Traffic

Po nadhodnocovaném, exhibicionistickém Whiplashi se u mě Chazelle plně rehabilitoval. Pokud La La Land byl tím, k čemu doteď směřoval (debut Guy and Madeline on a Park Bench by o tom vypovídal), pak je všechno odpuštěno. Bál jsem se, jak to bude s tím záměrným amatérismem a autentizací, ale podle mě to funguje výborně - třeba vypadávání z role při společném zpěvu u piána, které by se jindy dostalo až na DVD/Blu-ray do gag reelu, je fakt kouzelné. Zároveň se to pod roušku "nezávislého" pojetí muzikálu nijak nerozpadá, ale naopak to má precizně načasované vyprávění a skvělou kameru a střih. Popravdě nevím, co proti tomu kdo může mít, pokud není zapšklý cynik nebo úhlavní nepřítel jakýchkoli muzikálů. Po velmi dlouhé době hollywoodský film, na který bych s chutí šel do kina několikrát po sobě - takovouhle ryzí dávku dopaminu jsem od továrny snů nedostal ani nepamatuju.

Je to taková docela jednoduchá povídka, která navíc zřejmě dává kompletní smysl až v souvislosti dalších dvou dílů. Ale šlo to natočit líp? Podle mě ne. Petzold je mistr civilních dramat s hororovými podtóny.

Normálně jednotlivé seriálové epizody nehodnotím, ale tahle je tak dobrá, že si to zaslouží. Neviděl jsem ještě díly pět a šest, ale shodou okolností je to právě San Junipero, které znamená největší proměnu Black Mirror oproti předchozím dvěma sezónám (a předchozím dílům sezóny třetí). Zatímco až doteď bylo v každém dílu poměrně brzy jasné, podle jakých pravidel ten který fikční svět hraje a pak v průběhu epizody docházelo často jen ke stupňování jeho společensky negativních aspektů (místy až k hysterické nesnesitelnosti), tady je to všechno mnohem pozvolnější a nejasnější. Napřed to vypadá, že je to fakt 80s retro, do kterého se po vzoru Stranger Things zatoulá "mimozemšťan" - Yorkie. Až po delší době (někdo to na základě vodítek možná odhadne dřív) začne být jasné, že "umělý" je celý ten retro fikční svět. K emocionálně vypjatým scénám, kde se křičí a padají slzy, se dospěje i tady, ale je to všechno díky citlivému odhalování klíčových informací mnohem účinnější a opravdu emotivní. Jinými slovy, konečně jsou tady hlavní dobře prokreslené POSTAVY a ne jen loutky, které by sloužily tématu. Pomáhá samozřejmě i to, že nejde jen o další technofobní satiru, která by jedno "poselství" s malými obměnami omílala až do konce, ale o významově značně ambivalentní kus, který je ve finále spíš hořkosladký. Všechny tyhle změny jsou přitom přesně tím, co by se dalo chápat jako vliv Netflixu, který rozjetý seriál přebral (vzkřísil) právě až s touto třetí sérií. Je to výpravné minoritní retro, které navíc progresivní technologii neportrétuje nutně jako zlo - to jsou přesně ty posuny, které tady s přechodem na novou "televizi" dávají smysl. Občas jsem si během toho říkal, že je to v těchto ohledech maličko vykalkulované a uvědomoval jsem si ten koncept, ale i tak. Pokud normálně Black Mirror sleduju spíš s masochistickou distancí a občas útrpně čekám, až to skončí, tohle jsem si fakt "odžil" a trochu si zastýskal, že častěji nevznikají takovéhle sci-fi romance ve stylu Věčného svitu neposrkvněné mysli. Nádhera.

"Jsi krásná. Nádherně stárneš." Rodinné štěstí je asi jediný film, co pamatuju, který s trefnou samozřejmostí vystihuje moji oblíbenou disciplínu "urážlivých komplimentů". Hajdu svůj zjevně autobiografický film vystavěl podle pravidla "z nouze ctnost" - ani na chvíli neopustí svůj byt, ale na omezeném prostoru dokáže přirozeně měnit temporytmus vyprávění, od vyhrocených dialogových výměn po zklidněný závěr. Kamera místy pluje mezi stolky, křesly a rámy dveří, občas se v detailu lepí na obličeje herců, jindy z povzdálí sleduje dění. Ani na chvíli ale nenudí. V souvislostech karlovarské soutěže působí Rodinné štěstí jako menší zázrak, kterému patří Křišťálový globus zcela po právu. Těžko jej ale můžeme vnímat jako dílo, které předznamenává určitý trend nebo postupuje vyloženě pionýrsky. Při porovnání s jinými srovnatelnými "áčkovými" festivaly, Locarnem nebo Rotterdamem, musí být zřejmé, že od Varů asi nemůžeme očekávat objevování budoucích autorských person (jako se to třeba Locarnu podařilo s Claire Denis nebo později s Albertem Serrou a Lavem Diazem, jakkoli tam je to už na hraně). Velmi solidní středoevropský nadprůměr je maximum toho, na co hlavní soutěž KVIFF v tuhle chvíli má. Ale díky i za to.

