Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Krátkometrážny
  • Dokumentárny
  • Komédia
  • Akčný

Recenzie (457)

plagát

Hledači ohně (2015) 

Začíná být zjevné, že Drinking Buddies opravdu vznikli jako taková haluz s jedinečnou konstelací přesně vybraných herců, mezi kterými neuvěřitelně dobře fungovala chemie (Olivia Wilde - Jake Johnson), vybalancovaným poměrem improvizace a scénáře (bylo tam drama, ale působilo hrozně realisticky) a vůbec dokonalou souhrou hudby, kamery, střihu. Digging For Fire je evidentně Swanbergův pokus tento úspěch zopakovat, potažmo látku dál posunout (předmanželské debaty střídá manželská krize stereotypu), ale právě tu těžko podchytitelnou "magii", o níž režisér v rozhovorech mluví, se mu tady vykřesat nedaří. Ve volně plynoucím, místy až epizodickém vyprávění bezkrevně defilují hvězdy americké indie scény (Brie Larson, Sam Rockwell...), z nichž Legolas se zralou vráskou u oka nakonec překvapivě vychází nejlíp. Titulní metafora je trochu krkolomná a prostříhávání mezi dvěma liniemi funguje tak nějak z povinnosti. Do toho hudba, která nepochopitelně zní jako deset let starý trance, zbytečně na sebe strhává pozornost a dle mého tady nemá co dělat. Když občas zazní nějaká ta kytarovka, je to jak vysvobození. Při pohledu na Swanbergovu kariéru je ale rozhodně fascinující, jak v každém libovolném bodě kopíruje jeho vlastní životní situaci nebo rozpoložení. Nejdřív točil sexuálně explicitní digitální metafilmy o tom, jak režiséři souloží s vlastními herečkami, protože totéž praktikoval taky. Časem se trochu umoudřil a začal dělat o něco chytřejší charakterové studie, kde spolu partneři v dlouhodobějších vztazích řešili společnou budoucnost. A když pak sám skončil v chomoutu a pořídil si děcko, začal svoje mimino (kromě sebe) obsazovat přímo ve filmech a stavět okolo něj i zápletku (hlavně v Happy Christmas, částečně i tady). Poslední filmy jsou sice zralejší než výstřelky typu Autoerotic, ale zároveň usazenější. Třeba ještě přijde nějaký zlom, ale zlatou éru kolem All the Light in the Sky a Drinking Buddies bude Swanberg překonávat jen těžko. P.S.: Prokletí do češtiny přeložených názvů pokračuje. Kámoši až na dno lahve byl sice celkem vtipný překlad, ale míjel se s tónem filmu a Hledači ohně jsou jednak krkolomní a druhak naprosto ignorují tu původní metaforu (křesání jiskry v letitém vztahu).

plagát

Emma má mámu (2014) (študentský film) 

Mohlo by se zdát, že je to povrchní deníček zpovykané holky, jejíž největší životní starostí je přebublávající hrnec s těstovinami a roztroušená rodina v cizině, ale ve skutečnosti je to chytrý film, který toho jednoduchou cestou poměrně dost poví. Důležité nejsou jen vztahy mezi (třemi) záběry, ale taky mezi záběrem kamery a obrazovkou notebooku - ten první je vždy pečlivě prokomponovaný, ten druhý naopak trhaný, nestálý, rozpixelovaný a ozvěnovitý. Vemte si z toho, co chcete. Mě se to zhruba v polovině celkem nečekaně dotklo. _______ Jinak podobnost s letošním filmem Chantal Akerman sice náhodná, ale stylem má tahle věc k poetice belgické filmařky až překvapivě blízko.

plagát

Poklad (2015) 

Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně vynikající, zdánlivě okrajový komentář ke společnosti, která stojí na pohádkách o virtuální ekonomice (hypotéky, akcie...). Obecně je to samozřejmě film o tom, jak si lidé vzájemně vypráví takové pohádky, které chtějí slyšet, a jak se mnohdy musí spoléhat na neúplné, leč autoritami posvěcené zdroje informací. Těžko se to artikuluje, ale je to tam, skoro v každém dialogu. Jen škoda, že se Porumboiu začíná maličko opakovat. Stylisticky jde o kopírku předchozího Metabolismu (akorát tady jsou kratší záběry) a vůbec poprvé v režisérově filmografii tady forma není propojená s významovým komentářem. Proto ty 4.

plagát

O poschodie nižšie (2015) 

Soudě dle reakcí hodně nepochopený film. Tady nejde o nějaké konvenční rozuzlení, které by snad patřilo do tradiční kriminálky. Důležitý je to, co se děje mezi tím, často v naprosto všedních maličkostech. O patro níž je především film o nedůslednosti - o malých, zdánlivě bezvýznamných gestech, kterým často nepřisuzujeme důležitost, ale přitom to na nich celé stojí. Chlápek tvrdí, že hubne, ale když pak přiběhne domů se psem, užírá matčino cukroví. Cigára si nejspíš nekupuje, ale občas si vezme od manželky a zápálí si. Zbytečně zatají něco, co se v tu chvíli zdá jako drobnost, která se ho netýká, ale pak se to začne postupně nabalovat a s dalšími a dalšími ústupky přetvářet v kolosální problém. Munteanův striktní realismus je, stejně jako v Úterý po Vánocích, občas ubíjející, ale celkově vzato obdivuhodný. Lepší snímek o "nízké", obyčejné korupci jsem asi neviděl.

