DaViD´82

Mám k tomu poněkud ambivalentní vztah. Na jednu stranu je to obdivuhodně pomalu plynoucí, až skutečně máte pocit všech těch uplynulých let (rozhodně to působí mnohem delší než to ve skutečnosti je; ovšem v dobrém slova smyslu), na druhou stranu si to z předlohy bere jen ty stěžejní okamžiky bez omáčky kolem čili to působí jako osnova melodramatických tklivých klišé plných Sofiiných voleb, které být použity v mexické telenovele, tak se jeden umlátí smíchy. O závěru jak z jiného filmu/žánru ani nemluvě. To proč to nakonec funguje tak dobře, je režijní vedení, genius loci bezútěšných lokací (kdo jiný než jejich mistr Arkapaw) a především na tak emocionálně vypjaté melodrama sympaticky utlumené herecké výkony.

Prazvláštně vystavěno; v první polovině se neděje ale lautr nic a tak se čas "nahání" písničkami "na sílu" v každé druhé scéně (prostě regulérní muzikál s pochybnou kvalitou produkce), aby se v druhé polovině konečně něco dít začalo (takový Hans Christian Andersen à la Disney) a rázem písně mizí a mizí až vymizí dočista (závěrečná cca půlhodina). Krásně stylizované a díky druhé polovině i více pro klučičí prcky než by jeden od "princezňácké uzpívané pohajdy" čekal. Což každopádně nic nemění na tom, že to nesporně je spíše pro děvčata a tomu odpovídá i role mužských postav, které tu jsou vyloženě do počtu (snad až na Olafa a soba).

Lepší a o poznání méně zbytečné než čeho jsem se obával, ale zároveň horší a zbytečnější než v co jsem doufal.

Sociálně zasíťovaná prokrastinační vztahovka, jejíž frenetický formát se přejí rychleji než skončí první epizoda. Ovšem výtečně a "plodně" se u toho dá prokrastinovat na sociálních sítích, to zase ne že ne.

Chris Kelly si hraje na Alana Balla v dobách Odpočívej v pokoji. A krutě mu to nejde. Snaží se totiž zároveň o vyplnění veškerých Sundance škatulek a o něco jako "ultimátní Sundance indie festivalovku s postavami, co nemají vlastností, ale jsou uzlíčkem výstředností". A je to tak strašně okatě chtěné a ani trochu upřímné. Popravdě je to v té vypočítavosti místy až otravné a zároveň v konceptu nedotažené. Kelly by tedy měl nohy zulíbat duu Plemons/Shannonová, kteří v těch postavách nacházejí i to, co v nich snad ani není. Jen díky nim to ve výsledku jakž takž funguje.

Dospělejší? Nenechte se vysmát, pouze o poznání špinavější a infantilností prosté. Je pravda, že první hodina je do značné míry nadbytečná a film by se bez ní snad i obešel. Nedá se rovněž popřít, že popsat postavy jako jednorozměrné znamená jim jeden rozměr přidat. Na druhou stranu zrovna tohle o Star Wars platilo tak nějak vždy. Přetáčky místy rozpoznáte a to není dobře. A to co provedli chudákovi Cushingovi je na obracení se v hrobu po nejednu desetiletku. Zároveň však platí, že závěrečná půl hodina má na tuto sérii nebývalé grády, že si to jde svou vlastní cestou a že Edwards působivě pracuje s prostorem i měřítkem (minimálně tedy v Imaxu to v tomto ohledu funguje výtečně). Ano, není to nic více než blockbusterová vypalovačka na jedno použití. Ovšem je to zdařilá vypalovačka na jedno použití, která se sympaticky nesnaží být ničím jiným; nikoli událostí a už vůbec ne popkulturní modlou jako jiné do sebe zahleděné příspěvky do tohoto univerza. PS: Giacchinův doprovod sice není tak kvalitní a ani vděčný/vhodný na samostatný poslech jako Williamsův, ale i přesto je paradoxně lepší, jelikož oproti němu na sebe nestrhává pozornost a plně slouží jen a pouze filmu.

