Traffic

Podle mě nejde o spirituální film, který by dokázal vyvolávat vnitřní chvění, ale spíš o jeho cíleně distancovanou verzi. Nechybí humor, záběry nejsou příliš dlouhé - vedoucí ke kontemplaci, kamera nepluje prostorem a jindy tušená přítomnost nadpřirozena je tady jasně (a opět s vtipem) znázorněná. Kruhový formát proto nechápu ve smyslu "ďáblova oka" z Post Tenebras Lux, ale mnohem víc jako ukázku toho, že cokoli duchovního v lidech je formované uměle, určitým selektivním pohledem na skutečnost. Tomu by ostatně odpovídal nejenom úvodní citát, ale taky většina toho, o čem Lucifer vypráví.

Baumbach naštěstí není Reitman, takže jeho komedie o úskalích internetu, smartphonů a aplikací nevyznívá zdaleka tak didakticky a hloupě jako nesnesitelní Muži, ženy a děti. Zároveň je jeho scénář natolik chytrý, že ze satiry společnosti závislé na síti nedělá jediné téma filmu, ale spíš skrze ni částečně zkoumá generační propasti a tak dále. Problém je, že svět, který si tady vymýšlí, nepůsobí uvěřitelně. Je to trochu filovská argumentace, kterou jinak nemám rád, ale tady to podle mě fakt platí. Hrdinové jsou na jednu stranu chodící klišé - sice ne takoví, ke kterým bychom mohli zaujmout jednoznačný postoj, nicméně pořád klišé, které si nedokážu reálně představit. Scény, ve kterých se Naomi Watts učí tancovat na hip-hop a Ben Stiller nosí "módní" klobouček, jako by vypadly z nějakého nerealizovaného scénáře Poledňákové. K tomu jsou tu ale k nalezení celkem netriviální úvahy nad autenticitou ve filmu, případně o tom, že dnes můžete cokoli "šokujícího" odhalit a říct nahlas, ale nikoho to vlastně nebude zajímat. Natočené je to opět precizně baumbachovsky - podobně jako u Frances Ha je komediální timing přesný, nic nepřebývá ani nechybí. Na druhou stranu je to ale poměrně nenápadité až rutinérské, což u filmu, který samotné natáčení (dokumentů) tematizuje a vypráví o něm, dost zamrzí. Pro mě asi nejslabší režisérův film, Mistress America s Gretou Gerwig snad dopadne líp.

Alexej German junior nezapře svého otce. Stejně jako on kašle na konvenční vyprávění a místo toho v první řadě rekonstruuje určitou dobu a místo. Nesnaží se přitom nutně o věrnost - takovou tu konvenční realistickou - ale směřuje spíš ke snové, smyslově zjitřené poetice, jejímž výsledkem je spíš hyperrealismus. Tím ovšem klade na diváka poměrně velké nároky, které jsou ostatně patrné i ze zdejších komentářů. Místo příčinně navazujícího vyprávění, ve kterém by se přehledně rozvíjely dějové linie (nebo alespoň jedna), v Papírovém vojákovi dostáváme epizodickou strukturu, kdy navíc samotné epizody (uvozované jako "týdny" zbývající do Gagarinova prvního ostrého startu) jsou plné zdánlivě nesouvisejících dialogů či monologů, z ničeho nic se objevujících dosud neviděných postav a střídajících se prostředí. Z oněch fragmentů ovšem vyvstává pohlcující celek, kterému je třeba se podvolit - a nejde to snadno. Film úplně postrádá jakékoli známky konvenční výstavby prostoru, kdy by se z ustavujících celků přestříhávalo na polocelky a detaily. Dokonce tu snad není ani jeden dialog, který by byl natočený v konvenčním stylu záběr-protizáběr. Místo toho kamera neustále pluje prostorem, nekrouží ani tak kolem postav, jako spíš postavy kolem ní - občas úplně zmizí z rámu a pak se najednou objeví na opačné straně (takhle mistroval třeba Tarkovský v Nostalgii). To je ale pořád jenom první plán. V těch dalších, které obvykle v exteriérech zachycují rozsáhlé kazašské planiny, se neustále odvíjí několik dějů na jednou. Okolní krajina neustále žije - v domech se rozsvěcí světla, džípy přijíždějí a odjíždějí, lidé putují sem a tam. Film navíc konstatně využívá mimozáběrových zvuků k ještě barvitějšímu vykreslení ponurého, takřka vědeckofantastického až magického světa - koleje skřípou, kousek vedle si někdo zpívá nebo hvízdá, opodál postává velbloud. Chvíli mi trvalo, než jsem se tomu všemu poddal - jakkoli mě to od začátku bavilo svojí stylistickou virtuozitou - ale ke konci se lehké váhání přeměnilo v pohlcení. Těžko se to popisuje, musí se to vidět a slyšet.