plagát

Prach (2015) 

Minimalistickým filmům s prvky spirituality fandím, zvlášť když vzniknou u nás. Prach do této kategorie sice rámcově spadá, ale podle mě ji bohužel nedokáže naplňovat - skoro bych řekl, že se zakládá na jejím nepochopení. Narativně vyprázdněné filmy totiž mohou fungovat ve chvíli, kdy divákovi dají dostatek materiálu k přemýšlení. Mohou například zamlčovat, nebo spíš naznačovat motivace postav, provokovat zatajováním nebo jen postupným odkrýváním informací a tak dále. Stejně tak mohou využívat nadpřirozených motivů (nebo aspoň stylem vyjadřovat jejich tušenou přítomnost) k tomu, aby posílily onen spirituální mód. Prach se ale po většinu času omezuje na banální dialogy, které po vzoru Antonioniho (režisérův vzor) mají zřejmě dokládat odcizenost postav, ale po určité době začnou vyznívat skoro až sebeparodicky. Co na tom, že kamera je fantastická a herci po většinu času velmi dobří (fotogenická Hana Jagošová je top)... zkrátka není odkud brát. Scénář je až k uzoufání prostý a postavy neprokreslené, takže v podstatě cokoli, co si do nich divák vprojektuje, vychází primárně z něj a ne z filmu. Náznak určité dynamizace (vztahů, dialogů...) přichází až v závěru, jinak je to od začátku až do konce hrozná stáze. Přitom to napřed vypadá tak slibně. Chci věřit, že ze Zapletala jednou bude vyzrálý tvůrce, ale svým celovečerním debutem spíš pohříchu dává (oprávněnou) munici těm, kdo se rádi rozčilují nad pomalými filmy s postavami čumícími do blba.

plagát

Nenasytná Tiffany (2015) 

Ač se to zdá jako vysoce nepravděpodobné tvrzení, Fehu tímto celovečerním debutem potvrzuje svoji pozici předního českého realisty. Nevím o nikom, kdo by takhle nenásilně "uměl" poetiku nádražních bufáčů, piveček, cigár a mastnejch dlouhejch vlasů. Je to do jisté míry opravdu aktualizované cinema verité, akorát filtrované skrze pokleslou žánrovou mřížku. Přirozeně a vtipně zapojené metafilmové prvky zároveň snímek přibližují tvorbě současné americké low-budget scény, tzn. tvůrcům jako Ti West nebo Joe Swanberg. Překvapující je, že Fehu z tohoto srovnání pořád vychází velice dobře.

plagát

Zlaté pobřeží (2015) 

Kolonialistické eurouměníčko, které sice zaujme solidní výpravou a scénografií, ale jinak je k připosrání průměrné a předvídatelné. Za banální rozpravou o zlých dánských otrokářích, v níž jsou afričtí domorodci odsouzení do role němých statistů, se skrývá nebezpečná druhá rovina o dobrém bílém muži - mesiášovi, kde původní obyvatelé plní opět stereotypní funkci šlechetných divochů. Závěrečný záběr je v tomhle příznačný: temné anonymní siluety černochů, o nichž se za celou dobu nedozvíme vůbec nic, a veprostřed hrdina-běloch, kterému je vzdávaná pocta, navíc prostřednictvím křesťanské (tudíž importované) symboliky. Humus.

plagát

I hory mohou odejít (2015) 

První dvě části jsou takřka famózní, třetí část to zabíjí. Zhangke bohužel poslední dobou tíhne k didakticismu a tezovitosti, což tady dlouho kompenzuje jemně odstíněné herectví, skvělá kamera i střih nebo práce s různými formáty obrazu, ale pak už mizí i tohle. Hraje roli i to, že angličtina čínským hercům nejde do úst, což se dá vykládat i jako záměr, ale podle mě to nefunguje. Zatím asi nejvíc rozporuplný film 50. MFFKV.

plagát

Zákon trhu (2015) 

Jistě, že nejde o dardenneovské sociální drama, ale to není nutné chápat jako zápor. Oproti takřka thrillerovým Dvěma dnům jedné noci je Zákon trhu spíš přehlídkou situací, které různým způsobem odhalují dehumanizující praktiky současného korporátního kapitalismu. Pohovory přes skype, ponižující reflexe od ostatních uchazečů (maskované pochopitelně za roušku neustálého sebezdokonalování), obracení lidí proti sobě, automaticky podezřívavá perspektiva bezpečnostních kamer. Nebýt trochu rozpačitého závěru (vzhledem ke skladbě filmu ale pochopitelného), šel bych možná ještě výš.