později; většina podobných snímků se věnuje detektivům nikoli právě pochůzkářům/jízdním patrolám). Děj absentuje, jedná se čistě o historky z nočních šichet v pokleslé čtvrti z dob, kdy nikomu nepřišlo nepatřičné, že si LAPD nebrala zrovna dvakrát velké servítky, pravidla a předpisy byly značně uvolněné (či rovnou neexistující) a role Hispánců i Afroameričanů ve společnosti byla z pohledu policejního sboru druhořadá. Naturalistické, do morku kostí sedmdesátkové, výtečně zahrané, s láskou k profesi i městu a v druhé polovině přeci jen citelně postrádající gradaci či alespoň nějaký vývoj.

Pomalu plynoucí mix pulpovosti à la Jim Thompson s existenciálním dramatem o povietnamském jižanském (ne)bytí navrátivšího se řadového mariňáka. A právě specifické tempo vyprávění je největším kladem... A i záporem. Není to nudné a ani zdlouhavé, má to díky tempu působivou atmosféru, ale je pravdou, že podobný styl vyprávění v rámci osmi epizod, které spíše než samy o sobě fungují jako jeden osmihodinový film, přeci jen není zcela vhodný. Je to kvůli němu místy chtě nechtě úmorné; jakkoli více než obstojně vystavěné, napsané i zahrané.

Lonergan je o něco lepší scenárista než režisér a nepoměrně lepší režisér než člověk s citem pro volbu hudby. Jedno z nejlépe napsaných i zahraných "klasických amerických maloměstských dramat o neřešitelných kostlivcích ve skříních" posledních let si totiž podkopává nohy na první dobrou cíleným výběrem klasické vážné smyčcové hudby. Ta je tu nadužívána a byly vybrány nejohranější možné skladby; je to na slzičky cílené, od patosu ulepené, podbízivé a snadné řešení. Což je v naprostém rozporu se vším ostatním, jelikož Manchester jinak nic patosem zavánějícího, podbízivého (natož na slzičky cíleného) nenabízí (a že by se našly pasáže, které by k tomu sváděly) a snadná východiska jsou mu cizí. Jako by autor nevěřil, že jeho vlastní osudová látka, jím vybraní herci a jím sepsané dialogy, které fenomenálně pracují s nevyřčeným "co však vždy visí ve vzduchu", budou stačit na emočně zdrcující subtilní drama a tak se tomu rozhodl jít naproti nejlacinějším možným způsobem. A zbytečně tím devalvuje jinak neskonale působivý zážitek.

O rok později Yates natočí nejpamátnější automobilovou honičku kinematografie. Přitom ta z úvodu tohoto filmu si s ní v ničem a ničím nezadá; stejný styl, jen s jinou ikonickou károu. A ono vůbec vše co zdobí Bullittův případ, zdobí i Robbery. Akorát v hávu týmové heist žánrovky a nikoli drsné policejní kriminálky. Čili se i zde se kamera dlouhé minuty opájí zarytě mlčícími profesionály, kteří s ledovým klidem krok za krokem pečlivě vykonávají svou práci a jsou v ní sakra dobří. Což ústí v jednu z vůbec nejlepších (a rozhodně nejstylovějších) žánrovek, které ovšem částečně podkopává nohy délka. Úvodní loupeži diamantů i ikonické akci na železnici není naprosto co vytknout. Dokonce natolik, že zdejší procedurálně a až realisticky dokumentárně zachycená "greengrassovská" akce, by pro svou intenzivní podprahovou nervy drásající tenzi a dynamiku, mohla sloužit jako vzor pro veškeré žánrovky podobného ražení. Bohužel jsou tu i pasáže "mezi akcemi a po nich", které jsou přeci jen o chlup standardnější a zdlouhavější než by se na podobně výjimečný film slušelo. Každopádně i tak (nejen) žánrová povinnost, o tom žádná.

Zmiňuje to zde každý druhý a při sledování to pak nesporně napadne úplně každého, ale to naprosto nic nemění na prostém faktu, že toto prostě je každým coulem "znovuobnovení" konceptu cyklu Dobrodružství kriminalistiky v britském podání. Simm s Threlfallem tradičně výteční, atmosféra ponurá, průběh napínavý i sympaticky osobní a tak jedinou nevýhodou je, že být obě epizody pokráceny o cca deset minut, tak by to nemělo žádný dopad na cokoli.