Na české poměry nezvykle dobře napsaný scénář nemůže zakrýt, že jde v jádru "pouze" o zručnou aktualizaci žánru noir, která takřka nijak nevybočuje z jeho klasických pravidel. Zatímco venku se už několik dekád točí řady nápaditých neo-noirových variací, které žánrové konvence vsazují do překvapivých prostředí nebo je všelijak překrucují, u nás se teprve učíme první lekci. Pěkně se soukromým očkem Filipem Maroldem (fakt!), osudovou zrádnou femme fatale, flashbacky, kontrastním svícením (co to možnosti dovolí), prostě se vším všudy. Ono je to na jednu stranu pochopitelné, vzhledem k tomu, že noir - a žánrový film obecně - u nás má pramalou, nebo vůbec žádnou tradici, ale na druhou stranu... eh. Tři a půl.

Z toho, co jsem od Curtise viděl, jde o jeho formálně nejodvážnější počin. A není to náhoda, pojednává totiž - jak už tu padlo - o tom, jak vládnoucí elity vytváří (pro sebe a své občany) určité zjednodušující narativy (dobro vs. zlo), kterými pak ospravedlňují svoje, v tomto případě často neúspěšné jednání. Bitter Lake je pak o tom, že dnes podle Curtise už tyto jednoduché narativy vytvářet nelze a odpovídá tomu i struktura a styl filmu. Lineární vyprávění o vztazích mezi Západem a Blízkým východem (především Saúdská Arábie a Afghánistán) je od začátku pravidelně narušované náhlými autentickými vsuvkami z poslední invaze USA/Británie do Afghánistánu, potažmo Iráku. Mluvený komentář střídají dlouhé nekomentované pasáže, jindy se zase jako zdroj informací objevuje text na obrazovce. Jak je Curtisovým zvykem, pořád jde do značné míry o dokumentární koláž, která míchá unikátní, pečlivě vybrané archivní záběry s vlastním natočeným materiálem a tematicky padnoucími ukázkami z fikčních filmů. V některých momentech Bitter Lake dokonce využívá ejzenštejnovské intelektuální montáže, přičemž jindy (navracející se zpomalené záběry tancujících lidí) skoro připomíná avantgardní Morrisonovu Decasii. Stručně a jednoduše, pokud je tento snímek o mizení jednoduchých společensko-politických narativů, sám toto mizení ve svojí skladbě odráží, aniž by se vzdával přehlednosti. ________ Samozřejmě, i Curtis vytváří ve filmu určitý narativ, ve kterém se primárně soustředí na Afghánistán jako středobod všech zásadních světových událostí posledních několika dekád. V řadě ohledech je jeho argumentace, která propojuje obchodní zájmy mocností, vznik fundamentalistických islámských náboženství, 9/11, tažení do Afghánistánu a finanční krizi, velice přesvědčivá a fascinující. Řekl bych, že asi neexistuje jiný dokument, který by tyto důležité události současných světových dějin dokázal usouvztažnit a vysvětlit líp. Na druhou stranu, pokud se budeme bavit o mizení těch přehledných narativů, je to otázka komplikovanější. Curtis to na konci docela rychle utíná, přičemž dochází k určitým závěrům opět hlavně v oblasti blízkovýchodních konfliktů a Islámského státu. Dalším důvodem, proč se, slovy Václava Bělohradského, dnes pohybujeme v "globální vesnici odvrácených tváří", je ale například všudypřítomná nedůvěra v jakékoli elity. Jinými slovy, důležitým zdrojem současné "identitární paniky" není jen absence jasně rozvrženého, binárního světa, ale zároveň neustálé úniky kompromitujících informací (Snowden, Wikileaks), skandály vysoko postavených funkcionářů atd., které permanentně podlamují důveru v cokoli institucionálního. Nejde tak jenom o to, jak vysvětluje Curtis, že jednoduché narativy na Blízkém východě selhaly a teď si nikdo neví rady, jak situaci vhodně interpretovat a o co se opřít. Jde o to, že vůbec chybí důvěra v ty, kteří by s takovými novými narativy měli přijít. Zapojit do Bitter Lake ještě problematiku dnešní informační společnosti by ale bylo zřejmě nad možnosti filmu, takže se jenom omezím na poznámku, že tenhle skvělý, esenciální dokument tvoří zajímavý, byť na první pohled ne zcela zřejmý diptych s filmem Citizenfour. ________ Zároveň se jedná o dokument s nejlepším hudebním doprovodem ever. Kdy jindy vedle sebe ve filmu uslyšíte Come Down to Us od Buriala a Runaway Kanyeho Westa?