Zřejmě nikdo dnes nepracuje s odkazem Resnaisova Loni v Marienbadu tak nápaditě. Nechápu, proč všichni oslavují Hong Sang-sooa, když Piñeiro dělá něco velmi podobného, ale mnohem líp, a zachází přitom ještě dál.

Proč české dobové drama podle skutečných událostí dokázalo uspět v zahraničí? A není Já, Olga Hepnarová akorát vykalkulovaný film pro festivaly? Píšu o tom v článku pro Revue Filmového přehledu.

O Hřebejkově sérii se v kontrastu s Taušovými Modrými stíny mluví jako o rutinérské, zakázkové práci. Podle mě je problém Pěti mrtvých psů trochu někde jinde. Víc v recenzi na Cinepuru.

Festivalový film-produkt, který sice není úplné naleštěné lejno, ale nemá k němu daleko. Trier a spol. pochopil, co je potřeba k tomu, aby se jeho dílo dostalo do hlavní soutěže Cannes, tzn. natočil takzvaný europuding, který odškrtává snad všechna povinná políčka pro přijetí. 1. Mezinárodní casting včetně festivalového miláčka Isabelle Huppert - check. 2. "Reflexe" současných médií (videohry, skype) a jejich vlivu na odcizenost mládeže ála Slon, vítěz Zlaté palmy - check. 3. Obrázky z třetího světa, abychom ukázali, že si uvědomujeme relativní banalitu problémů, které tady ty privilegované postavy řeší - check. 4. Dialogy plné jakoby ambivalence a nejednoznačnosti, které ale ambivalenci jen umně předstírají a ve finále se k ničemu skutečně podnětnému nedoberou - check. 5. Eklektické přepínání mezi ich formou, efektními představami, abychom setřeli hranici mezi záznamem a skutečností, minulostí a přítomností, "realitou" a snem, ale ve skutečnosti nic z toho pořádne nerozvinuli - check. Jakkoli normálně považuju cinefily z Cahiers du Cinema za zastydlé provokatéry a pošuky, tady s nimi v podstatě souhlasím. Tohle není autorský film, který by měl co dělat v hlavní soutěži Cannes, ale spíš jeho falešná, dokonale dutá nápodoba, která připomíná dlouhou reklamu na New York Times a Skyrim.

Az po filmu jsem zjistil, ze kameru delal Matyas Erdely (Sauluv syn) a vsechno to zacalo davat vetsi smysl. Klaustrofobni snimani v makrodetailu na oblicej protagonisty s rozostrenym okolim ale dobre funguje i tady a od zacatku (famozni uvod v klubu) dava filmu nervni, intenzivni feeling. Navic rada dejovych motivu, kterym by jine filmy venovaly samostatny zaostreny zaber, jsou tady resene jen tak bokem, coz odmenuje pozorne sledovani. Na druhou stranu se to zda byt jako Simon Killer revisited, ale Borderline kolektiv si podle me jen dal buduje nezamenitelny tvurci rukopis, v jehoz stredu stoji rozervani mladi muzi dneska. James White navic urcite neni Simonovou kopii, neni to vylozene slaboch nebo vycuranek; lze s nim snadno soucitit. Oproti Camposovu filmu je to bohuzel mene ucelene, nakonec to vyzni do ztracena jako takova narusena, glitchova etuda, ale do pameti se vryje raz dva. Misty to ma velkou energii, kterou dnes na indie scene malokdo umi.

Stezovat si, ze jde o sablonovity pribeh, ktery je "pouze" audiovizualne vypiplany nebo v nem nedejboze "vitezi forma nad obsahem" (nejhorsi floskule ever), znamena nepochopeni zanru melodramatu. Predevsim u Sirka, na ktereho Haynes navazoval uz v minulosti, je nesmirne dulezity povrch, nejruznejsi textury, latky, at uz dekor nebo kostymy, do kterych se tradicne projektovala sesnerovanost spolecnosti, a pusobila tak podvratne vuci lehce sablonovitym pribehum. Carol na tuto tradici nepochybne navazuje, ale zaroven ji aktualizuje, vede s ni dialog. Je to nesmirne taktilni, smyslovy (a smyslny) film, v nemz nejruznejsi povrchy (sklo, snehovy poprasek, obleceni) neustale odrazi vnitrni rozpolozeni postav. Zaroven ale Haynes oproti 50. letum tezi z toho, ze muze byt nepokryte queer a soucasne muze jit "pod povrch" (alespon fyzicky) mnohem snaz nez Sirk. Prave ta tvurci svoboda, ktera umoznuje natocit lesbickou romanci se vsim vsudy, v kombinaci s duslednym retrem, resp. takrka meta-aktualizaci toho retra, z Carol dela uchvacujici podivanou, ktera vam na konci rozbusi srdce jak o zavod a provokativne to utne driv, nez by mohla sklouznout ke klise. Tearjerker roku a na platne velka slast.