Gibson asi ne tak zcela pochopil význam obratu "válka je peklo/horror" a vzal to doslova i do písmene. Stylizuje tedy válečné scény jako čistou horrorovou žánrovku z pekel se vším všudy; od strachu z neviděného přes lekačky až po ultimátní gorefest jaký kina ještě nezažila. Což je v podstatě (bez ironie i nadsázky) geniální nápad. Na papíře. V tomto podání je z toho však pouze jednotvárně ubíjející slepenec zpomalených záběrů na japonské Palachy melancholicky plápolajících za doprovodu pršících končetin. A to vše vyšperkované o WTF momenty, které jsou jak z Armády temnot (ano, kongeniální zteč s trouchnivějícím trupem, fotbalovo-granátové nůžky či "já táhnu, ty kosíš"). A to jsem zatím nezmínil přepálený a okatě divákovi do ksichtu cpaný agitační "přesah", který tak bují neskrývaným patosem (ne, nejde o scénu "prosím, ještě jednoho"), že to nemá s vážně míněným (proti)válečným dramatem žádnou spojitost. Tohle je regulérní béčkové guilty "holy gore" pleasure nikoli seriózní film. Což je škoda, protože osud i témata (a konflikty z toho plynoucí) v něm jsou natolik nosné, že si zasloužily o poznání lepší a především důstojnější zpracování. Jenomže to by nebylo tak zábavné; sice nechtěně, ale to čert vem. Na škodu tak ve výsledku není ani tak debilní scénář, směšné výkony či poplivání památky obětí na obou stranách, ale úvodní čtyřicetiminutovka, která... No, je stejně špatná (ne-li horší) jak zbytek filmu, akorát v ní nejsou žádné vystřižené scény z Armády temnot. Což to je neodpustitelný hřích, který nespraví ani tucet otčenášů.

Vezměte "postbrodyovské" série Homelandu, napište je v duchu novějších románů Johna le Carrého a natočte to pomalým odosobněným dokumentárním stylem Tobiase Lindholma. Tak nějak by totiž tato série ráda působila a, světe div se, do značné míry tak i skutečně působí. Operuje se v ní s aktuálními problémy (ropa, čínský investiční byznys, konflikt na Blízkém východě, pragmatický přístup k roli Talibanu a do toho traumata vojáků během mise i po ní, politické kutí piklů, zahrávání si s ohněm a mnohem více), nikoli však černobíle či lacině (nepřekvapí to, jde o nemlich stejný tým, který stál za The Saboteurs). Což potěší o to více, že v jádru jde stále především o napínavý thriller čili by to ustálo i o poznání méně komplexní podhoubí a důraz na autenticitu. Plyne z toho však jeden problém, když se tu a tam přeci jen něco pojme nekomplexně (či se to uchýlí k žánrovému klišé), tak to bije do očí o to více. Má to nesporně nejeden problém; dalo se to odvyprávět v méně epizodách (speciálně zpočátku se dalo stříhat; pořádně se to rozjede až od třetího dílu) a některé linie by mohly být vypuštěny či by jim naopak měl být věnován větší prostor. Jenže přesto všechno je to výtečně zahrané a umí to být sakra napínavé. Riskantní krok se zahrnutím aktuálních témat se vyplatil, nejsou k smíchu, a navíc se to veskrze sympaticky obejde bez velkých slov i gest čili je výsledkem nenatuplý vojensko-politický drama-thriller, který staví stejně tak na nosných postavách jako svém průběhu. PS: Natáčelo se i v Česku a tak se tu vydávají tuzemské lokality za norské; speciálně Palác kultury hned v první epizodě maskovaný za budovu opery i ministerstvo v Oslu je pro našince poněkud úsměvným krokem.

Režijně trestuhodně rozhárané, kdy Zachariáš jede na zcela jiné vlně než Alice Nellis. Není to o tom, že by jeden z přístupů byl lepší druhého (oba jsou výtečné), ale o tom že pospolu nepůsobí jako součást jednoho celku. Jako by tomu chyběl dramaturg, který by si tak základní aspekt pohlídal. Jsou samozřejmě seriály, kde to nehraje roli. Ne tak u Pustiny, která má působit jako jeden dlouhý celovečerák. Zamrzí i to, že když už se tuzemské HBO rozhoupalo k původnímu projektu namísto dosavadních sázek na jistotu v podobě předělávek, tak i tak je výsledkem důsledné převzetí osvědčených zahraničních vzorů. Nemá to vlastní ksicht, tohle je ksicht à la Trapped/Fortitude/Killing apod. Což je sice smutné, ale nejde o výtku v pravém slova smyslu, protože si to s nimi v ničem nezadá (a to už je sakra co říci). Snad jen že v úvodní čtveřici epizod je krimi linka odsunuta do pozadí a slouží čistě jako spojující nitka nikoli tahoun. Jenže v druhé polovině se role zrcadlově obrátí a rázem má kriminální složka hrát prim, byť na to do značné míry nemá (a ne, problém není v její civilnosti). Důsledkem jsou linie vyznívající do ztracena, kdy nejedné je v první polovině věnována klidně i polovina stopáže jednotlivých dílů a v druhé polovině se ke slovu dostane na jednu dvě scény napříč několika epizodami. Navíc mi tam pocitově schází jeden díl mezi šestým a sedmým. Tolik k tomu v čem Pustina kvalitou pustne. A čím že vlastně exceluje? Vizuální stránkou, severočeským geniem loci, zašlou autenticitou, čecháčkovstvím, dialogy a především charaktery spolu s jejich psychologií a ztvárněním; v čele se Stivínovou a Duškem, který (opět) přichází s nabídkou kvalitního sexu.