"Žánrová hra, která je v jistých ohledech velmi jednoduchá a přímá, se ve Fénixovi postupně komplikuje. S tím, jak se Nelly pod vedením Johnnyho čím dál víc blíží svému dřívějšímu já, se například značně problematizuje původně jasně položená otázka filmového monstra. Nestává se jím Nelly až teď, při své přeměně v dokonale oblečenou a nalíčenou napodobeninu sebe sama? Odpovědí může být, že se ve skutečnosti stává jen monstrem jiného řádu – takovým, které neděsí prvoplánově svým zdeformovaným zevnějškem, ale naopak poněkud složitěji tím, co pod pečlivě vymodelovaným exteriérem skrývá." Recenze pro 25fps

Letošní vítěz rumunských filmových cen zklamává jako trapná a neumětelská nápodoba tvorby Quentina Tarantina. Už zápletka navnadí svojí příbuzností k Hanebným panchartům: Skupina vězněných židů je nucena znovu přehrát průběh svého úspěšného heistu, který předtím rovněž maskovala inscenovaným filmovým natáčením. Výživná látka se ale v Caranfilových rukou mění v karikaturní rozbředlost, která sice z Tarantinových postupů skutečně nepokrytě čerpá (dělení na kapitoly podle jmen postav, představování kriminálníků, inscenování buzeračních výstupů ve stylu slavné promluvy Aldo Rainea...), ale přitom si s nimi ve skutečnosti neví rady. Kapitol je sice už v polovině filmu asi 6, ale postupně přestávají mít jakýkoli účel, protože jednak nepředstavují žádné koherentní celky a navíc vyprávění po chvíli začne být striktně chronologické. Divácké utrpení už od úvodu zajišťuje rádobykomediální pitvoření postav, připadně menzelovsky chlípacké pohledy kameramana na nejrůznější ženy a dívky. K tomu film ignoruje dobové standardy filmové produkce - je těžké uvěřit, že by se štáb celou dobu spoléhal na jednoho kameramana, který celou dobu nedělá nic jiného než že švenkuje. Vzhledem k věhlasu rumunské kinematografie je trochu zarážející, že tahle retro patlanina (navíc celá v angličtině!) vyhrála doma tolik cen - na druhou stranu, obdoba Českých lvů zřejmě funguje všude plus mínus stejně. Když si ale vzpomenu na brilantní novovlnnou Rekonstrukci Luciana Pintilieho, která řešila naprosto stejné téma (parta výtržníků přehrává svůj zločin pro státní výchovný film), Closer to the Moon jí nesahá ani po kotníky.