Musíme si pomáhat po čechoslováčkovsku. Jakkoli se nemohu zbavit pocitu, že na divadelních prknech by to fungovalo lépe, tak nelituji investovaného času. A nelitoval bych ještě o poznání více, kdyby to duo Jarchovský/Hřebejk pro jednou zastřešilo nějakým jasným dějovým obloukem. Není to vedeno jako příběh od začátku po závěr, ale spíše po jednotlivých samostatných „bakalářských“ segmentech, kdy se to dvacet minut věnuje jedné rodině a pak se přejde k jiné, aniž by se to k těm předchozím kdy vrátilo. Také škoda, že děcka jsou po chvíli odkloněna na třetí kolej. To proč to tak dobře navzdory výše uvedenému funguje je, že ta situace a její řešení z pohledu jednotlivých rodin je rozehrána zajímavě, že co Jarchovský kazí po dějové stránce, to nahrazuje dialogy a že neokoukané obsazení předvádí bravurní výkony. Čili ve výsledku je největší škoda promrhaného finálního aktu.

Duchovní nástupce původních MythBusters. Stejní komentátoři, stejný produkční tým, stejně populárně naučné zaměření, stejně ulítlé, stejné schéma i styl... No, prostě nemlich to samé v bleděmodrém; akorát s jiným názvem a pod patronací Netflixu.

Vše co je na tom špatné, nejlépe dokazuje d-l-o-u-h-á pasáž ve středu inscenace (před přestávkou), kdy za zvuků Rybovy hudby dobře více než tucet postav zpomaleně kolotá po jevišti se svíčkami v rukou, kde mermomocí předstírají neexistující činnost, a postupně předstupují na forbínu, aby zadeklamovali nějakou zcela prázdnou floskuli „jakože vánoční dojímavou vzpomínku na dětství“ z ranku „vygoogli tucet nejklišoidnějších vzpomínek na dětství a Vánoce“. Což má symbolizovat, jak na ně Rybovo dílo působí. K tomu kolem nich „jakože významně“ chodí páně učitel Ryba v podání Lněničky, který nemá celou tu dobu do čeho píchnout a tak vrhá přepáleně chápavé pohledy apod. Celé to následně vyšperkuje postava Rybova otce, který toto martyrium polopatě (vítěz o nejzbytečnější monolog v historii pardubických divadel) shrne v té době již nutně klimbajícímu publiku. Nutno uznat, že taková není celá inscenace. Jenže takovýchto „velká moudra“ proklamujících scén tam je vícero čili ona mozaika výjevů z nesporně zajímavého a rozporuplného Rybova života vystavěná kolem nich je nevyváží. Tuplem pak, když i v nich jde o hru příliš (a zbytečně) doslovnou. Korunu všemu pak nasazuje režie záznamu, kdy se ignoruje staré dobré pravidlo „režíruješ-li přenos divadelní hry na velkém jevišti, tak na rozdíl od malé scény nezabírej detaily herců, protože si to žádá jiný druh herectví“ kvůli čemuž pak herecké výkony chtě nechtě působí dosti ochotnicky.

Vstříc podmanivým hlubinám šílenství skrze hřmění v Ohiu… Stěží říct, na co pět chválu dříve a více. Zda na nebývale skvostně gradovanou hmatatelnou podprahovou tenzi, Shannonův výkon v roli poctivého rodinně založeného dříče, který si uvědomuje, že takřka jistě propadá schizofrenii, ale „co když přeci jen ne“. Výsledkem je nejznepokojivější, nejreálnější a v neposlední řadě i zdaleka nejlepší filmová verze biblického příběhu o Noem. Mám snad jedinou titěrnou výtku; a to sice k samotnému závěru. Jde o typ snímku, který může skončit jen dvěma konci. A Nichols šel cestou toho filmově vděčnějšího a stylovějšího. Nemohu se však zbavit pocitu, že ten druhý možný by se pod kůži zadřel ještě o poznání více a k tomu by byl i interpretačně bohatší.