Méně chladně procedurální než by jeden čekal. Procedurální část je odsunuta na třetí kolej ve prospěch velkého amerického angažovaného dramatu stavícího na charakterech, příbězích, emocích, předsudcích a sociálních přesazích (rasismus, sexismus a však to znáte). Samozřejmě to není nutně špatně, jakkoli to (minimálně mě) zamrzí. Na druhou stranu to jde ruku v ruce s tím, že přesně tohle onen proces zcela ovládlo na úkor důkazního materiálu a podobných „nadbytečností“. Kam jinam by však tento přístup sedl, než právě do procesu s nejslavnější zámořskou celebritou, která kdy byla obviněna z vraždy. Mediální cirkus měl žně a pokrýval nonstop každý detail o všem a o všech během této soudní soap opery. A pak se případ jasné vraždy změnil v několikaměsíční společnost polarizující „Proces století“ o rasové otázce. Právě o tento aspekt tvůrcům jde a pracují s ním nelacině, relevantně, komplexně i zajímavě. Na škodu je rozpačitější rozjezd a některé výkony. Jsou tu vedle sebe ty absolutně výtečné (Brown, Vance, Lane a samozřejmě Sarah Paulson) s těmi, které působí skoro až jako parodie. Je jich sice jen pár, ale o to více bijí do očí. Za vidění to však jednoznačně stojí, když ne pro až zarážející aktuálnost či pro strhující průběh (jde o seriál, který se dá slupnout na jeden zátah; speciálně pak od páté epizody dále), tak pro ukázkový příklad všeho prohnilého v americkém právním systému. Obžaloba se musí potýkat s jednou procesní chybou za druhou (jakkoli jsou nechtěné, ale u takto sledovaného případu zarazí; o to více že evidentně nejde o výjimky potvrzující pravidlo). Obhajoba zase případ o dvojité násilné vraždě do značné míry „ignoruje“ a hlásá si rasovou linii, na kterou ji (a ráda) přistoupí média, veřejnost a nakonec i ta obžaloba s porotou. A v tomto ohledu je to vlastně fascinující/znepokojující zdaleka nejvíce.

Pozdní spaghetti western, což je zřejmě i důvodem, proč zase až tak moc špageťákem není. Úvodní čtyřicetiminutovka je tónem, průběhem i stylem zcela jinde než zbytek filmu. A to tak moc, že ani dějově té druhé nic nedává; i jediné dva spojující elementy (hlavní postava/záporák) jsou ve druhé části profilovány výrazně jinak. Výsledkem jsou dva samostatné (a výtečné!) westerny, které nemají nic společného. Jeden je poválečným dramatem, které si rochní v mlze, dešti, blátě, chmuru a zmaru. Tato pasáž končí životem na farmě. A druhý cca hodinový, který začíná výjezdem do města a jde o tradičně vystavěnou žánrovku o pomstě/záchraně. Odehrává se ve spalujícím žáru slunce v prachu cest mezi dostavníkovými stanicemi a bohem zapomenutými osadami. Tento zvláštní rozpor se tu projevuje ve všem. Úvodní část má zcela jinak pojatou hudba než ta druhá či že je hlavní postava obávaný pistolník, se ukáže až dvacet minut před koncem. A i tak nic z toho; tady totiž převažují rvačky na krev. Za celý film ostatně zastřelí jedinou postavu; a ta je v té chvíli stejně již umírající. Přesto to nelze nedoporučit, protože nejeden samostatný western není ani zpola tak dobrý jako oba zdejší filmy, kdy ten první je nezvyklý i stylovější a druhý zase žánrově čistší.