Ferraru nakoukaného nemám, ale takhle skvělé, procedurálně laděné drama jsem od něj fakt nečekal. Welcome to New York funguje na zvláštním paradoxu, který se ustavuje už před úvodními titulky: Depardieu v kostýmu Deverauxe sedí někde v hotelu a odpovídá na otázky novinářů (tuším taky herců) o své roli. Nejenom kostýmy, ale taky kulisy, typ snímání atd. zcela odpovídá filmu, který pak následuje. Paradoxní je, že ačkoli by tím mohl snímek naznačovat směřování k metadramatu, opak je pravdou a nastupuje realisticky působící rekonstrukce událostí, která akorát občas hodí nějakou intertextuální narážku a hlavně pak v závěrečném aktu začne připomínat něco z House of Cards. Jako by tím, že už v předúvodní vložce film sebeuvědoměle "uzná" Depardieuho personu jako známou hvězdu, tenhle problém pro zbytek stopáže smete ze stolu. _______ Film tak po většinu času balancuje na hraně jakoby improvizované doku-rekonstrukce a regulérního dramatu, kdy je těžké odhadout, co momentálně převažuje. Famózně inscenovaná je hlavně první hádka Deverauxe s manželkou v tom novém newyorském bytě. Stačí sledovat pohyby neustále přecházejících postav v souvislosti s tím, co říkají a jak se jejich dialog vyvíjí. Dokážu si představit, že to mohlo být strašně složité tahkle natočit a že bylo nutné brát to třeba padesátkrát,ale zároveň si dokážu představit, že tohle spíchli na první dobrou a že to do určité míry byla improvizace. Fakt nevím, ale přišlo mi to uhrančivé. _______ Samostatnou kapitolou je rovina významová, vztahující se částečně k reálné kauze a zároveň k propasti mezi společenskými třídami obecně, která pochopitelně úzce souvisí s tou rovinou formální. Ferrarův film je vzácným příkladem do jisté míry nezaujatého, ale současně jasně angažovaného, společensky kritického dramatu, které se vyhýbá snad všem pastem spojeným s tímto "žánrem". Deveraux je sice zobrazovaný jako sexuálně nenažrané prase (ten zvířecí příměr není náhoda, sledujte to herectví), ale ve chvíli, kdy se ocitne ve vazební cele spolu s několika nabušenými černochy, to napětí plynoucí ze scény vede podvratně k určité divácké empatii. Tady je v tom zároveň další, silně ironická rovina, která ostatně prostupuje celým filmem - už název takhle skvěle funguje ve chvíli, kdy se ve filmu objeví jako nápis. Stejně tak problematika "vykořisťovaných" je značně problematizovaná, když někteří evidentně ze svojí pozice (a z pozice Deverauxe) naopak rádi těží ve vlastní prospěch. "No one wants to be saved." ________ Navzdory mírné rozevlátosti jde podle mě o hodně silný, po všech stránkách komplexní film, který na věci nahlíží ze znepokojivých úhlů a znemožňuje jednoznačné čtení. Právě v tom je jeho skutečná provokativnost, kterou někdo snad může interpretovat jako slabost vedoucí k nicneříkajícímu pozorování, ale mně to přijde jako vrcholná práce inteligentního filmaře.

Všude papouškovaný výklad, který koneckonců podporuje i sám režisér, je podle mě zbytečně zjednodušující. Tohle není banální moralizující pohádka o zlé materialistické době, která nepřeje poezii, ale mnohem komplexnější, a v tom nejprostším smyslu slova krásná výpověď o umění a způsobech, jakými se s ním pokouší vyrovnat společnost. Ryzí a současně neuchopitelná inspirace se tady dostává do střetu s potřebou ovládat, šlechtit, podle svého volně (dez)interpretovat a využívat pro vlastní prospěch. Rozporuplná mnohoznačnost se tady koncentruje hlavně do postavy učitelky, která je sice do určité míry vedená chvályhodnými úmysly, ale zároveň vlastní vnitřní prázdnotou, kterou se snaží sobecky zaplňovat. O nejasných motivacích tady nemůže být řeč. Pokud jde o postavu chlapce, jeho nečitelnost je zcela záměrná a představuje uměleckou tvorbu v její primární neuchopitelnosti. Sám film se pak povznáší nad jednoduchou práci s hledisky (byť i toho je tu v invenční podobě celá řada) a stojí nad tím vším, mezi snovými vizemi, performativními výstupy a neokázalým narušováním čtvrté stěny. Scéna v hotelovém pokoji je top.

Dost chápu, že absurdní humor není pro každého, zvlášť takhle jemný. Rejtmanovi nicméně patří velké uznání za to, s jakou sebejistotou dokáže téměř dvě hodiny kráčet po nesmírně tenké hranici mezi seriózností a humorem; mezi realismem a stylizací. Na jednu stranu zvolená strategie volně provázaných motivů opodstatňuje i poměrně nevzrušivý závěr (vyznívá to do ztracena, protože to je přece v souladu s celou koncepcí), na stranu druhou jde o jednoduše fascinující hru s odbočkami a dokonale suchou deadpan legrací. Film má v každém případě bezchybný rytmus, který je vlastně dost klíčový pro načasování jednotlivých vtipů, které se často rozvíjí postupně a v nepředvídatelných vzorcích. Ani to nemusím chápat jako nějaký satirický komentář k argentinské společnosti lehce deprimovaných dovolenkářů, aby mi bylo jasné, že takováhle lahůdka pro fajnšmekry tu nebyla dlouho.